Klenoty První republiky: Karel I. Habsburský – ve znamení Lva narozený panovník, který měl rád Čechy
Karel I. Habsburský, celým jménem: Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria Habsbursko-Lotrinský se narodil dne 17. srpna roku 1887 v Dolních Rakousích, na zámku Persenbeug. Jeho rodiči byli Arcivévoda Ota František Josef (1865 – 1906) a Marie Josefa Saská (1867 – 1944). Vyrůstal jako řádný šlechtický potomek, ale úděl následníka trůnu nebyl v jeho případě příliš očekávaný. Přesto jej ke korunovaci na císaře osud skrze celou řadu náhod a úmrtí v okolí nakonec skutečně dovedl. Odehrálo se to vlastně podobně, jako se tak stávalo například ve staré Anglii, kde roli panovníka občas zastala i osobnost, o jejíž korunovaci nebylo zprvu vážně uvažováno, ale náhlé okolnosti vše zařídily jinak. Krásným příkladem takové osudové shody okolností byla například anglická královna Anna Stuartovna (1665 – 1714), poslední z rodu Stuartovců. Četná úmrtí všech jejích předchůdců zde zařídila, že anglický trůn nakonec zastala žena moudrá (svou osobou k tomu ještě nesmírně zajímavá), ale bohužel zdravotně postupně indisponovaná natolik, že její éru dodnes mnozí poměrně nepěkně zlehčují, aniž by přitom docenili, o jak schopnou panovnici, (která nebyla na svůj úděl logicky nikdy připravována, vše se musela učit tak říkajíc „za běhu“ a navíc ještě bojovala s nepříliš dobrým zdravotním stavem /Dna či četné potraty dětí/), se ve skutečnosti jednalo. Dokonce je možné říci, že právě s přihlédnutím ke zmíněným okolnostem, šlo o jednu z největších a nejzajímavějších panovnic staré Anglie vůbec…
Nicméně, vraťme se zpět ke Karlovi I. Úvodní „oslí můstek“ do britských dějin totiž dobře ilustruje situaci, jak to vypadá, když se panovníkem stane člověk neočekávaný a jak velkých kvalit či historického obrazu může dosáhnout. Karel I. byl samozřejmě od dětství vzděláván a to přesně tak, jak si žádala úroveň jeho společenského postavení. Jako dítě ho zprvu vyučoval domácí pedagog Godfried Marschall a mezi roky 1899 – 1900 pak nastoupil studia na Skotském gymnáziu ve Vídni. Jeho hlavními oblastmi zájmu byly již na gymnáziu přírodní vědy, o nichž uvažoval i v souvislosti se studii vysokoškolskými. Ta ale nakonec patřila právničině. Mezi roky 1905 – 1906 nastoupil krátký vojenský výcvik a poté se proto již přihlásil na (dnes PF UK v Praze), tehdy Karlo-Ferdinandovu Universitu, která byla tou dobou rozdělena na německou a českou část. Karel si tak mohl vybrat, na kterou půjde. Rozhodnutí nastoupit jen do jedné však odmítl a tak studoval vybraný obor na obou částech současně, jak v češtině, tak v němčině. Císařský trůn zastával v té době František Josef a Karel I. se mezi tím mohl soustřeďoval především na svá studia. I když, již od roku 1900 tušil, (z důvodu manželství s rodově nerovnou hraběnkou Žofií Chotkovou, kdy byl jeho strýc František Ferdinand i jeho děti z nároku na trůn konvencemi vyloučeni), že by se mohl stát novým císařem právě on. Fakt navíc ještě zesilovala okolnost smrti korunního prince Rudolfa, syna Františka Ferdinanda I., který v roce 1889 údajně spáchal sebevraždu. Přesto Karel I. ve svém přesvědčení, že „na něj nedojde“ vytrval a ve svou korunovaci možná ani nedoufal, neboť o ni zřejmě nijak výrazně nestál. Jenže, po osudovém zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d ̍Este, dne 28. června roku 1914 v Sarajevu, se chtě nechtě dalším v pořadí, teď už skutečně, oficiálně stát musel. I tak jeho osoba zamíchala kartami historie až později. Od roku 1914 totiž působil v armádě a byl zde jedním z mála vladařů, kteří se nebáli osobně bojů, které události odstartovaly, tváří v tvář zúčastnit. Zlom, kdy se z Karla I. stal nový panovník, přišel v roce 1916, kdy zemřel dosavadní císař František Josef I. Karel I. byl tak dne 30. prosince roku 1916 v Budapešti korunován na uherského krále, ale doba jeho vládnutí se počítá přibližně již od listopadu roku 1916.
Na panovnický trůn usedl spolu se svou chotí – Zitou Bourbonsko Parmskou, s níž se oženil již v roce 1911. Zajímavé ovšem bylo, že ač šlo v případě Zity o urozenou ženu, nebyla ani ona považována některými kruhy z Karlova okolí za přijatelnou. O to více, když se později dostalo do řečí, že prý se s ní manžel o mnoha věcech radí a dokonce prý na její názor občas i reflektuje. Doba byla celkově neutišená. Přestože, a je to logické, neučinil Karel I. všechny své kroky úplně správným směrem, celou řadou věcí oproti tomu naopak tzv. „vyjel koleje“, na kterých stojí struktura naší společnosti v mnohém dodnes. K jeho šťastným krokům patří například Zákon na ochranu nájemníků nebo vytvoření ministerstva zdraví.
Jeho aktivity byly v mnoha případech dobrého základu, ale bohužel špatně realizovatelné ve světě počátku rozbouřeného dvacátého století. I tak ale celoživotně usiloval především o mír mezi národy, neboť si byl vědom, že jednotlivé boje mohou vést jedině ke stále horším a horším koncům. Bohužel mnohé jeho návrhy zůstaly nevyslyšeny, v jiných se zřejmě občas nechal i špatně ovlivnit. Snažil se ale vždy držet víry a mimo to prý i jako jediný z vysokých představitelů usiloval o podporu snah papeže Benedikta XV. Jako panovník se snažil postarat i o sociální zákonodárství ve smyslu křesťanských sociálních nauk a právě na přání papeže, se dokonce sám pokusil zvládnout tehdejší vládní situaci v Maďarsku. Bohužel však neuspěl. Jako důvod jeho krachu bývá uváděn fakt, že se prý snažil příliš usilovně vyhnout občanské válce. A pravdou bylo, že něčeho podobného se skutečně velice obával.
Poměrně zajímavou kapitolou v Karlově životě, je i jeho vztah k Čechám. Karel I. totiž Čechami nejen nepohrdal, ale naopak je měl v oblibě. Uměl velmi dobře česky a o českou historii i vývoj, který nastal po roce 1918, se zajímal. Jeho kladný vztah k Čechům a české kultuře a historii byl potvrzen mnoha skutky, přesto jedním z nejzáslužnějších, či spíše historicky nejvýraznějších činů Karla I. Habsburského, zůstává postup vůči dvěma vůdcům tzv. českého odboje – Aloisi Rašínovi (budoucímu prvorepublikovému ministru financí) a Karlu Kramářovi (budoucímu premiérovi). Stalo se tak dne 2. července roku 1917, kdy císař Karel I. Habsburský vyhlásil generální vojenskou amnestii. Ta způsobila změnu v řadě, z minulosti udělených trestů, mezi nimiž pro nás vynikají z historického hlediska především osudy Karla Kramáře, Aloise Rašína, popřípadě Václava Klofáče. Zmínění pánové, odsouzení většinou z důvodu velezrady, by totiž jinak strávili ve vězení celý zbytek svého života. Události ovšem vzaly, díky Karlově rozhodnutí, jiný spád a tzv. Všeobecná amnestie a abolice jim zachránila život. Přesto by však byl mylný dojem, spojovat Karlovu motivaci pouze s těmito třemi jmény. Naopak. Udělená amnestie se týkala ve skutečnosti mnoha lidí a jejím hlavním cílem bylo, učinit všeobecné gesto dobré vůle a pochopení. Císař Karel I. totiž věřil, že právě podobnými skutky lze předcházet skutečně vážným nepokojům, které by mohly mezi lidmi jednoho dne nastat. Nebylo proto divným, že mezi osvobozenými lidmi dominovali především Češi. „Rozhodl (jsem) se nastoupit cestu shovívavého odpuštění a přikrýt závojem zapomnění ony politováníhodné poklesky, jež se udály, a vedly k trestnímu stíhání.“ Uvedl pak ve vlastnoručně psaném textu. Spory se však týkali i dalších národností, nejen Čechů a císař si dal za cíl, pokud možno, všechny postupně smířit a prosadit jakési soustátí. Jeho idealistická vize, které nelze do jisté míry upřít srdce a velkorysost, ovšem daleko nedospěla. Hlasy odpůrců byly slyšet a například poslanec předlitavské poslanecké sněmovny – Karl Hermann Wolf prý pronesl, že dovede pochopit udělení milosti ženě, která otrávila novorozené dítě, ale už určitě ne fakt, že byla milost udělena těm, kteří „otrávili“ duši českému národu. Rozhodnutí císaře ovšem nešlo vrátit a pro tři zmíněné muže nadešla cesta, která již rok poté přinesla pro naše dějiny zásadní zlom. Vznik samostatného československého státu. A tak, třebaže se císař nikdy přímo nevyjádřil, jedno je jisté. Bez jeho amnestie by náš stát možná nikdy nevznikl, anebo spíše vznikl, ale za úplně jiných okolností a souvztažností. Cože je mimochodem skvělé téma k zamyšlení. Avšak, vraťme se nyní zpět ke Karlovi.
Doba, která zbývala do rozpadu Rakouska-Uherska, nebyla již pro Karla I. nijak příznivá. Již ke konci roku 1918 proto odcestoval se svou rodinou na zámek Eckartsau, ale přesto ani v nejmenším neuvažoval o abdikaci. Jenže… Z trůnu byl nakonec sesazen událostmi a nezbylo mu nic nakonec jiného, než zvolit na nějaký čas život v exilu, o kterém jistě netušil, že bude jeho poslední zastávkou v životě. Tím se pro něj, jeho manželku Zitu a sedm dětí stalo Švýcarsko a nakonec šlo o portugalský ostrov Madeira v Atlantickém oceánu. Tam dorazil dne 19. listopadu roku 1921. A ani zde nepodléhal panice a snažil se vzniklou situaci nějak řešit. Podle některých zdrojů usiloval mj. i o azyl v nově vzniklé Československé republice, kde možná doufal, že by mu mohl někdo pomoci, snad oplátkou za některá jeho gesta z minulosti… Bohužel, ani tento počin, zdá se, nevyšel a ostrov Madeira se tak přece jen stal předčasně zemřelému Karlovi I. nejen novým domovem, ale současně i osudným místem. Dne 9. března roku 1922 se zde ošklivě nachladil (některé zdroje hovoří o nákaze Španělskou chřipkou). Bohužel prý z důvodu jisté finanční krize, ale zřejmě i ze své osobní hrdosti, se však rozhodl nachlazení raději tzv. přechodit a více méně ignorovat v domnění, že se vše samo srovná. Choroba (pravděpodobně nějaká chřipková, virová nákaza), se však do jeho těla brzy vrátila v ještě horší síle a dne 21. března téhož roku byl proto k jeho lůžku i přes jeho nesouhlasné rozhodnutí, již povolán místní lékař, který diagnostikoval jako hlavní problém nemocného velmi silný zápal plic. Vzhledem ke svému věku mohl mít mladý muž stále ještě šanci na přežití, ale bohužel stav, ve kterém se nalézal, nešlo již zvrátit. Po několika dnech se nachlazení, či spíše chřipka stala Karlovi osudnou. Císař Karel I. Habsburský zemřel ve věku pouhých třiceti pěti let, dne 1. dubna roku 1922 na Madeiře a odešel vlastně stejně rychle, jako přišel. Co je však na konci jeho života poněkud divné, je především ta okolnost, že jeho mladý organismus si s nákazou neporadil. Okolnost je to nejen tragická, ale současně i záhadná a dává proto tak trochu do prostoru i možnost k zamyšlení, zda za jeho smrtí nemohla stát přece jen nějaká jiná vážnější choroba, popřípadě nevyléčitelná nemoc anebo snad zranění? Nicméně, ať už byly příčiny jeho skonu jakékoliv, jisté je pouze to, že prameny uvádějí coby příčinu smrti pouze zápal plic.
Organizace posledního rozloučení zabrala pozůstalým a pár místním obyvatelům jen pouhé čtyři dny. Karel I. byl tak již dne 5. dubna roku 1922 pohřben a to v kostele Nossa Senhora do Monte, kde mu bylo vytvořeno místo posledního odpočinku.
Smrt někdejšího císaře vyvolala záhy ve společnosti (ostatně jako každá smrt někoho známého) senzaci a nekončící debaty. Skoro, jako kdyby si právě nyní mnozí uvědomili, koho vlastně ztratili. Jedni proto v Karlovi spatřovali světce, který usiloval celý život o mír, jiní ho zase nešetřili a označili ho za měkkého a nedostatečně konvenčního vladaře, na kterém bylo očividné, že se svou rolí panovníka nikdy nepočítal a nebyl k ní tudíž ani dostatečně od mládí veden a školen. „Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem…“ Uvedl například Anatole France – známý francouzský spisovatel.
Názory na osobnost Karla I. se i v dalších letech různily, přesto se našlo dost pozitivních důvodů k tomu, aby byl Karel I. nejen historií pozitivně přijímám, ale v roce 2004 (dne 3. října) dokonce mohlo dojít k jeho blahořečení v rámci římskokatolické církve. Církev tak uctila památku Karla I. především za to, že svou křesťanskou víru stavěl prý panovník vždy před každé své politické rozhodnutí. Osobnosti Karla I. Habsburského je proto mj. zasvěceno i několik objektů. Například jde o kapli v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, prostory náměstí u zámku Horní Tošanovice či tzv. pramen Karla I. v Navarově. Osud jedné velké osobnosti se uzavřel, ale není nezajímavé, že k mnohým poctám přišla jeho památka vlastně teprve nedávno… Možná, jako opožděné poděkování za člověka, který se snažil v rámci tehdejší panovnické doby vykročit tak říkajíc jiným směrem. Když situaci malinko odlehčíme, pak lze konstatovat, že co pro tuto osobnost bylo skutečně
charakteristické, byla především tzv. nesobecká lví velkorysost, s níž muži (na rozdíl od žen), narození v horoskopickém znamení Lva většinou disponují. A zůstaneme-li ještě chvíli na rovině astrologie, můžeme říci, že i jeho snaha o všeobecný mír a srovnání podmínek byla něčím, co přímo dominovalo jeho horoskopu. Bohužel však zrozenci jiných znamení v jeho okolí viděli svět odlišně a jeho velkolepý přístup proto nemohl nalézt vhodné podmínky pro zhmotnění.
PhDr. Michaela Košťálová
