Klenoty První republiky: Přísná paní profesorka – Lola Skrbková
Lola Skrbková, vl. Jm. Aloisie Skrbková, byla herečka mnoha desítek rolí. Přestože její hvězda zářila na nejednom divadelním jevišti konstantně, dnešní divák, ale i milovník historie či dokonce pamětník, si ji nejspíše ideálně vybaví naopak z některé té filmové „roličky“. Zdrobnělina je v tomto případě použita záměrně, neboť jako termín plně vystihuje „rozsah“ de facto všech hereččiných filmových úloh… Avšak, nenechme se mýlit. Neboť to, co Lole Skrbkové scházívalo v rámci role na rozsahu, bývalo na druhé straně doplněno v kvalitě jejího vynikajícího a osobitého hereckého výkonu… Ne nadarmo se tak i v civilním životě stala Lola Skrbková paní profesorkou herectví…
Jako Aloise Skrbková se budoucí slavná herečka a uznávaná pedagožka narodila dne 16. února roku 1902 v Čáslavi, do obyčejné a průměrné rodiny. Podobně, jako mnoho jejích pozdějších uměleckých kolegyň, byla proto i ona od mala vedena spíše k zájmu, najít si v budoucnosti solidní povolání, za což se jakákoliv práce v oblasti umění ne vždy dala označovat. Potřebovala ve svém životě jistotu. Proto ještě dříve, než se soustředila na, od mládí milované a obdivované herectví, vystudovala obchodní školu (Obchodní akademie v Praze). Sice právě zde si uvědomila, že do „běžného“ života jaksi nepatří, ale o prázdnou aktivitu rozhodně nešlo. Studium řádné střední školy ji usměrnilo v názorech a nechalo nahlédnout do tzv. reálného života a světa okolo. Ihned po jednom absolutoriu se proto soustředila na další. Tentokráte o mnoho zajímavější, neboť její cesty vedly již na Státní konzervatoř v Praze, obor herectví. Školu, kterou si tentokráte doslova zamilovala, pak absolvovala v roce 1927. Své první divadelní a celkově i dramatické zkušenosti ovšem získávala již jako studentka. Ještě před rokem 1927 se tak objevila například v Osvobozeném divadle, kde hrála mezi roky 1925 – 1927 a současně navštěvovala i několik lekcí tance u M. Mayerové. Po zdařilém absolutorium jí však čekala zkouška nejtěžší. Musela totiž někde hrát čili získat angažmá. V zásadním kroku ji tehdy výrazně pomohlo divadlo E. F. Buriana, a později divadlo D34, kde působila mezi roky 1933 – 1941 v řadě rolí a později dokonce i v řadě profesních úloh. Vedení ji totiž neobsazovalo jen jako herečku, ale i jako režisérku, neboť se její nápady těšily v kolektivu často velké autoritě. Fakt, že Lola Skrbková působila již od mládí dojmem přísné a mnohem starší ženy, jí paradoxně sice zavíral cestu pro strhující hlavní role mladých zamilovaných krasavic, ale naopak ji přímo předurčoval pro úlohy starších a rozumných žen. Její, nazvěme to, solidní působení, mělo na své okolí vliv i v reálném životě, a tak se mladá Lola dostala nejen ke zmíněné práci režisérské, ale, v rámci divadla D34 dokonce i na pozici dirigentky recitačního sboru, což byla profese, pro ženu velmi netypická…
Lola Skrbková byla činorodá, talentovaná, originální a důstojná. Nejednou si k ní pro radu chodili i stejně staří kolegové… Byla zkrátka taková paní profesorka… Její zvláštnosti proto brzy využil i film, byť, jak již bylo řečeno, tak trochu svérázným způsobem. Drobné úložky, kterých se však nikdy nebála, hrála svědomitě. Jejím prvním filmovým debutem byla role Terezky v komediálním snímku Naši Furianti z roku 1937 a hned za rok na to přišla již jedna z jejích legendárních rolí… „Splašená sardel“ „Suchá lípa“… To byly jen některé přezdívky žáků Septimy ve veselohře Škola základ života z roku 1938, kde Lola Skrbková získala roli přísné profesorky přírodopisu Suchánkové alias „Suché lípy“. V pečlivě sčesaném drdolu, s kravatou, brýlemi a nekonečně přísným výrazem by jen málokdo uhodl, že herečce v té době nebylo ani šedesát ani padesát, ale jen pouhých šestatřicet let… Skrbková tak podobně, jako její mužský kolega Jaroslav Marvan (1901 – 1974), získala hned z kraje herectví jakýsi virtuózní um, ztvárnit i v mladém věku generačně několikanásobně starší lidi. Ač úloha přísné profesorky Suchánkové nebyla pro Skrbkovou nikterak veliká, stala se však charakteristickou, díky níž se již neodmyslitelně vryla do paměti jak vrstevníkům, tak i všem budoucím milovníkům prvorepublikového filmu. Lola Skrbková byla zkrátka díky této roli definitivně onálepkována jako „paní profesorka“, a to přitom ještě ani sama netušila, že právě pedagogická činnost bude jednoho dne skutečně patřit k výčtu jejích profesí…
Úspěch ve studentské komedii jí proto přinesl hned z kraje další filmové nabídky, i když, opět malé. Ve stejném roce (1938) se proto zhostila malé úlohy Drbny/Klepny ve snímku Co se šeptá, kde spolu se starší hereckou kolegyní Růženou Šlemrovou (1886 – 1962) v roli klepny druhé, uvádí příběh krásné mladé Heleny, milovnice hudby (J. Štěpničková), která podlehne lásce k lehkovážnému Rudovi, s nímž otěhotní, ale později si vezme za muže pozorného Viléma (H. Hass). Jenže Rudiho stále miluje… Příběh, který je zajímavý jakýmsi partnerským trojúhelníkem, je jako dělaný, aby si jej vyprávěly tzv. „pavlačové drbny“ a tak režisér snímku Hugo Haas – mistr komedie a komediální satiry všeho druhu neváhal, aby přesně takový obraz do svého snímku nevtiskl. Celý film tak vlastně stojí právě na vyprávění dvou dam – Růženy Šlemrové a Loly Skrbkové, které se jednoho dne omylem potkají na lavičce a začínají tak rozplétat klubko informací o tajích jisté lásky… Za zmínku snad stojí jen připomenutí, že i v této roli zahrála Lola Skrbková ženu generačně několikanásobně starší, aniž by to oko diváka jakkoliv zaskočilo…
Další zajímavou filmovou úložku si zahrála například v málo známém filmu Věra Lukášová, kde ve vedlejší roli získala Lola Skrbková dokonce roli babičky (!) V reálu herečce bylo třicet sedm let. V roce 1939 se objevila ve snímku s Lídou Baarovou v hlavní roli – Život je krásný, kde si zahrála jen drobnou úlohu úřednice, zatímco jen o dvanáct let mladší Lída Baarová zde excelovala spolu s Oldřichem Novým v úloze temperamentní malířky Bendové. Drobné úlohy však Skrbkovou nemíjely ani nadále a o rok později přišla zajímavá nabídka od Martina Mac Friče, který v roce 1940 natáčel svou slavnou hororovou komedii Tetička. Lola Skrbková zde získala roli manželky jednoho z pozůstalých příbuzenských párů, které se po domnělé smrti tetičky (R. Nasková), přišli přímo prát a přetahovat o domnělé zbylé dědictví… Dua Marvan x Šlemrová, Nedbal x Baldová a Kreuzmann x Skrbková, byla vybrána pečlivě a dějově dobře, avšak z pohledu znalejšího oka historikova lze právě v tomto snímku zapochybovat o správnosti role, jež byla Skrbkové svěřena. V tomto případě totiž její důstojné a klidné herectví za dramatickými a živelnými výkony Růženy Šlemrové a Zdeňka Baldové spíše zaostává. Přesto však jde o skvělou podívanou a film Tetička patří právem k zlatému fondu československé prvorepublikové kinematografie. Mezi další známé filmy, ve kterých se Lola Skrbková též objevila, patří například Preludium, Rukavička či vynikající drama Noční motýl s krásnou Hanou Vítovou a Adinou Mandlovou v hlavních rolích, vedle nichž si Skrbková zahrála strohou paní pokladní na nádraží…
Jak již ale bylo řečeno, nejen filmem, nýbrž především s divadlem byla zajímavá herečka spjatá. A tak, zatímco po nešťastnou dobu války takřka nehrála, zpět na divadelní prkna ji v roce 1945 vrátilo Městské divadlo na Žižkově, kde účinkovala až do dalšího složitého roku, a to do roku 1948. Poté působila ještě střídavě na scénách v Gottwaldově, Benešově a Ostravě, ale nebylo to, tak říkajíc „nic moc“. Střídání scén jí vydrželo na deset let a současně s ním se navracela také k filmu, kde se objevily další zajímavé postavy. Takovou byla například trafikantka ve snímku Jarní píseň z roku 1944 anebo nájemnice domu paní Kohákové ve snímku Řeka čaruje z roku 1945. „Tohle není dům, to je ratejna!“ Jsou takřka všechna slova z role, kterými Skrbková neosobně do vzduchu častuje přísnou a povýšeneckou Anny Kohákovou (R. Šlemrová), ale pečlivější divák si právě skrze ně roli Skrbkové v tomto případě jistě dobře vybaví či zapamatuje.
Čtyřicátá léta byla také jakýmsi přelomovým obdobím v tom smyslu, že se v nich z Loly Skrbkové – herečky, postupně stala i profesorka herectví na Pražské konzervatoři, kde vyučovala mezi roky 1942 – 1948. „Role“ předtím tolik pokoušená na divadle či ve filmu, se tehdy najednou stala skutečnou. A i když působila stále jako přísná paní, ve skutečnosti platila za srdečnou a schopnou vyučující, na kterou řada pozdějších herců a hereček s důstojností a obdivem vzpomínala. Hodiny herectví udílela Skrbková totiž i soukromě. Zde patřili mezi její žáky a žačky například herečka Dagmar Frýbortová, Jana Ebertová či herec Zdeněk Dítě.
Skrbková byla solidní a konvenční ženou i v soukromém životě, který se v kontrastu od toho uměleckého nevyznačoval žádnými velkými zvláštnostmi. Na rozdíl od řady svých kolegyň a kolegů byla poměrně brzy vdanou paní a souběžně s uměním se dovedla věnovat i domácímu krbu. Jejím manželem byl o osm let mladší herec a později i režisér, v letech 1937 – 1939 hostující herec na půdě Národního divadla v Praze – Vilém „Willy“ Pfeiffer (1910 – 1986), se kterým se seznámila v rámci angažmá pro divadlo E. F. Buriana. Umělecký pár byl spolu spokojený a zdálo se, že se skvěle doplňuje jak v civilním, tak především v uměleckém životě, přestože je nejrůznější příležitosti často od sebe místně oddělovaly. Diváci si mohou Pfeifferovu tvář pamatovat například z role typografa Hynka ve filmu Žena pod křížem z roku 1937. O mnoho let později ale zaujal například i rolí muzikanta v Krejčíkově virtuózním snímku na motivy života operní pěvkyně Emy Destinnové – Božská Ema z roku 1979. Lola Skrbková přijala příjmení Pfeifferová, přestože se jím příliš často nepodepisovala.
Komplikace způsobila manželskému páru válka, a různé nesnáze pokračovaly bohužel i po roce 1948, kdy ani jeden z manželského páru nebyl schopen „zakotvit“ v jakémkoliv trvalejším pražském či nedalekém angažmá. Doba byla složitá a oba nakonec zavedla z hlavního města až do Brna, kde Vilém Pfeiffer získal v roce 1959 angažmá v Brněnském Divadle Bratří Mrštíků a Lola Skrbková se tou dobou rozhodla již pro penzionování. Nikoliv však obyčejné. Na brněnské JAMU totiž získala pedagogické místo, a až do roku 1968 zde vyučovala další generace mladých herců a dramatických umělců. Divadlu se sice již aktivně příliš nevěnovala, ale bez šance nezůstal film. Jestliže už ve třiceti hrávala staré ženy, ve zralém věku byla schopna teprve nebývale ojedinělých, až naturalistických ztvárnění. Věrnými postavami se jí staly staré – zanedbané a mnohdy i tak trochu potrefené babky, vyžilé staré ženy, stařeny s postiženou duší, apod… V tomto kontextu musíme zmínit například roli žebračky Maryny ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice z roku 1969, kde její postava fascinujícím způsobem kontrastuje vůči úloze noblesní hraběnky de Galle, jíž sehrála její mladší kolegyně Blanka Waleská, či úlohu mentálně postižené služky Petronily v dramatu Vlčí jáma z roku 1957. Mnoho lidí by jí její repertoár rozhodně nezáviděl. Skrbková si ho však užívala a jako pravá herečka tělem i duší žádnou příležitost nikdy neodmítala. Věděla totiž, že i v nejmenší či „nejošklivější“ úloze je kus umění a nejvíce zkušeností a dovedností získává nakonec právě takový umělec, který se podobných výzev nebojí, o čemž svědčí minimálně její samostatný filmový repertoár. Roku 1962 získala za své umění ocenění titulem Zasloužilá umělkyně. Zemřela v Brně ve věku 76 let v roce 1978 jako Lola Skrbková – Pfeifferová.
PhDr. Michaela Košťálová
