Klenoty První republiky: Karel Kramář – muž, který miloval dvě věci, svou ženu a politiku.
Dodnes známých jmen z řad politiků první Československé republiky se v myslích široké i nejširší veřejnosti neuchovalo mnoho. Přesto zde lze vysledovat jistý „seznam“ jmen, která v paměti stále nových a mladších generací, více či méně, v nějaké historické souvislosti přetrvávají. Vedle jména Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše či Aloise Rašína je to například i jméno Karla Kramáře (1860 – 1937), prvního ministerského předsedy naší historie, který se do podvědomí na mnoho desetiletí dopředu, zapsal krom svých činů (politických i architektonických) mj. i díky svému charakteristickému vzhledu, jemuž dominovaly husté vousy s výrazným knírem a takřka signifikantní krátce střižený účes, nepříliš typický pro módu pánských účesů první poloviny dvacátého století. Pro Kramáře ovšem dokonale vystihující…
Přestože je radikální chyba posuzovat kohokoliv pouze podle vzhledu, u Karla Kramáře lze s trochou tolerance říci, že originalita jeho zjevu skutečně plně korespondovala s originalitou jeho uvažování a konání. Ani tak bychom ho ale neměli označovat za člověka výstředního, jako především za nanejvýš svébytného.
Budoucí první ministerský předseda nově vzniklého samostatného Československého státu, se narodil dne 27. prosince roku 1860 ve Vysoké nad Jizerou do rodiny movité, ale přesto lehce odlišné od světa, k němuž v pozdějších letech sám náležel. Jeho otec Petr Kramář byl totiž profesí „obyčejný“ zedník a matka Marie Kramářová, roz. Vodseďálková, dokonce pocházela „jen“ z obyčejné rolnické rodiny. Přesto nic nebránilo manželskému štěstí – možná právě naopak. Manželé byli spokojení a měli spolu celkem pět potomků, z nichž však bohužel přežil do dospělosti nakonec jen jediný a to ve znamení Kozoroha narozený Karel. Zdálo se proto, že a i takto tragický osud určil, že se jedinému Karlovi dostane veškeré rodičovské pozornosti. Smolnou rodinou atmosféru nicméně střídal alespoň příjemný a úspěšný pracovní život Petra Kramáře, který se z obyčejného zedníka brzy vypracoval nejen na velmi movitého stavitele, ale dokonce i váženého majitele cihelny. Po ekonomické stránce rodina rozhodně netrpěla a mohla si proto s klidem dovolit, vydržovat svého jediného syna na všemožných studiích, neboť mu chtěla dopřát vždy jen to nejlepší. Mladý Karel Kramář tak chodil například na hodiny klavíru, houslí, ale třeba i malby a několika jazyků. Zajímavé bylo, že všechno toto ho bavilo a svým způsobem naplňovalo již jako mladého hocha. Budoucí kariéra tak mohla být pestrá… Od hudebníka přes malíře, možná i učitele, spisovatele, kdo ví… Přesto se coby mladý hoch rozhodl poněkud klasičtěji, a možná, že i rozumněji. Již roku 1871 nastoupil do Prahy na malostranská gymnazijní studia, která absolvoval s vyznamenáním. Průběžně a samozřejmě i u závěrečné maturitní zkoušky – patřil k nejlepším studentům. Okolnost, že jeho cesty budou směřovat k vysokoškolskému vzdělání, proto nebyla ničím překvapivým, zarazit mohl snad jen zvolený obor… Talentovaný Kramář, který měl celý život svým tvůrčím naturelem velice blízko k umělcům, si totiž žádnou uměleckou školu nakonec nevybral, a na místo nejistého života umělce, si zvolil raději o něco jistější studia práv. A studia zahájil, (snad pro jistotu), hned na třech univerzitách: V Berlíně, Štrasburku a Praze. Velmi dobrá jazyková výbava ho předurčovala v zahraničí klidně zůstat, přesto se jeho cítění ubíralo již tehdy silným vlasteneckým způsobem. Dokonce tak silným, že si za místo dokončení svého studia vybral Prahu, kde také setrval i v dalších měsících. Promoval zde v dubnu roku 1881, přičemž pro lepší časovou orientaci si jen připomeňme, že šlo o rok, kdy v Praze vrcholila například výstavba Národního divadla v Praze i celkového Národního obrození… U toho všeho byl mladý Kramář svým způsobem účasten. To vše formovalo jeho názory a pohled na svět. Protože ale věděl, že ustrnout pouze doma se nedá, rozhodl se nějakou dobu po svém vysokoškolském absolutoriu pro další doplnění vzdělání v zahraničí. A cestoval hodně. Berlín, Vídeň, Štrasburk, Paříž a krátce i Londýn. Všude se věnoval problematice práva a politologických témat. Právě politika se mu totiž dostávala stále častěji tak říkajíc pod kůži a toužil v ní něco dokázat. K tomu mu, dá se říci doslova „učarovala“ i jedna jediná osobnost… A to jeho učitel, o deset roků starší Tomáš Masaryk, se kterým se seznámil na akademické půdě. Tehdy již byla Kramářova osobnost kompletní. Rozhodl se zasáhnout do politického dění a jeho největší touhou bylo, stát se schopným politikem. Sen se naplňoval. Nejistou dráhu mu usnadňovalo nejen vzdělání, talent k cizím jazykům, ale především i finanční nezávislost, které ho držela již za mladých let tak říkajíc „nad vodou“, ať se dělo cokoliv. Své schopnosti a možnosti se proto rozhodl nabídnout některým známým, čímž vzniklo například jeho financování čtrnáctidenního periodika Čas, kde sám aktivně působil. Spolupracoval i nadále s T. G. Masarykem, který sice na rozdíl od něho penězi nikdy neoplýval, ale zato pro něj i celou řadu dalších lidí představoval jedinečný vzor, k němuž mnozí s přirozeným respektem vzhlíželi. A samozřejmě i Kramář.
V roce 1890 vstoupil mladý učenec k tzv. mladočechům, za něž hned, jak to šlo, kandidoval. A uspěl. Roku 1981 byl zvolen do Říšské rady a během dalších let se začala psát jeho historie coby politika. Tomáš Masaryk sice od mladočechů zanedlouho odešel, nicméně Kramář vytrval. Jeho úsilí přineslo výsledky, neboť již za sedm let se stal předsedou této strany a tentýž rok obhájil znovu i mandát do Říšské rady. Zájmy, kterým se jako politik věnoval, byly pestré a po roce 1902 i hojně publikoval. Zde vyšel například jeho spis Poznámky o české politice.
V soukromém životě však i navzdory svému rozhledu, vzdělání a skvělému ekonomickému zabezpečení trpěl nejistotou, obzvláště v partnerských vztazích. Patřil zřejmě k té méně početné skupině populace, která je schopna navazovat partnerské vztahy výhradně v důsledku hluboké, upřímné, vášnivé a niterní lásky. Nic mezi tím. Jakýmkoliv vztahům se ženami se proto relativně dlouho a s absolutností sobě vlastní vyhýbal, což mohlo být na jednu stranu výhodné, ale na druhou náročné na psychiku. Lidé, kteří navazují milostný partnerský vztah jedině v důsledku hluboké lásky a niterního souznění, mají totiž volbu partnera vždy nesnadnou. Hodně zjednodušeně řečeno, jen tak někdo je nezaujme. A když se tak omylem stane, dějí se věci. A to doslova. Zkrátka, takoví lidé pak jdou, byť ani sami nechtějí, většinou od jednoho extrému k extrému druhému.V dobrém načasování se pak jedná o všechny tzv. osudové lásky na celý život, které, jako kdyby z románu vypadly, v opačném případě může mít oboustranně nenaplněná či jakkoliv znemožněná láska dalekosáhlé negativní následky… V konkrétním případě Karla Kramáře se události zkomplikovaly více, než dostatečně. Jedinou láskou jeho života se totiž po letech absolutního vyhýbání se vztahům, stala až šarmantní ruská intelektuálka Naděžda Nikolajevna Abrikosová (nar. 1862), s níž se seznámil na studijní cestě po Rusku. Krásná Moskvanka splňovala zřejmě jeho veškeré nároky na ideální ženu, jenže, měla i tak jeden zásadní nedostatek… Byla vdaná a měla tou dobou již čtyři děti… Kramář ostatně jejího manžela Alexeje Alexejeviče Abrikosova docela dobře znal… Jenže. Zasáhla vyšší moc lásky a Kramář se do krásné Rusky nenávratně zamiloval a ještě komplikovanější pak byl fakt, že ani Naděždě nebyl pohledný politik nepříjemným, ba naopak. Trvalo pak už jen tři roky, během nichž se manželství Abrikosovových plně rozpadlo. Naděžda dala jednoznačnou přednost Karlu Kramářovi, což zní v dnešní době možná ne příliš překvapivě, ale ve své době šlo o poněkud nepříjemnou, vlastně skoro až skandální situaci. Citlivější o to víc, že k rozvodu s jejím mužem došlo až v roce 1898. Do té doby žili budoucí manželé Kramářovi jen jako partner a partnerka, což ovšem bylo na počátku dvacátého století zcela nemyslitelné. Přesto jejich vztah vydržel a co více, podařilo se jej více méně utajit i před veřejností. K sňatku dvojice, u níž by se ale skutečně chtělo věřit, že ji spojil osud, došlo roku 1900 na Krymu, kam i později manželé Kramářovi jezdívali na prázdniny. Manželství bylo dané a Naděžda díky němu nenápadně, ale rychle proplula mezi budoucí československé elity. Velmi dobré ekonomické postavení pak Kramářovi předváděli mj. i tím, že si nechávali stavět honosná sídla, například v Praze poblíž Hradu nechali postavit velkolepou tzv. Kramářovu vilu, jíž projektoval profesor Uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann. Ano, šlo o tutéž vilu, která dodnes slouží jako sídlo všech českých ministerských předsedů… A i další léta byla pro manžele šťastná, přesto se ke stáří začaly objevovat jisté potíže. Naděžda Kramářová (pravý opak Charlotty Masarykové) se totiž nikdy nedovedla zříci luxusního způsobu života a její nároky tak nakonec značně pocítil i Kramářův, jinak snad neochvějný rozpočet. Trochu to přeháněla… Manželství však bylo jinak šťastné, byť už bezdětné a s klidem lze konstatovat, že Karel Kramář svou skutečnou lásku v životě zřejmě doopravdy našel…
Mezi tím se samozřejmě v plném nasazení věnoval politice. Mandát v Říšské radě obhájil i v roce 1911 a jako jeden z mála Čechů se dostal i do užšího výběru lidí, o nichž se tehdy uvažovalo, že by mohli být schopní také pro tehdejší vládu. Kramář si nicméně prošel ještě docela složitým politickým vývojem a uvědoměním, které pak v jeho mysli zafixovala až první světová válka. V červnu 1914 totiž změnil na celou řadu okolností názor a sestavil dokument s názvem Slovanská ústava. Šlo o dokument, který nepočítal s další existencí Rakouska Uherska, čímž se jasně vyhranil a dosud respektovaný, padl tehdejšímu, stále ještě mocnému Rakousku – Uhersku náhle v nemilost. Kramářovy další činy směřovaly již stejným směrem a jeho samotného nakonec zavedly až do velmi nepříjemných podmínek vězení. Tehdejší Rakousko – Uhersko ho záhy odsoudilo k trestu smrti. V tu chvíli mu nepomohl ani majetek ani bývalá skvělá politická funkce. Přesto pro něj svitla i v takto nejisté době, která hrozila minimálně doživotním vězením, v horším případě smrtí, naděje. Představoval ji nově korunovaný císař Karel I. Habsburský, který se aktuálně snažil uplatňovat nové představy o spolužití různých národů v Evropě a celé řadě vězněných (především Čechů), k nimž patřil i Kramář, udělil tehdy při tzv. velké abolici, milost.
Mnoho z toho, co Kramář nemohl učinit, protože byl vězněn, mezi tím tak říkajíc „dohnal“ T. G. Masaryk v zahraničí. Doba se postupně přehoupla, spolu s ní nadešel velký rok 1918 a vznik samostatného Československého státu.
První republika Kramářovi přála. Dokonce natolik, že se stal první ministerským předsedou, ač tím úplně prvním premiérem byl ve skutečnosti ještě před ním TGM. Ten svůj post ale zastával jen krátce a pouze po dobu tzv. „Prozatímní československé vlády“. Kramář se tak stal jednou z vůbec nejvlivnějších osobností u nás. Jeho strana získala název Československá národní demokracie a od listopadu roku 1918 byl pak již postupně přítomen všem velkým událostem. Změnu přinášelo až období po roce 1919 kdy Kramář z vysoké politiky tak říkajíc vypadl a jeho zájmy se začaly stále více orientovat na polemiku a kritiku některých kroků z Hradu… Což nebylo vždy úplně šťastné… Post poslance Revolučního národního shromáždění však zastával až do své smrti roku 1937, kdy se už jednalo o Národní shromáždění ČSR…
Zemřel, jak již bylo uvedeno, v roce 1937, jen pouhých pět měsíců po smrti své milované manželky a pochován byl po jejím boku v kryptě pražského pravoslavného kostela na Olšanech.
Zdá se, že politika a manželka Naděžda byly skutečně největšími láskami Kramářova srdce. Jeho rodiče by byli jistě pyšní… Toužili mu zařídit život movitého, dobře zaopatřeného muže, a jaké by bylo jejich překvapení, kdyby věděli, že se z jejich syna stal nejen muž movitý, ale především jeden z nejvýznamnějších politiků československé historie…
PhDr. Michaela Košťálová
