Klenoty První republiky: Josef Lada – malíř, ilustrátor i spisovatel
Kategorie tzv. prvorepublikových československých malířů je v rámci přehledů z historie tuzemských výtvarných umění jednou z nejsložitějších a typově nejpočetnějších. Neexistuje totiž v dějinách druhého období, během kterého by jediná generace malířů, výtvarníků, ale současně i sochařů, prošla tolika styly a přístupy v technice i námětu, jako právě v tzv. prvorepublikovém období. Na jedné straně tak můžeme pozorovat klasiky, vycházející ještě z tzv. akademismu, tj. salonní malby konce 19. století a na druhé pak třeba i čirou abstrakci. Na pomyslné hranici „uprostřed“ pak máme početný proud nejrůznějších naivistů, karikaturistů, surrealistů či představitelů počátků animovaného světa… Přičemž každý ze zmíněných proudů, zaznamenal své čelní představitelé. Malíř, grafik, ilustrátor a spisovatel Josef Lada (17. 12. 1887 – 14. 12. 1957) vynikl zejména v rovině grafické, ale stal svým způsobem i jednou z největších legend počínajícího československého „animovaného“ světa…
Stejně, jako celá řada jeho výtvarných a literárních kolegů, nepocházel ani on z jakkoliv umělecky či akademicky zaměřené rodiny. Povoláním jeho otce Josefa Lady st. (1847 – 1904) totiž byla obyčejná ševcovská profese a lépe na tom nebyla ani jeho manželka, Josefova matka Alžběta, roz. Janovská (1843 – 1912), která pocházela též z obyčejných, všedních poměrů. Nebylo tudíž na výběr a ze skromné rodiny proto nakonec logicky museli skromně vzejít i sám Lada ml. a jeho další tři starší sourozenci. Sestry Marie a Antonie a bratr František Lada…
Své dětství prožil budoucí velikán československé výtvarné scény v Hrusicích u Senohrab, což bylo zároveň i jeho místo narození a později také vděčný objekt pro celou řadu jeho děl a obrazů. Ač byl mezi svými sourozenci nejmladší a tudíž rodiči nejopatrovanější, neprovázelo ho zpočátku jeho života příliš velké štěstí. Prý jen pár měsíců po narození ho totiž zastihla osudová nehoda. Nedopatřením vypadl či vylezl z dětské kolébky, a to tak nešťastně, že si při pohybu „ven z kolébky“, poranil pravé oko. Uvádí se, že předmětem neštěstí byl otcův ševcovský nožík – tzv. knejp, který se při pohybu dítěte střetl s jeho obličejem v místě oka. Chlapec o oko sice nepřišel, ale již na do smrti jej provázely následky, v důsledku kterých byl umělec postižené těžkou oční vadou, která navíc ve starším věku bohužel vyvrcholila až v reálnou slepotu. Významný malíř však svou vadu dovedl pod černými kulatými brýlemi pečlivě skrývat a na veřejnosti o ní hovořil jen velmi nerad. Možná o to obdivuhodnější byly jeho výtvarné výsledky, pro které je potřeba zraku, jakožto jednoho z přednostních smyslů… Právě absence jednoho oka byla momentem, který ovlivnil i jeho celkový malířský a kreslířský rukopis, který sice postrádal prostorovost, ale na druhé straně se právě proto stával specifickým a osobitým…
K tomu, aby se z malého syna obyčejného ševce mohl stát malíř, bylo potřeba zdolat ještě nejednu překážku. V roce 1893 nastoupil „základní“ hrusickou školu, kde ho prý nejvíce bavil přírodopis a samozřejmě malování. Podle všech zpráv ale nebyl studijním typem a mnoho dalších předmětů mu vyloženě nešlo. Přesto existovala oblast, ve které výrazně vynikal. Bylo to kreslení („výtvarka“), které ho nejen naplňovalo, ale současně jím dovedl zaujmout i své okolí. Chlapcův nevšední talent dovedl uchopit místní hrusický farář Růžička, který zřejmě informoval Josefova otce – Josefa Ladu st. Ladův otec byl zprávou potěšen a syna se proto snažil v jeho umění, alespoň skromně podpořit. Bohužel však dát syna na studia malby nemohl, neboť mu v tom bránila poměrně špatná finanční situace. Jako syn z velmi malých poměrů se proto mladý Lada musel zpočátku spokojit alespoň s tím, že se vyučí malířem pokojů… V roce 1901 proto nastoupil učení u p. Petránka na Královských Vinohradech. Tato, „nic moc“ představující činnost ho sice nebavila a zdála se mu fyzicky náročná, ale alespoň ho zavedla do Prahy, kde se záhy poté snažil nalézt uplatnění i v jiných oborech. Jeho situace tehdy tak trochu vzdáleně připomínala příběh jiného velikána, a jeho pozdějšího kolegy – Karla Čapka, jehož nulová šance sehnat po studiích na UK jakoukoliv práci, byla a je z dnešního úhlu pohledu takřka neuvěřitelná. Podobně, jako Čapek, musel i budoucí velikán naší tuzemské ilustrační malby zpočátku jen marně sháněl cokoliv, co by ho uživilo, a u čeho by navíc se svým očním handicapem mohl setrvat. Z profese malíře pokojů proto po roce zběhl. Vyučení nedokončil a začal se namísto toho zajímat raději o práci ve výrobě knih, konkrétně o obor knihtiskaře, kterým se nakonec už i vyučil. Obor studoval od roku 1902 u knihaře a zlatiče p. Karáska, jehož dílna byla tenkrát umístěna na pražském Karlově náměstí, ve směru na Vinohrady – u Ječné ulice. Teprve zde potkal mladý Lada ty správné lidi, kteří již dále nepodceňovali jeho talent a pomohli mu k tomu, aby mohl, alespoň externě, na pražské Uměleckoprůmyslové škole navštěvovat speciální malířské kurzy u profesora Jakesche. Tehdy se psal rok 1905 a mladý Lada získal současně s hodinami na UPŠ, dne 30. září, i výuční list. Z pouhého externího studenta UPŠ se tak, ani ne po roce, stal nakonec roku 1906 student řádný. Jeho pedagogy byli profesoři Dítě a Hofbauer. Finanční situace sice nebyla ideální ani nyní, ale odhodlaný výtvarník se rozhodl postavit nepřízni osudu čelem. Část dnů proto věnoval studiu malby a výtvarnictví, další pak práci pro knižní výrobu, kde zastával hned několik rolí. Jednak karikaturistu, animátora (ilustrátora), ale posléze nakonec i samotného autora – spisovatele… Studijní život na UPŠ byl pro mladého umělce intenzívní, přesto jím strávil jen pouhý rok života a na vlastní žádost studia ukončil. Prý proto, aby se mohl věnovat vlastní umělecké práci a tvorbě, i když je téměř jisté, že svou roli zde sehrála i špatná finanční situace.
V dobách, kdy již začínal být alespoň, tak říkajíc, zabydlen ve své práci, vstoupila do jeho života i láska. Múzou a milovanou ženou se mu stala pohledná tmavovláska – Hana Budějická, s níž se seznámil již v roce 1905. A ač se zřejmě jednalo o harmonický vztah, Lada si svou partnerku vzal nakonec až po osmnáctileté známosti. To byl další rys, který opět tak trochu připomínal jeho pozdějšího kolegu – spisovatele Karla Čapka, který byl rovněž proslulý svým meškáním s ženitbou. U Lady však tato opatrnost vycházela pravděpodobně z jeho úzkostného strachu o nejistý příjem, v důsledku kterého se obával, zda by byl schopen manželku a případně i, ze svazku vzniklou rodinu, adekvátně uživit. Přesto se svatba konala (18. 6. 1923) a manželé Ladovi spolu přivedli na svět dvě dcery – Alenu (1925 – 1992) a Evu (1928 – 1945), které později sehrály v Ladově životě ještě zásadní úlohy.
Od roku 1925 pracoval jako redaktor nedělní přílohy Českého slova – Kvítko z čertovy zahrádky, kde setrval až do roku 1940. Výtvarná činnost ho tedy definitivně přivedla mezi tehdejší literáty a žurnalisty. K jeho dobrým přátelům patřil v této oblasti například spisovatel Jaroslav Hašek, kterému Lada ilustroval jeho, patrně dodnes nejznámější dílo: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, ale třeba i Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura či Karel Čapek, s nimiž společně založil tzv. moderní pohádku v české literatuře. Celkem vytvořil za svůj život více jak 15 tisíc ilustrací a několik stovek obrazů, mezi které patří například díla: Tancovačka z roku 1929, Zabijačka z roku 1935, Velikonoce a Vánoce z roku 1938, Zima na splavu z roku 1943, Mikuláš, anděl a čert z roku 1948 či Tichá noc z roku 1951.
K obdobně bohatému, patří i jeho odkaz v podobě literárních děl. Například již v roce 1911 vyšla jeho, historicky první barevná knížka s názvem Moje abeceda, a o dva roky později jeho Kalamajka, na které pracoval spolu s Jaroslavem Haškem. Z roku 1919 pochází jeho dílo: Svět zvířat a neméně působivá je například Ilustrace pro frazeologii a přísloví z roku 1924. V roce 1929 spolupracoval na díle: Dobrodružství Tondy Čutala, roku 1930 pak vzniklo dílo Mňoukačky naší kočky, Ezopské bajky (1931) či Halekačky naší Kačky z roku 1932. Autorsky pak přispíval do časopisů: Kopřivy, Máj, Chuďas, Humoristických listů či časopisu Rašple… Zakázky mu ale udávaly i jednotliví výrobci hudebnin, plakátů, ex libris, kulis, divadelních kostýmů či kalendářů, kteří si přáli mít na svých výrobcích právě jeho ilustrace.
Právě třicátá léta byla pro Ladu zásadní v tom smyslu, že se jeho pozornost více orientovala na kočky, z čehož zanedlouho vznikla mimořádná inspirace pro legendární postavu mluvícího kocoura Mikeše. Pohádka: Kocour Mikeš, vzniká jako čtyřdílná a to mezi roky 1934 – 1936. Zahrnuje části s názvy: O Mikešovi, Do světa, Cirkus Mikeš a Kludský a Zlatý domov. Dílo zaznamenalo obrovský úspěch u veřejnosti a černý kocour v botičkách, který v mnoha směrech přebírá v jednotlivých příbězích chování a vlastnosti moudré lidské bytosti, si získal takřka nesmrtelný věhlas. Osobnost Josefa Lady se pak záhy stala idolem dětských srdcí a dodnes v tuzemsku takřka nenadejme malé dítě, které by kocoura Mikeše alespoň okrajově neznalo…
Velkými životními milníky, byly pro Ladu a jeho tvorbu paradoxně rodinné tragédie. Jednou z nich byla smrt jeho bratra Františka, profesí traťového dělníka, který zahynul roku 1929 v Mirošovicích u Prahy při tragickém vlakovém neštěstí… Lada, který byl na svého staršího bratra tak trochu citově fixován, se s jeho smrtí nikdy nedovedl smířit. Velké emoce, které v něm událost vzbudila, ho na jednu stranu posílily v tvorbě, na druhou pak oslabily na poli psychiky, kdy i sám umělec ve své korespondenci poznamenal, že od této doby má sice velmi dobré nápady na svá díla, ale na druhé straně ho sžírá úzkost, zda vůbec je má realizovat, zda to ještě dokáže…
Podobně na něj zapůsobila i další tragická nehoda v roce 1945, kdy v rámci dozvuků druhé světové války, tragicky zemřela jeho, tehdy teprve sedmnáctiletá dcera Eva, která se tou dobou připravovala na studia hudby – a sice dráhu klavíristky. I další těžký zásah do rodiny Lada zvládl, ale zmatek v jeho emocích se jen dál stupňoval. A aby se ze svých pocitů alespoň trochu osvobodil, vytvořil tehdy svou Krajinu s temnými mraky… A dále se věnoval práci, i když s těžkým srdcem, plným žalu. Mezi roky 1945 – 1951, vytvořil například obrazy: Hastrmanův podzim (1949) a Ponocný z roku 1951.
Jednu z posledních nešťastných ran mu osud uštědřil v lednu roku 1951, když zemřela jeho manželka Hana, zesláblá patrně i díky následkům špatného psychického stavu po náhlé a šokující ztrátě dcery Evy… Josef Lada zůstal tehdy sám pouze se starší dcerou Alenou Ladovou, s níž nalezl společnou řeč právě na poli výtvarnictví. Dcera Alena se rozhodla nedopustit, aby její otec podlehl jakékoliv psychické „krizi“ a dohromady tak na nějakou dobu utvořili vyrovnanou pracovní dvojici, která pokračovala ve veškeré činnosti, jíž Alenin otec zastával před smrtí sestry a matky, samostatně. Ve svých vzpomínkách však připomínala, že nešlo o období rozhodně nikterak snadné, neboť její otec měl prý i dny, kdy jen s mokrým šátkem na čele nepřítomně stával a hleděl z okna… Přesto na něj čekalo ještě dalších šest let života. V roce 1957 ho však zradilo zdraví a on musel být akutně hospitalizován. Jeho zdravotní stav se ale bohužel nezlepšil a necelé tři měsíce poté, jen krátce před svými sedmdesátými narozeninami, zemřel na komplikované následky plicní embolie. Psal se 14. prosinec roku 1957 a jeho život, osobní i umělecký, který prožil shodou okolností v totožné roky, jako například jeho kolegyně a známá – malířka a herečka Míla P. Krčmářová (nar. 1887, zemř. 1957) se navždy uzavřel.
Ač o sobě Lada často sám pochyboval, jeho dílo zaujalo mnoho lidí a mezi nimi dokonce i celou řadu známých tváří slavné prvorepublikové umělecké scény. Však, mezi nejvýznamnější nadšence Ladova díla patří například i nositel prestižní Nobelovy ceny za literaturu z roku 1984 – Jaroslav Seifert, kterého k vytvoření jeho básnické sbírky: Chlapec a hvězdy v roce 1956, výrazně inspirovaly právě Ladovy ilustrace… Ladova osobnost se tak stala doceněnou již za svého života, stejně tak, jako jeho tvorba, která, (na rozdíl od celé řady děl a osobností jeho výtvarných kolegů – vrstevníků), nebyla ani v dalších etapách naší historie nikdy opomíjena a dodnes patří mezi to nejuznávanější, co může naše československá výtvarná scéna z přelomu století a první poloviny dvacátého století, nabídnout.
PhDr. Michaela Košťálová
