Klenoty První republiky: Marie „Meryčka“ Rosůlková – legendární babička z Takové normální rodinky
Marie Rosůlková, provdaná Škrdlantová, se narodila dne 17. prosince roku 1901 v Plzni, do obyčejné, leč uměnímilovné rodiny. Jak její matka Rozárie Rosůlková, tak i otec, který pracoval v civilním zaměstnání jako švec, se po celý život vášnivě zajímali především o hudbu a divadlo. Ochotničili, Mariin otec dokonce pravidelně docházel na zpěv do místního sboru… A jak už to bývá, divadlo stálo nakonec i za jejich vzájemným seznámením. Stalo se tak prý při premiéře hry Prodaná nevěsta, kterou si oba uměnímilovní lidé jednoduše nemohli nechat ujít. Kromě uměleckého zážitku si proto z jedinečného večera odnesli i skvělý „tip“ na doživotního partnera. Ten vyšel a brzy po svém seznámení uzavřela mladá dvojice sňatek. Celkem přivedli na svět dvě děti. Syna Jana Rosůlka a dceru Marii Rosůlkovou. A jak to tak většinou bývá, ani v případě jejich rodiny nepadalo příslovečné jablko příliš daleko od stromu. Uměním k Rosůlkovým jednoduše patřilo. Jan Rosůlek přesídlil již brzy na studia historie architektury do Prahy i navzdory faktu, že ho lákalo též náboženství a Marie se čile zajímala o divadlo… Snila totiž o dráze herečky. Osud však nebyl ani v jednom případě zcela přímočarý. Přestože měla oproti celé řadě svých budoucích kolegyň vrstevnic velkou výhodu v tom, že by ji rodiče v herectví rozhodně podporovali a nechali ji, zvolit si herectví i jako další školu, nestalo se tak z materiálních důvodů. Rodina obyčejného ševce si nemohla dovolit vydržovat na studiích oba potomky a tak, jakožto chlapec, dostal se studiemi přednost Jan. Otec doufal, že se z něho stane jednoho dne slušně placený inženýr architekt, ale ani zde nebyla cesta k cíli úplně jasná. Jak již bylo řečeno, mnohem více, než architektura ho lákal sakrální svět, kterému se nakonec později plně oddal. Marie tedy po absolvování základního vzdělání nastoupila „jen“ na studia Obchodní akademie v Plzni, po jejichž ukončení jí čekala dráha kancelářského zaměstnance. Škola byla oborem perspektivní a hlavně v Plzni. Mladá dívka proto mohla bydlet doma a nemusela za studii složitě dojíždět či platit náročné ubytování. Vystudovala a první místo jí nabídla místní banka. Nezaváhala, přestože se jí podobná práce z duše nezamlouvala. Bohužel však, snaha o uživení sebe i přilepšení rodině byla přednější. Mnoho divokých uměleckých duší před ní sice takto zkrotlo a před sny pak upřednostnilo raději dobře placenou, jistou práci, byť třeba nesmyslnou, ale… Ne tak Marie. Ta využívala každého víkendu a volné chvíle k tomu, aby se mohla věnovat svému snu – divadlu. Ochotničila a zapsala se na soukromé lekce z herectví u jedné ze známých místních umělkyň Marie Laudové – Hořicové. Vystudovaná profese tak pro ni vlastně byla cosi jako nucené zlo… Doufala ale, že se k ní osud přece jen neotočí úplně zády. Změna přišla v jejích jednadvaceti letech, kdy si ji jako herečku vyhlédlo Městské divadlo Plzni na roli Aleny ve hře Noc na Karlštejně. A protože měla nejen talent, ale také skvělou přímluvu své učitelky, získala již brzy i první angažmá. Za nějaký čas ji angažovalo například divadlo v Českých Budějovicích, kde hrála v letech 1924 – 1925 třeba postavu krásné Lulu, či Divadlo Vlasty Buriana (1925 – 1926), které znamenalo překročit práh Prahy. Marie Rosůlková ho překročila dobře. S kariérou administrativní pracovnice byl, k její radosti, jednou a provždy konec.
Různá angažmá, která se dosud podobala spíše formě hostování, narušil příjemným způsobem až nástup do angažmá pražského Divadla na Vinohradech v roce 1934. Na druhé nejvýznamnější pražské scéně střídala v úlohách své tehdy již starší herecké kolegyně, které odcházely v tentýž rok do Národního divadla, například Mílu Pačovou – Krčmářovou, na jejíž salonní mrchy se svým naturelem částečně hodila. O Marii Rosůlkové totiž bylo známo, že poloze jejího umění sluší nejvíce velké dramatické úlohy anebo naopak komediálně cynické paničky, jimž propůjčovala nezaměnitelný moudrý humor. Co naopak její parketou nebylo, byla mladá naivní děvčata, nejrůznější princezny (Princezna Pampeliška) a víly… Jistě, zahrála i to a prošla dokonce i zkušenostmi s operetou a baletem, ale originální osobnost si žádala své. Mezi vinohradskými kolegy byla velmi oblíbená a od samého počátku si prý velice rozuměla s kolegyní Růženou Šlemrovou, s níž získala společnou šatnu. Tehdy se také rozšířilo zajímavé oslovení (přezdívka), pod kterou ji známe dodnes: „Meryčka“.
Svéráznost umu Marie Rosůlkové proto zkoušel přirozeně využít i film. V roce 1937 si zahrála ve filmu Poručík Alexander Rjepkin, o rok později ve snímku Vzhůru nohama a v roce 1940 ve známém snímku s Adinou Mandlovou a Jaroslavem Marvanem v hlavní roli Přítelkyně pana ministra. Bohužel se však její originalita nesetkala s hlubším úspěchem a v kategorii prvorepublikového filmu skončila podobně koncízně využívána jako třeba Blanka Waleská nebo generačně starší Míla Pačová. V kurzu totiž byly ženy typu Adiny Mandlové, Lídy Baarové, anebo naopak (ve starších kategoriích) Růženy Šlemrové či Antonie Nedošinské. Pro jistou věkovou i typovou mezi-kategorii, do které spadly právě herečky Rosůlková či Waleská nebyl dáván příliš prostor. Pro obě se tak stalo dominantním prvkem divadlo. Blanka Waleská zářila na prknech Národního divadla, Marie Rosůlková odešla v roce 1949/50 z Vinohrad k Městským divadlům pražským, kde zazářila několika úlohami, například rolí španělské královny Luisy ve hře Noc Manuel a Marie Luisa. Ve čtyřicátých letech si pak zahrála ještě několikrát ve filmu, ale znovu koncízně. Jednalo se o snímky Panna, Gabriela a Soudný den…Tím její prvorepubliková kariéra u filmu, v podstatě skončila. Ovšem nikoliv proto, aby skončila úplně, nýbrž proto, aby otevřela cestu filmovým dílům let následujících. Prvorepublikový film její typ osobnosti příliš nevyužil, ale nová doba jej později dokonce žádala. Marie k tomu navíc i lehce zestárla, (přestože působila svěžím dojmem až do vysokého věku) a o herečku byl najednou zájem. Ještě předtím si však stačila zahrát několik legendárních úloh na divadle.
Její pracovní život byl rozhodně úspěšný. Vybojovala si dráhu herečky a jako herečka prožila nejednu zkušenost. O poznání méně úspěšný byl její život soukromý. O jejím manželství s režisérem Jarmilem Škrdlantem, mnoho nevíme. Lze se navíc domnívat i to, že jeho vznik mohl být realizován, možná jen za účelem naplnění dobových zvyklostí. Tzn., přestože k sobě oba manželé cítili možná spíše přátelský obdiv a přátelskou lásku, nežli vášnivé vzplanutí, zkusili i tak vztah posunout na svazek manželský. Koneckonců děvče, kterému je přes dvacet a je svobodné, byla v prvorepublikovém světě spíše rarita a, jak se později ještě dočteme, ani silně věřící Marie Rosůlková rozhodně nepodporovala žádné vztahové úlety ani experimenty, v čemž byla vlastně o dost jiná, než mnohé její umělecké kolegyně. Takže založení manželského svazku s prvním mužem, kterého měla ráda, byl z její strany poměrně očekávatelný krok. Zda i moudrý, můžeme dnes jen pustě spekulovat. Manželé spolu totiž vydrželi jen pár roků a ihned, jak se Marie poprvé rozhodla dát přednost herectví a odstěhovat se kvůli angažmá do jiného města, rozpadlo se. Jarmil Škrdlant emancipovanost své ženy jednoduše neustál a práce byla pro oba nakonec důležitějším faktorem, nežli manželství utvořené, řekněme pro oko ostatních… Marie Rosůlková tuto situaci později s jemným vtipem komentovala, že „na manželství prostě nikdy neměla talent…“ Spíše ale neměla štěstí na vhodného partnera. A protože i ona zřejmě patřila k tomu vzácnému typu lidí, kteří dovedou navázat vztah pouze a výhradně na základě hluboké lásky a jistoty si tím druhým, pak pokoušet štěstí, jen tak „do neznáma“, se už zřejmě znovu ani nehodlala. A když později získala angažmá u Buriana či na Vinohradech, přestěhovala se raději do bytu svého bratra Jana Rosůlka, který se mezi tím oddal křesťanskému životu a nechal se vysvětit na kněze. Teprve tam nalezla potřebné útočiště i klid pro duši a práci a už u něj zůstala. Bydlela s ním až do jeho smrti v roce 1990.
Padesátá léta pak přinesla jediný film a to snímek Anna Proletářka, kde si zahrála roli paní Tusarové, ale třeba i krásný snímek Měsíc nad řekou, kde zářila po boku Blanky Waleské a Dany Medřické. Ovšem, již od šedesátých let, jakoby se s filmovými nabídkami roztrhl příslovečný pytel. V roce 1960 pak vytvořila i na divadle jednu ze svých největších rolí a to postavu výstřední Italky Filomeny Marturano ve hře Filomena Marturano a v sedmdesátých letech si plně užívala role Maude, v komedii Harold a Maude, jíž pak po ní převzala neméně krásná a charismatická kolegyně Květa Fialová, která se ještě před pár lety o tomto okamžiku zmínila a říkala, že si prý tehdy s Marií Rosůlkovou domluvily, že až ona (Rosůlková) odejde jednoho dne do nebe, tu roli Maude Květě pak shora pošle… A stalo se… Novou Maude pak skutečně byla paní Fialová.
V roce 1968 si Marie Rosůlková zahrála například ve filmu Spalovač mrtvol, v televizní inscenaci Jak chodí babičky spát anebo v legendárním seriálu sňatky z rozumu, kd ztvárnila postavu tety Amáliae. Poměrně známý je pro Marii Rpsůlkovou snímek Čtyři vraždy stačí, drahoušku, kde ztvárnila, v roce 1970 postavu paní Harringtonové. A od sedmdesátých let se prakticky objevila v každém lepším snímku tehdejší doby. Účinkovala ve filmu Šest medvědů s Cibulkou, Tři chlapi na cestách, Holky z porcelánu či v televizním mini seriálu Byl jednou jeden dům, kde se objevila jako šarmantní učitelka francouzštiny. A tak její role pokračovaly dál. V osmdesátých letech se objevila například jako kmotřička v televizní hře Paví pírko, mihla se i ve snímku Šašek a královna a postavu prababičky Berkové si střihla v televizním seriálu pro mladé – Křeček v noční košili..
Počet rolí před filmovou kamerou se nakonec vyšplhal na několik desítek a Marie Rosůlková s přehledem stala neobsazovanější herečkou z dob první republiky a slavila tak pomyslný triumf za doby, kdy ji role neustále unikaly. Díky své vizáži a skvělé vitalitě si Marie Rosůlková ráda vyzkoušela i postupné novinky moderních dob, takže jako jedna z mála vyzkoušela i dabing. Nadabovala například postavu královny v pohádce Křesadlo (1959) a v televizním seriálu Místo činu si dokonce vystřihla jednu z viditelnějších postav – paní Koenenovou (1975).
Aby aktivit paní Rosůlkové nebylo málo, objevila se v roce 1971 v roli slavné babičky, milující detektivky v oblíbeném rodinném seriálu Taková normální rodinka a na divadle hostovala například na scéně ABC. Její vitalita ji neopouštěla ani do vysokého věku, přestože ke konci života se prý zaobírala vírou ještě více, než kdy předtím. Zemřela na stáří v krásném věku devadesáti jedna let a jako místo posledního odpočinku jí byl vybrán Vyšehradský hřbitov. Ne však na ledajakém místě. Pohřbena totiž byla na místě, vyčleněném jen pro jeptišky na východní straně… Někteří pozůstalí kolegové toto místo přijali, jiní se vyjádřili i tak, že si jej vlastně tak nějak zasloužila, neboť velmi zásadově i žila, zejména s ohledem na její absence jakýchkoliv vztahových experimentů.
Marie Rosůlková patřila k předním tvářím své doby. Byla originální, svá a svou povahou vlastně docela odpovídala rodnému znamení Střelce. Její charakteristikou skutečně byla dobrosrdečnost, přátelská povaha, ale současně i touha po nespoutané svobodě a smyslu života takovém, jaký si sama vybrala…
PhDr. Michaela Košťálová
