Klenoty První republiky: Růžena Nasková – královna srdcí dospělých i dětských
Jedna z nejuznávanějších prvorepublikových hereček pražského Národního divadla, ve filmu představitelka honosných leč milých a moudrých tetiček, ale i skvělá vypravěčka příběhů a pohádek pro ČS rozhlas patří, (a po léta vždy patřila), k vůbec nejoblíbenějším dámám historie českého hereckého světa. Její umění dokonalého mluveného slova a noblesního vypilovaného hereckého projevu s brilantní deklamací bylo uznáváno nejen za první republiky, ale dokonce i mnoho let po druhé světové válce, přičemž jistou ikonou je pro nás v rámci historie i dnes…
Růžena Nasková, roz. Nosková se narodila jako jedno ze dvou děvčat váženého pražského magistrátního úředníka a příležitostného spisovatele Josefa Noska a jeho ženy paní Noskové, dne 28. listopadu 1984 v pražské dietzenhoferovské Vile Americe. „Představte si, narodila jsem se v Americe. Ale ne za mořem, Amerika, kam jsem jednoho dne o hodině třinácté zhurta a nečekaně přikvačila, je utěšený barokový letohrádek v ulici u Karlova.“ Uvedla umělkyně o mnoho let později ve svých Pamětech.
Podobně, jako řada budoucích umělců v dětském letě, byla i ona již od útlého dětství nadána velkou fantazií a kreativní inteligencí. Ze všeho nejvíc však toužila po herecké činnosti, a to už od velice raného mládí. Nějak podvědomě totiž věděla, že právě divadlo může být to pravé pro její živelný naturel. Za vytčeným snem si proto pečlivě šla, přesto své naprosté divadelní prvopočátky zkoušela spíše skrze literaturu, jež byla u Nosků častým tématem. Učila se básně, studovala hry a jednotlivá dějství z psaných her se snažila znát i z paměti… Kdo by však čekal, že její první dětská vystoupení budou hned určená sousedské veřejnosti či vůbec nějaké pozornosti, mýlil by se a neuhodl by ani ten, který by doufal, že ji snad v jejím snu ihned podpořili rodiče. Bohužel, především Růženin otec měl o budoucí dráze svých dcer (Růženy a Heleny, provd. Malířové) jiné představy. Tušil totiž, že umělecká činnost by ani jednu z nich nemusela do budoucna zaopatřit či jí společensky dobře posloužit, a tak se, (ze strachu), postupně uchýlil až k úplnému zákazu některých oborů. U dcery Růženy se jednalo o divadlo a u její sestry Helenky, která chtěla být spisovatelkou, zase o psaní… Otcovým hlavním předsevzetím bylo, aby se děvčata především řádně provdala a vedla klidný spokojený život. Sám, v mládí velký bouřlivák, který se snažil prosadit jako nonkonformní spisovatel, (ale nakonec byl vlastně šťasten za „obyčejné“ úřednické místo), věděl o životech a těžkostech umělců své. Jenže… Jaký otec, takové dcery. Obě sestry proto čekala ke splnění jejich snů ještě dlouhá cesta. Helena Malířová, jak později vzpomínala sama Růžena Nasková, své trápení řešila tím, že si po večerech, tajně pod peřinou četla anebo amatérsky psala, Růžena se zase snažila své umění předat alespoň tak, že naučené party z divadelních her nahlas přednášela svým dvěma milovaným „kamarádkám“ sochám lvic, které střežily schodiště jejího domu – vily Ameriky. „Co jsem se na té krásné šelmě rejtarsky nasedala, kolik tajností jsem jí do ucha našeptala! A moudrá, stará lvice, která uchovala všechna milostná dobrodružství Michny z Vacínova a jeho záhadné milenky v tajnosti, i mé dětské starosti trpělivě vyslechla a nic na mne nepověděla…“ Vzpomínala herečka později ve svých pamětech na barokní sochařskou výzdobu Braunovu. Jako dítě měla dobrodružnou povahu, proto milovala i místo, v němž žila – pražský Karlov. Potkávala zde nejen vyšší společnost, ale především i nejrůznější chudinu. To vše utvářelo její osobnost a bylo to pro ni nejednou i studijní látkou pro vytváření budoucích postav na divadle… Růžena Nasková byla totiž velmi slušný psycholog, který dovedl jít ve své roli do samé hloubky lidskosti. Její schopnosti ji později předurčovaly k úspěchu a velikosti, avšak nikoliv k výstřednosti. Na rozdíl od řady svých kolegyň se totiž nikdy nestala jakkoliv „výstřední“ umělkyní, již by zdobilo mnoho nevídaného. Naopak. Její životní specializací byly charakterní a moudré ženy, k jakým náležela sama. Mnoho postav se jí totiž opravdu více, než podobalo a z vážené umělkyně, v níž se po letech proměnila, by jistě měl nakonec radost především její otec Josef.
Ovšem, vraťme se nyní ještě na chvíli do prvopočátků herectví Růženy Noskové. Hereckému umění se vyučila u dvou výsostných žen Národního divadla. Jednak u Otýlie Sklenářové – Malé a dále u živelné Marie Hűbnerové. Jistou zajímavostí ovšem je, že jejím tzv. idolem nebyla z prvopočátku vlastně ani jedna z těchto dam. Jako mladá totiž obdivovala jinou hereckou hvězdu své doby, a to Hanu Kvapilovou. Obdivovala ji dokonce natolik, že když zjistila, že její „oblíbenkyně“ otevřela vlastní soukromé hodiny herectví, neváhala se přihlásit. Otec o jejím počínání nějakou dobu neměl zdání a v touze, být herečkou ji podpořila nakonec alespoň její milovaná matka, která, v zimě v létě, doprovázela svou dceru na všech neúspěšných i úspěšných hereckých pokusech. K neúspěšným patřilo však bohužel právě setkání s Hanou Kvapilovou, na kterém si přitom dala paní Růžena obzvlášť záležet a setkání tváří v tvář s legendou nebrala na lehkou váhu. Přesto bylo rozhodnutí Hany Kvapilové vůči tehdy mladé naivní dívce až necitlivě zdrcující. Zřejmě bez jakékoliv větší empatie mladé dívce rovnou do očí sdělila, že prý není pro divadlo nadaná, má špatnou deklamaci, není příliš hezká a ke všemu je moc vysoká, protože Růžena Nasková měřila okolo 170 cm, což bylo na její dobu pro ženu, pravda, enormní. Neúspěch, ještě k tomu vyřčený z úst jejího „idolu“, Růženu Naskovou tehdy málem od herectví definitivně odvrátil. Přesto s ním naložila sebekriticky a do studií herectví se přihlásila znovu, tentokráte ke dvěma, již výše uvedeným herečkám, které měly pro její mladý naturel mnohem větší pochopení, znaly ji již déle a obzvlášť Marie Hűbnerová, (která velmi dobře věděla, jak těžká cesta k herectví je pro ženu „nehezkou“, čili ženu, která neodpovídá dobovým šablonám pro, dnes bychom řekli „TOP herečku“), věděla, že druhá šance se dát prostě musí. A tak, i když zpočátku prožila mladá Růžena ještě několik neúspěchů a trapných okamžiků, neboť školícím mottem paní Sklenářové zase bylo: „Ne chlebem a solí, ale tím, co bolí.“, stala se nakonec brzy profesionální mladou kolegyní všech svých učitelek.
Jejím prvním angažmá bylo divadlo v Lublani, kam nastoupila ihned po studiích v roce 1904 a působila v něm až do roku 1907. Ještě před tím však, coby tzv. „křoví“ hostovala paradoxně několikrát už i v divadle, které bylo jejímu srdci nejbližší, v divadle Národním…Na scénu, která v Čechách vždy znamenala skutečný klenot českého umění, se paní Nasková (tehdy Nosková) dostala, díky dobrému doporučení svých učitelek, již v devíti letech, kdy se mihla například ve hře Madame Sans-Gene, v sezóně 1893/1894. Podobnou zkušenost získala i v sezoně 1900/1901 ve hře Vina. A i když její rodina nebyla z herecké dráhy dcery nadšena, příležitostnému hostování v drobných rolích naštěstí nikterak nebránila. Tak se paní Růžena objevila na půdě Národního divadla postupně ještě několikrát. V sezóně 1902/1903 se mihla scénou jako kutnohorské děvče – Panna brněnská ve hře Jan Žižka a v sezóně 1904/1905 si zahrála i malou roličku Herodias v Salome. Na původně nesmělé děvče to byl velmi slušný základ. Nesmělou, ale nadanou Růženu Noskovou ovšem první scéna zaměstnat nechtěla a tak se na její prkna musela probojovat právě skrze lublaňskou okliku. Angažmá mladé Růženy Naskové k Národnímu divadlu v Praze trvale, vzniklo s rokem 1907, přesně dne 17. srpna a těžko říci, zdali to sama RN tenkrát tušila, ale bylo pro ni již v ten okamžik nejen jistým, ale dokonce doživotním. „Když jsem přišla k Národnímu divadlu, byli jsme ještě oba mladí, divadlo žilo tehdy necelých čtyřiadvacet let a já byla jen o rok mladší.“ Hodnotila později herečka štěstí, kterého se ani zdaleka nedostávalo všem jejím kolegům kolegyním z oboru. Svou velkou šanci nepromarnila a na půdě Národního divadla se s přibývajícími roky už jen stále více zdokonalovala. V deklamaci, v projevu. První rolí, ve které se mladá umělkyně představila již jako herecký „zaměstnanec“ byla Markétka ve Faustovi. Poté, ve stejné sezóně 1906/1907 následovala úloha Blaženky ve hře Mnoho povyku pro nic. V další sezóně si zahrála například Mluvčí otrokyň v domě Agamemnonově ve hře Oresteia. Současně se dostala také ke slavné Mrštíkovské klasice Maryša, v níž si v Národním zahrála ještě několikrát, pokaždé však roli, odpovídající svému aktuálnímu věku. Publikum ji mohlo spatřit také jako slečnu Olgu ve hře zvané Pro štěstí anebo jako Oberona v Shakespeareovské klasice Sen noci svatojánské. Později přišli mladé umělkyni charakterově zajímavější úlohy. K takovým patřila třeba Kleopatra v Egyptské noci, Libuše ve hře Kníže nebo krásná Královna loutek v Louskáčkovi. Zajímavou rolí byla pro paní Naskovou jistě i spoluúčast na hře Katakomby, jejíž podobu zná několik generací především z prvorepublikového snímku, jemuž kraluje v roli prostořekého oficiála Bormana známý král komiků Vlasta Burian. V divadelní hře nastudovala roli Irenky, dcery úřednického šéfa, kterou ve filmu představuje sympatická Nataša Gollová, právě Růžena Nasková.
Agažmá u Národního nebylo pro umělkyni vždy jen cestou „růžovým sadem“, ale nikdy zase nebylo zle natolik, aby musela odejít, třebaže jí mnohdy režiséři a tvůrci her vytýkali, že neovládá dostatečně úlohy salonní či záporné, tzv. „potvory“. Později ale přišli na to, že právě zde je její herecká genialita.
Spokojenou byla Růžena Nosková i v soukromém životě, kde potkala charismatického malíře Františka Xaviera Naskeho (1884 – 1959). Malíř, dekoratér a kostýmní návrhář F. X. Naske totiž náležel k umělcům velké generace českých modernistů, kteří vzešli sice z ještě akademického prostředí, ale svůj styl již vedly dle vlastních rozhodnutí. V oboru tak patřil ke stejným generačním proudům, jako třeba známý Jan Štursa v oblasti sochařství. Vystudoval na prestižní Akademii výtvarných umění v Praze (AVU) a díky svému talentu a píli prošel ateliéry profesorů Roubalíka a Schweigera, kde také úspěšně studia absolvoval. Mezi nejvýznamnější díla F. X. Naskeho patří zejména ženské portréty, žánrové výjevy či akvarely. Z portrétní tvorby zmiňme např. dílo Děvče na břehu, Koketní dáma, portrét Růženy Naskové, či portrét mladé Blanky Vedlichové (Waleské). Umělecká dvojice se do sebe rychle zakoukala a roku 1910 následovala první ze dvou svateb – civilní na Staroměstské radnici a později, roku 1940 pak ještě „potvrzující“ církevní na Smíchově. Přestože Růžena Nasková velice milovala děti, její vlastní manželství zůstalo bezdětné. O to více se pak snažila zaujmout dětské publikum jako vypravěčka klasických českých pohádek na vlnách Československého rozhlasu. Její přednes Jiráska a především pak pohádek z pera Boženy Němcové či díla Jiřího Trnky si dodnes pamatuje ještě řada pamětníků, kteří byli po roce 1941 buď přímo dětskými posluchači, anebo znají hlas umělkyně z různých reprízových záznamů. Sama Nasková byla v rámci pohádek obdivovatelkou například děl H. CH. Andersena…
Její, takřka dokonalá a čistá deklamace ji k pozdější práci v ČS rozhlase doslova předurčovala, přesto se jejího umění snažil v pozdějších letech využít i film, leč často marně. Film jako žánr totiž umělkyně brala jen jako odvozeninu od divadla a nekladla mu příliš velký význam. Věřila totiž, že jen divadlo je a bude věčné. Na stříbrném plátně se proto objevovala sporadicky (poprvé v roce 1915 – (snímek Ahasver), častěji pak od roku 1930), ovšem když už, pak šlo vždy o nějakou hlavní či klíčovou postavu. Překvapivě nejednou i humornou a tak měla možnost nejednou pracovat i s mnohými, vtipnými hláškami, které se nakonec staly takřka nesmrtelnými. Vždyť, kdo by přece nevzpomněl na přísnou babičku Růženku Bártlovou a její pohoršení se nad tepláky – „teplicemi“, jak se sama přejmenovala, ve snímku z roku 1939 Příklady táhnou, moudrou Betty Mráčkovou z filmu U pěti veverek (1944) či tetičku Bertu ve Fričově snímku Tetička z roku 1941 a v mnoho dalších…
Celý život Růženy Naskové určovalo herectví a umění. Kromě aktivního hraní se věnovala i soukromému udílení hereckých lekcí, z nichž vzešla například pozdější herečka Národního divadla v Praze – Eva Klenová. Poslední roky života jí bohužel zkomplikoval její zdravotní stav, kvůli kterému musela odejít předčasně do penze. O konkrétních zdravotních potížích se dodnes příliš nepíše, přesto je známé například to, že velkou herečku trápil ve stáří velmi výrazně sluch. Život velké herečky a umělkyně, která, na rozdíl od mnoha svých dalších kolegů napříč časem neměla okolo sebe snad nikdy žádné odpůrce, velké kritiky či nepřátele, skončil rok po smrti jejího manžela F. X. Naskeho. Na poslední měsíce života slavné umělkyně často vzpomínali také jistí manželé Matouškovi, kterým RN darovala s vlastnoručním věnováním své memoáry. Pan Matoušek, který působil jako farář, jí prý doprovázel i v posledních momentech života, které trávila v pražském vinohradském sanatoriu. Se šlechetným stiskem ruky mu tehdy údajně pověděla jednu ze svých posledních vět: „Modlete se za mne, pane faráři.“ Zemřela dne 17. 6. 1960. V srdcích pamětníků, ale i nás všech mladých, kteří alespoň trochu známe prvorepublikové snímky, však žije dodnes…
Čerpáno bylo mj. z:
NASKOVÁ Růžena: Jak šel život: Paměti a zápisky, Praha, 1942. (Paměti I.), NASKOVÁ Růžena: Malá kronika dnů 1934 – 1946, Praha, 1947. (Paměti II.)
PhDr. Michaela Košťálová
