Klenoty První republiky: Ladislav Pešek – oblíbený šašek Miserere i legendární „čutálista“ Kulík a student Čuřil…

Když se vysloví jméno herce Ladislava Peška, zpozorní i dnes ledaskteré mladší ucho. Přestože jeho odkaz patří mezi dávné legendy prvorepublikového filmu, jsou to zejména nejproslulejší role ve snících: Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše či Mistr Jan Hus nebo Jan Žižka, díky kterým získává osobnost tohoto umělce svou nadčasovost i v dobách, která na mnohé meziválečné umělce již zapomněla. Ostatně už jen snímky Škola základ života (1937) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939) jsou filmy, které v televizi vídáme s železnou pravidelností snad každoročně v období, kdy v září začíná pravidelná „studentská a žákovská sezóna.“ S velkou pravděpodobností proto budou, postavy nezbedných studentů Čuřila a Kulíka, znát i některé děti ze středních či základních škol, o jejich pedagozích pak samozřejmě nemluvě… Taková bilance je příznivá a jistě by u srdce zahřála i velkého umělce Ladislava Peška. Když totiž oba snímky natáčel, nevěřil, že by se z nich kdy mohl stát každoročně promítaný „evergreen“, filmová klasika všech klasik. Stalo se, paradoxně v 21. století, které přitom není v rámci televizní projekce filmů pro masovou veřejnost prvorepublikové tvorbě úplně nakloněné.

V pohádce Zlatovláska (1973)

Ladislav Pešek tedy není neznámý. Dobré je však vědět, že jeho osobnost neutvářelo jen brilantní filmové komediální herectví, ale současně i ohnivý projev na divadelních prknech, kde ztvárnil více, jak tři sta různých rolí i drobných charakterů. Šlo o strhujícího komika, i když za silou jeho výkonů stál mnohdy i emociálně náročný a bolestný civilní život.

S Karlem Högerem ve Vávrově husitské trilogii

Ladislav „Lála“ Pešek, vlastním jménem Ladislav Pech, se narodil dne 4. října roku 1906 v Brně, v astrologickém znamení Vah. Podobně, jako například jeho herecká kolegyně Anna Letenská, měl i on to velké štěstí, že jeho geny pocházely přímo z herecké rodiny. Jeho otec Ladislav Pech byl hercem, stejně tak, jako maminka Ema Pechová a herečkou se stala i jeho sestra Marie Pechová (Waltrová). Jen stěží by proto šlo i u něj očekávat jiný obor, než dramatický. Přesto jeho cesta k divadlu paradoxně přímá nebyla. Vzhledem k faktu, že Pechovi pocházeli z velmi intelektuální a umělecké rodiny, doufali, že by tak z jejich milovaného syna mohl být jednou „někdo víc“, než jen obyčejný herec. Proč? Protože například strýc Ladislavovi babičky Karel Václav Ignác Thám, byl věhlasný filolog a Thámův bratr Václav Thám dokonce zakladatel Vlasteneckého divadla. Geny tedy nesly slibný předpoklad. A tak bylo po Ladislavu Peškovi z domova žádáno, aby „něco v životě dokázal“. Tělem i duší byl herec, ale přesto musel zkoušet štěstí nejprve jako student živnostenské školy a později i gymnázia. Jenže, podobně, jako ho pamatujeme z jeho legendárních snímků, nebyla ani v realitě studia zrovna tím, co by si přál a na co by se hodil. Toužil po herecké dráze anebo alespoň po dráze fotbalisty, protože byl velmi nadaný i sportovně. Rodiče ovšem rozhodli, že po ukončení středoškolských studií nastoupí do běžného zaměstnání a odtud dál se vypracuje. Díky dobrým kontaktům mu bylo vybráno „perspektivní“ místo v papírenském obchodě, ale to už mladý Ladislav nevydržel a rozhodl se požadavky rodiny odmítnout. Vrátil se zpět ke studiím, která ovšem započala na brněnské konzervatoři, kde pak absolvoval mezi roky 1922 – 1927. Herectví se tím stalo nejen jeho koníčkem a vášní, ale i nanejvýš vážně míněnou profesí. Rodiče, byť smutní, ustoupili a s odstupem let lze říci, že udělali to nejlepší možné rozhodnutí.

s Hugo Haasem ve filmu Okénko (1933)

Po ukončení studií na konzervatoři, nastoupil Ladislav Pech, který si změnil kvůli otci jméno na „Pešek“, do angažmá Státního divadla v Brně. Netušil, že jeho slibně rozjetá kariéra zaznamená již brzy ještě radikálnější rozmach. Podobně, jako jeho jevištní kolega Jan Pivec, se kterým tvořil před kamerami jednu z nejoblíbenějších filmových dvojic, disponoval nejen přirozeným talentem, ale i velkým štěstím. Ať na prknech zahrál cokoliv, byl úspěšný a vlastně se ani moc snažit nemusel. Byl někdo. Skvělou pověst mladého herce proto brzy zaznamenal obávaný a vlivný umělecký ředitel Národního divadla v Praze, Karel Hugo (Bakule) Hilar. Peška pozval na zkoušku k hostování do Prahy a sledoval, co se stane. V té době šlo o roky 1928 – 1929 a děly se zázraky. Ladislav Pešek nezklamal a Hilar v něm správně zacítil značné kvality. Z hostování proto brzy vzniklo stálé angažmá a z mladého Peška se stal člen činohry Národního divadla v Praze. Místo, o kterém mnohem starší herci mnohdy jen marně roky snili, bylo jeho. A co víc, z obávaných konkurentů Pivce a Peška se již brzy stala vyhledávaná a oblíbená dvojice. Jeviště tu bylo „dost velké pro oba“.

S Janem Pivcem ve filmu Kasaři (1958)

Na půdě Národního divadla si Ladislav Pešek zahrál opravdu mnoho postav. K úspěšným patřila hned o začátku postava Slavníka ve hře Stanislava Loma: Svatý Václav, dále třeba Lancelot Gobbo v Kupci Benátském z pera Williama Shakespearea nebo postava La Fleche v Lakomci z pera slavného Moliéra…Ve výčtu postav by se dalo pokračovat ještě dlouze. Pešek byl zkrátka ukázkou okamžiku, kdy si správě sednou nejen geny, ale i skutečný talent. Být z herecké rodiny talent nezaručuje, přesto je kariéra se slavným anebo alespoň známým jménem vždycky lehčí. Pešek nic z toho ani nepotřeboval. Prosadil se vlastním umem, dokonce proti vůli vlastních rodičů herců, což z něj činí docela pěkně kontrastní příklad k osobnostem, jakými byly například jeho starší kolegyně Míla Pačová – Krčmářová nebo Růžena Nasková, které bojovaly s pravým opakem.

V pohádce Obušku, z pytle ven! (1955)

Z Ladislava Peška se tak stal vysloveně profesionální divadelní herec. V Národním divadle hrál hodně a často. Jeho postavy bývaly komické, ale s přehledem zvládal i ty tragické, popřípadě hluboce emocionálně založené. Peškův um a pronikavé charisma proto brzy zaznamenal i film, který poprvé v roce 1930 vyzkoušel, zda bude tento divadelním fenomén použitelným i pro film. A byl. Pešek se osvědčil, a to se snad ještě větší razancí. Rolička Pepi Kulíka ve snímku Miláček pluku, byla první, ale nadlouho ne poslední. Za rok následovala úloha ve snímku Okénko, později role v U nás v Kocourkově nebo Na svatém kopečku a z Peška začínala být pomalu, ale jistě, filmová hvězda. Následovaly filmy jako Matka Kráčmerka, Dokud máš maminku, Uličnice, Rozkošný příběh, Lidé na kře, Jarčin profesor, Harmonika či Batalion. Velký zlom v jeho filmové kariéře představovala, již výše zmíněná úloha studenta Ády Čuřila ve snímku Škola základ života. I když nebyl o nic mladší, než jeho herecký kolega Jaroslav Marvan v roli přísného, stárnoucího profesora, Peškovo „lotrovství“ a nakažlivá mladistvá energie nenechala nikoho na pochybách, že je mezi herci značný věkový rozdíl. Snímek, už jen z důvodu námětu a skvělého hereckého obsazení uspěl a s dalšími roky zrál jako víno. Ladislav Pešek v té době platil za váženého herce divadelního i filmového.

Jak už to ale bývá, ne ve všech sférách mají umělci štěstí, a být zaslouženým premiantem divadelních prken ještě neznamená, mít štěstí i v osobním životě. Osobnost Ladislava Peška totiž v soukromí mimořádně emocionálně vysilovaly především nejrůznější, vždy z nějakého důvodu nešťastné či polo-naplněné lásky. Jako idol žen to neměl samozřejmě jednoduché, přesto žena, kterou pravděpodobně opravdu a po dlouhá léta niterně miloval, mu stále tak nějak unikala. Šlo o jeho hereckou kolegyni, neméně známou hereckou legendu Jiřinu Štěpničkovou. Tu prý herec opravdu miloval, přesto se jeho manželkami stávaly dočista jiné ženy. Poměrně kuriózním bylo již první manželství, které uzavřel někdy okolo roku 1937 se slečnou, která patřila k jeho skalním fanynkám natolik, až se situace úplně vymkla oběma z rukou. Ona Peška milovala a nedovedla si představit jiný život, než po jeho boku, a jemu se zase zželelo jejího tragicky jednostranného zamilování. A tak trpěli oba. Přesto se Ladislav Pešek odhodlal k odvážnému kroku a děvče si vzal. Podle dokumentů manželství vydrželo několik let a nebylo poslední. O něco šťastnějším byl pak pro Ladislava Peška sňatek se slečnou Zorou Pittchovou, který dvojice uzavřela v srpnu roku 1942. Přestože lze spekulovat, že ani jeho druhá manželka nebyla zcela onou správnou osudovou láskou, Ladislav Pešek ji miloval a společně pak přivedli na svět jedinou dceru – Zuzanu.

S Vladimírem Menšíkem v televizním filmu Jako kníže Rohan (1983)

Ať už ale byl umělcův soukromý život jakýkoliv, pravdou je, že z něj pravděpodobně dovedl i tak vytěžit maximum. Čím více totiž umělecká duše trpí v civilním životě, tím více emocí je schopna vtisknout do své práce. A to byla pomyslná „rovnice“, která u Peška skutečně fungovala.

V Nezbedné pohádce (1976)

Ve čtyřicátých letech se tak objevil například ve snímcích Těžký život dobrodruha, Hotel modrá hvězda, Valentin Dobrotivý či Karel a já. Ve všech případech hrál úlohy takřka hlavní, anebo alespoň velice výrazné. Ať už byl podivným vyšetřovatelem Karlem Kryšpínem, chudým kuchařem Zdeňkem Junkem anebo nenapravitelným vtipálkem Bejšovcem, obecenstvo jeho role milovalo. Byly brilantní. A brilantně si dovedl poradit i s rolemi tak říkajíc „hlavními-vedlejšími“, z nichž jedna taková padla ve snímku Miroslava Cikána: U pěti veverek z roku 1944. Zde byl Ladislav „Lála“ Pešek obsazen, spolu se svým kolegou z ND Janem Pivcem, do komediální dvojice chudých malířů, bojujících o přežití, v nájemním bytě domu nekompromisní majitelky Filomeny Houbičkové (M. Pačová). I když šlo o divácky méně známý film, než třeba snímek Valentin Dobrotivý, byly právě „Veverky“ v mnohém zajímavé. Působivé dialogy, v nichž dvojice Pešek a Pivec (Holec a Rezek) sváděli boj s elegantní a povýšenou Mílou Pačovou (Houbičkovou) byl legendární. Málo známou souvislostí je v tomto případě i to, že portrét Filomeny Houbičkové, včetně její karikatury, kterou měl na plátně „jako“ namalovat Ladislav Pešek v roli malíře Holce, namalovala ve skutečnosti sama Míla Pačová, druhou profesí též malířka. Umělecká harmonie byla při natáčení snímku velmi silná a dodnes je dobré rozpoložení hlavních hrdinů z filmu znát.

S Jiřinou Štěpničkovou v Povídkách malostranských – Přivedla žebráka na mizinu (1984)

Éru prvorepublikových filmů vystřídala od padesátých let éra zcela nově zaměřených snímků. Přestože řada prvorepublikových herců v tomto období nechtěně končila, Ladislava Peška čekala i nadále velká kariéra. Kromě snímků Psohlavci nebo Strakonický dudák, zazářil například v Trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, kde v prvních dvou zmíněných snímcích ztvárnil známého a dodnes oblíbeného královského šaška Miserere.

Po období velkých historických snímků následovala již dobově aktuální produkce snímků, jako například Případ ještě nekončí nebo Škola otců. Filmů přibývalo a Ladislav Pešek si tedy určitě stěžovat nemohl. Vždyť jeho komplexní filmografie čítala skoro stovku rolí (!)

Stejně, jako ostatní umělci, dostával se i on později do let, kdy bylo potřebné dát do popředí moudrost. Přerod s jakým vyměnil komediální mladické postavy za moudré a milé staříky byl opět fenomenální. Tak se Ladislav Pešek postupně přehrál až do rolí moderních seriálů, z nichž zmiňme alespoň jeden, velmi slavný, a to legendární Nemocnici na kraji města z roku 1976, kde ztvárnil známého primáře chirurgie MUDr. Františka Vrtišku… Po úspěchu v „Nemocnici“ pak následovala ještě celá řada rolí, třeba úloha ve filmu Adéla ještě nevečeřela, Okres na severu anebo Kotva u přívozu. Legendární je také jeho postava pana Konůpka v seriálu Sanitka z roku 1983…

Ladislav Pešek měl na rozdíl od velké řady svých kolegů jedinečnou příležitost, proměňovat se spolu s dobou, navíc tak, aby neutrpělo jeho umění. Z génia jevištního pódia se stal hvězdou stříbrného plátna, aby ve stáří ukázal, že obstojí i v něčem, co se nazývá seriál…

V první československé Popelce (1969)

Posledním okamžikem před kamerou bylo pro Ladislava Peška natáčení zábavné televizní hry A co dál, Silvestře, v roce 1985. Tehdy bylo geniálnímu umělci již sedmdesát osm roků. I když se ke stáru netěšil úplně bezchybnému zdraví, do poslední chvíle si však zachovával svěžest a energii, pověstnou své osobnosti. Ladislav Pešek zemřel v Plzni, dne 13. července roku1986. Jeho umění ovšem nebylo nikdy zapomenuto a naposledy, roku 2007 byla jeho jménem pojmenována například jedna z brněnských ulic v městské části zvané Královo Pole. Na legendárního umělce ovšem nevzpomíná jen Brno anebo Plzeň či Praha, ale vlastně celý národ. Stane se tak pokaždé, když některá z televizních stanic, zařadí do svého vysílání jeden ze slavných filmů, v nichž účinkoval. Obzvlášť pak při snímcích o jednom dávném prvorepublikovém gymnáziu a jeho nenapravitelně rozverných studentech…

PhDr. Michaela Košťálová

Komentáře