Klenoty První republiky: Rudolf Hrušínský st. – Dobrý voják Josef Švejk, student Vaněk i zamilovaný filozof Míša Lary
Mezi jednotlivými osobnostmi herců dvacátého století, nalezneme celou řadu, na první pohled pamatovatelných tváří. Některé nám v mysli utkvěly díky své dlouhověkosti a tudíž i vysokému počtu rolí, jiní vizuální krásou a šarmem, někteří zase skrze charakteristické role. Rudolf Hrušínský starší, patřil již od mládí mezi naprosté umělecké fenomény vlastní doby. Přesto je možná škoda, že jeho osobnost máme v jednadvacátém století automaticky propojenou, více méně, jen s rolí roztomile roztržitého smolaře – vojáka Josefa Švejka. Hrušínský starší totiž nebyl ani zdaleka jen herec komediálních poloh, ale také skvělý režisér, scénárista, zpěvák i dabér…
Rudolf Hrušínský st. se narodil v Nové Včelnici (Novém Etynku), dne 17. října, roku 1920, v astrologickém znamení Vah. Podobně, jako například Ladislav „Lála“ Pešek, pocházel i on z herecké rodiny, což představovalo, pro jím vyvolený umělecký směr, jistou výhodu. Jednak genetickou, ale samozřejmě i příležitostní. Obor, který si pro budoucí život zvolil, nebyl tedy rodině cizí a navíc pro něj získal, díky genetice, i mimořádný talent. Dost často se říká, že herecký talent se prostě dědí. Ne vždy. Rudolf Hrušínský starší byl však ztělesněním dokonale poděděného uměleckého daru. Herci a umělci jsou totiž různí. Někteří mají vyhraněné polohy, které jim sedí, zatímco další už méně, jiní se specializují například jen na divadlo nebo film, ale nezvládají už kvalitně zpívat, atp. Mladý Rudolf měl však odmalička široký rozsah možností. Recitoval, deklamoval a navíc projevoval velký hudební talent. Fakt, že se jednoho dne vydá ve šlépějích rodičů, byl více méně otázkou času. Odpověď pak už mohla znít, zda se jeho cílem stane činohra, zpěv anebo hudba. Nicméně, vraťme se zpět, k Rudolfovým rodičům.
Herecká rodina, do které se mladý Rudolf narodil, totiž pocházela ze starého uměleckého rodu Červíčkových – Budínských. Jeho babičkou byla Anna Budínská – Červíčková a dědečkem Václav Červíček. Matkou Rudolfa pak byla Hermína Červíčková a otcem Rudolf Hrušínský nejstarší, vl. jm. Rudolf Böhm. Právě proto, že jeho rodiče i prarodiče coby herci hodně často cestovali, určovala i jeho raná léta proměnlivost míst, kde rodina zrovna herecky působila. Uvádí se například, že k samotnému narození jeho osobnosti, došlo prý jen krátce po divadelním představení s názvem: Taneček panny Márinky. Tak či jinak, divadlo a herectví bylo pro Rudolfa Hrušínského od začátku cosi, jako je pro lidské plíce kyslík k dýchání. Na prkna, co znamenají svět, se dostal už jako malinké dítě a coby klučina, absolvoval i veškeré divadelní cesty své rodiny. Domov měl na řadě míst, ale nejvíc pro něj znamenalo jeviště. Přesto mu brzy k srdci přirostla Praha, kam se Hrušínského rodina po nějaké době přemístila a usídlila.
Rodiče mu umění coby budoucí profesi nevymlouvali. Přesto si jako každý rodič přáli, aby se jejich syn co možná nejlépe vzdělal a tudíž dosáhl odpovídajícího postavení v životě. Tak vznikla myšlenka, přihlásit mladého Rudolfa na gymnazijní studia. Hrušínský starší se na školu sice bez problému dostal a zřejmě by ji i hravě dokončil, nebýt však divadla… Díky němu se totiž i v reálném životě s učivem a školou potýkal podobně, jako jedna z jeho nejslavnějších filmových rolí – hudebně nadaný student Vaněk, ve snímku Cesta do hlubin študákovy duše z roku 1939. Hrušínský často ve škole chyběl a gymnázium nemělo pro jeho divadelničení příliš pochopení. Jeho studia byla nakonec pro velkou míru nepřítomnosti na výuce ukončena, a jemu se tak, bohužel, uzavřela i další zvažovaná cesta, a to studia vysoké školy, kde uvažoval buď o právech, nebo třeba o filozofii. Přesto nelze hovořit o negativním výsledku. Již brzy se totiž ukázalo, že umění je jediná a nejlepší cesta, kudy se bude jeho osud ubírat.
Mimořádná herecká a umělecká dráha, se u Rudolfa Hrušínského staršího započala profesně realizovat na prknech divadla holešovické Uranie, kam nastoupil do prvního angažmá roku 1935. Uranie v té době bývala známá svým vřelým přístupem k novým či všelijak neobvyklým uměleckým tvářím, mezi nimiž nebyl Hrušínský výjimka. Na půdě Uranie ostatně vyrostla celá řada začínajících velkých a originálních herců, třeba herečka Míla Pačová – Krčmářová.
Co však Hrušínského um upevnilo dokonale, byla příležitost, hrát pro film. Již roku 1937 mu totiž přišla první filmová nabídka. Jednalo se o snímek, s názvem: Lízin let do nebe, kde získal roli mladičkého Jarka Rejlka. Rudolfovi bylo v té době krásných šestnáct roků. Pohledný blonďáček, který sice tváří ani postavou nemířil na klasický typ prvorepublikových idolů žen, měl i přesto velké charisma a získal si jím nejen filmové tvůrce, ale především diváky. Rudolfova osobnost byla zkrátka zajímavá a díky jeho mladistvosti, která mu zůstala do poměrně vysokého věku, se hned z kraje uchytil jako ideální typ pro postavy studentů a mladinkých hochů. Po Lízině letu do nebe, přišla na řadu další možnost, a to role sboristy Plzeňského divadla ve snímku Zborov z roku 1938. Pak už šly role ráz na ráz.
Od druhé poloviny roku 1938 hrával i v několika filmových rolích za rok najednou. V roce 1938 to byl například Jarka Kohout ve snímku Věra Lukášová, dále student Karel Toman ve snímku Studujeme za školou, opět Jarka Rejllkův v Lízině štěstí, nebo maturant Josef Hupka v díle Humoreska. Hrušínského seznam rolí pomaličku rostl, přesto až do roku 1939 šlo stále jen o roličky malé a často i nevýrazné. Změnu přinesl rok 1939. Již zmíněný snímek Cesta do hlubin študákovy duše, kde mladý Hrušínský zazářil jako bohémský klavírní virtuos Vaněk, který ovšem kvůli muzice nezvládá studijní látku na gymnáziu a má tudíž problémy, oslovila dodnes statisíce lidí. Sympatický blonďák se ve filmu potýká nejen s učivem samotným, ale i některými profesory, kteří mu jeho hudební nadání vyčítají, zatímco jiní by ho nejraději viděli na konzervatoři. Spolu s Lálou Peškem anebo Františkem Filipovským si tak i Hrušínský zahrál jednu ze stěžejních postav studentského světa, na které byl navíc vidět jeho osobitý vklad. Světlovlasý mladík totiž ani ve filmu nepůsobil jako lamač dívčích srdcí, ale přesto si sympatie dívek ze školy dokázal získat. Jak? Slušností a právě skrze hudbu… V roce 1939 se Rudolf Hrušínský objevil ještě v podobném snímku: Prosím, pane profesore, kde si zahrál roli studenta Antonína Vobořila.
Jinou, nestudentskou úlohou, pak byla například menší role ve slavném snímku Těžký život dobrodruha, kde se mladý, dvacetiletý Hrušínský, objevil jako lupič. I dnes dobře známý film, byl svého času opět obsazen skvělými herci. Hlavní roli „dobrodruha“, kterému se zdají jeho sny a představy až moc plastické, si pak zahrál Ladislav „Lála“ Pešek.
Poměrně výraznou roli získal Hrušínský před kamerou roku 1941, v oceňovaném drama snímku s Hanou Vítovou a Adinou Mandlovou v hlavních rolích: Noční motýl.
Příběh, popisující nešťastnou lásku Marty Dekasové (Hana Vítová), která se kvůli jednostranné lásce dostane z průměrného místa vychovatelky až na dno, aby ji posléze finančně zachránilo alespoň účinkování v nočním podniku, kde si přivydělává jako zpěvačka, se stal jedním z nejuznávanějších ve své době. Hrušínského postavou se zde stal mladý a ideály naplněný vysokoškolák Michal „Míša“ Lary, který se s Martou seznámí již v době, kdy je její finanční situace neutěšená. Neudrží se a brzy se do krásné, byť starší tmavovlásky, bezhlavě zamiluje, zatímco Marta ho od začátku vnímá jen jako milého kamaráda na rozhovor ke kávě. Drama ovšem vrcholí, když se mladý Michal odhodlá k chlapskému gestu a rozhodne se, nešťastné Martě nabídnout finanční výpomoc. Proč? Protože ji miluje a už vcelku neřeší, že jako student nemá sám peněz na rozhazování. Přesto chce pomoci. Bohužel, vřelé gesto skončí špatně a v nešťastné Martě, kterou znechutí už jen to, jaký, pro ni neideální muž, o ni projevil zájem, vyvolá úplně opačné reakce. V tu chvíli totiž bez příkras vidí, jak hluboko spadla. Tak hluboko, že už se jí z její chudoby snaží pomoci i obyčejný, chudý
student… Její ego je touto myšlenkou poníženo na maximum a Marta od sebe Míšu nekompromisně odežene. Netuší, že tak vlastně jen zapříčiní další tragédii…
Herecké roky plynuly a i před kamerou se filmové úlohy postupně střídaly. Mladistvé role Hrušínskému přesto zůstaly i po dvacítce, dokonce i po třicítce. V roce 1946 se objevil například v mini roli návštěvníka obchodu starožitníka Kohouta (Jaroslav Marvan), ve snímku Poslední mohykán, nebo v roli tovaryše Matěje, kterou si zahrál roku 1947 ve snímku Alena. Jako Spytihněv pak zaujal filmové publikum v klasické komedii dle knižní předlohy Hostinec U Kamenného stolu z roku 1948. Podobně viditelná byla pro diváky i role Odona, syna Tříškových ve snímku Rodinné trampoty oficiála Tříšky.
Role synů, hochů a studentů pak definitivně završila úloha syna staroměstských purkmistrových (F. Kreuzmann a M. Pačová) ve snímku z roku 1955, Jan Žižka. Tady už bylo Hrušínskému čtyřiatřicet roků, což je u mladých pánů věk, pro role synů a studentů, většinou už nevhodný. Hrušínský však ještě stále těžil ze své svěžesti.
Naprostý přelom pro jeho filmovou i hereckou kariéru pak znamenala role, která mu přišla do cesty roku 1956. Šlo o hlavní roli v Haškově komediálním, původně knižním příběhu, humorně kritizujícím období války, s názvem: Osudy dobrého vojáka Švejka. Hrušínský zde přijal nabídku hlavního hrdiny, vojáka Josefa Švejka, který je tolik dobrosrdečný a pečlivý, až svým dobráckým přístupem obrací celé vojenské prostředí vzhůru nohama. Komediální Švejk, který je svým projevem místy až roztomilý, si takřka ihned získal davy fanoušků a Hrušínskému tím do budoucna předurčil definitivní „obrazové“ spojení. Řeklo-li se od roku 1956 kdekoliv jméno Rudolf Hrušínský, vybavila se snad každému jako první věc voják Švejk… Hrušínského excelentní výkon se stal legendárním snad ve všech ohledech, přestože měl okolo sebe těžkou filmovou konkurenci. Až na pár tváří, se totiž ve dvou snímcích: Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957), objevil snad každý velký prvorepublikový herec, který něco znamenal. Konkurence byla obrovská. Přesto se legendou snímků dovedl stát jen jeden – Rudolf Hrušínský. Šlo o dobu, která se vlastně s trochou nadsázky dala rozdělovat jako „před a po Švejkovi“.
Filmová sláva byl již jasná, přesto Hrušínský neopomínal ani divadlo. Kromě Uranie, působil také například v Divadle D, a mezi roky 1949 – 1950 patřil do angažmá Divadla na Vinohradech. Od roku 1950, do roku1960, působil v Městských divadlech pražských a od roku 1960 se stal jednou z oblíbených tváří Národního divadla v Praze.
Po veleúspěšném Švejkovi si pak v necelých čtyřiceti, sáhl i na vyspělejší a vážnější role. Ve snímku Dařbuján a Pandrhola si střihl roli Pandrholy a ve snímku Ledoví muži zase hokejového „manažera“ Antonína Fialu. To už se pomalu psal rok 1960. Přesto ho ještě celá řádka filmových rolí teprve čekala.
Dávno před tím se ale stačil uplatnit i jako režisér a scénárista. Režii si vyzkoušel u příležitosti natáčení snímku s Hanou Vítovou v hlavní roli, Jarní píseň (1944) a obojí pak absolvoval u příběhu Pancho se žení (1946), kde působil i jako scénárista.
Roku 1961 se objevil v poněkud zajímavé a netradiční roli sultána ve snímku Baron prášil a jako inženýr Hans Habicht si zahrál i ve filmu s poněkud zvláštním názvem: Blbec z Xeenemünde. Pak už následovala řada rolí v televizních inscenacích anebo třeba role ve vážnějších žánrech. Zajímavou byla například role faráře ve snímku Zločin v šantánu nebo úloha Romana ve snímku Spalovač mrtvol.
Jako císař František Josef I. se objevil v oblíbeném seriálu Sňatky z rozumu (1967), a role panovníků pokračovaly. V seriálu Připoutejte se, letíme nad Atlantidou, ztvárnil zase císaře Rudolfa II. (1981). Zajímavé přitom bylo, že stejně tak dobře, jako komediálních rolí, uměl se chopit i postav vážných, popřípadě čistě historických. Jeho mladický vzhled sice pomalu, ale jistě bral s přibývajícími roky za své, nicméně um nejen že zůstával, ale naopak, dozrával jako víno. Roku 1985 se objevil v další „panovnické“ roli, tentokráte jako císař Zikmund Lucemburský. Stalo se tak ve snímku s názvem: Zikmund, řečený šelma ryšavá…
Po úlohách panovníků, lékařů a komisařů, přišly na řadu i role otců a někdy dokonce záporných hrdinů. Pamatovatelným záporným hrdinou Rudolfa Hrušínského je například kasař Kořán v televizním seriálu Malý pitaval z velkého města (1985).
Jinou legendou z filmového repertoáru Rudolfa Hrušínského se stala například postava vesnického lékaře Skružného, v oblíbené nadčasové komedii Vesničko má, středisková.
Rolí, které do konce svého života Hrušínský stihl ještě zahrát, byly desítky. Jednou z posledních byla úloha ředitele školy ve slavné Obecné škole z roku 1991.
Podobně, jako umělecky, byl Hrušínský aktivní i v běžném životě. Spolu se svou manželkou Evou přivedl na svět dva syny (Rudolfa a Jana), čímž předal své umělecké geny dál. Jediné, co ho po sedmdesátce opravdu zlobilo, bylo zdraví, které mu komplikovala řada sčítajících se potíží. Zemřel v nedožitých čtyřiasedmdesáti letech, dne 13. dubna roku 1994.
Do podvědomí filmového diváka se dostal ponejvíce jako představitel Švejka, starší generace ho má zafixovaného i z některých „sedmdesátkových a osmdesátkových“ filmů… Ve skutečnosti byla ale úctyhodná i jeho „prvorepubliková“ kariéra, neboť právě v ní dokázal tolik, kolik jen stěží jiní mladí v jeho tehdejším věku. Kromě filmu a divadla se Hrušínský uplatnil i jako dobrý dabér. Nadaboval například snímky Hastroš (1983/Děda Leny) nebo Lovec senzací (1988/Binder). Ve Švejkovi, Janu Žižkovi nebo třeba Strakonickém dudákovi si i zazpíval…
PhDr. Michaela Košťálová
