Klenoty První republiky: Svatopluk Beneš – legendární nadporučík Lukáš, T.G. Masaryk i Dr. Caligari ze Strašidel

Mezi zbývajícími pamětníky se dodnes těší vysoké oblibě. Právem. Vždyť jako legenda prvorepublikového, ale i poválečného filmu, prošel více, jak stovkou rolí. Jeho jméno bylo navíc dobře známé také na divadelních prknech, což pro herce v době první republiky představovalo prestiž. Byl typickým ztělesněním pohledných elegánů a milovníků, přesto si své místo dovedl obhájit i v poválečné tvorbě. Ať už ztělesňoval jakoukoliv postavu, s Benešovým obsazením bylo vždy jisté, že půjde o charismatického a hloubkově zajímavého člověka (bytost), což perfektně dokládá například jedna z jeho posledních rolí – Dr. Caligari, vystupující ve snímcích Kačenka a strašidla a Kačenka a zase ta strašidla z roku 1992.

S Natašou Gollovou ve filmu Studujeme za školou (1939)

Filmový a divadelní herec, také příležitostný dabér Svatopluk Beneš, se narodil dne 24. února roku 1918 v Roudnici nad Labem, v doslova „uměleckém“ astrologickém znamení – Rybách. Že se bude jeho profesní kariéra odvíjet hereckým směrem, neměl v dětství ponětí, přesto k umění obecnému cítil náklonnost odjakživa. Zastavit ho nemohl ani fakt, že původně vzešel z celkem prosté a obyčejné rodiny. Svatoplukovým otcem byl Petr Beneš (1880 – 1958), pracující své doby jako roudnický železničář a matkou jeho choť Růžena Benešová (1886 – 1958). Jak bylo zvykem v dávných rodinách, jedináčkem se narodil jen málokdo, a tak i Svatopluk měl k sobě ještě další tři sourozence. Početná rodina si žádala své a nebylo proto divu, že se Benešův otec, za každou cenu, snažil rodinu ze svých skromných poměrů nejen uživit, ale i zabezpečit svým dětem nadějnou budoucnost. U Svatopluka se mělo v tomto směru konkrétně jednat o pedagogickou kariéru. Protože nejtalentovanější Benešův synek vykazoval už od mládí umělecké nadání, snažil se ho otec vést nejprve ke hře na housle a později ke znalosti historie. Jasným studijním cílem se pak ukázalo gymnázium. Na to mladý Svatopluk Beneš sice nastoupil, ale už jako náctiletého ho brzy přitahovalo ochotnické herectví, kde si mezi tím střihl řadu zajímavých rolí a roliček. Na oko vše nasvědčovalo tomu, že by se z pohledného mladíka mohl jednou stát učitel hudby nebo umění, přesto nakonec zvítězilo aktivní herectví. Už v kvartě se mladičký Svatopluk Beneš rozhodl z gymnázia utéci a, tajně, přestoupit na konzervatoř do Prahy. Tajně proto, že o velkolepém Benešově záměru neměla jeho rodina doma zpočátku ani tušení. Obzvlášť otec, který, když se zprávu o synově přestupu dozvěděl, rozhodl se mu, „za trest“, odepřít veškerou finanční podporu na studiích, kterou vyplácel v období gymnazijních roků. Možná doufal, že svého syna – snílka, podobným gestem zlomí anebo usměrní, možná se jen hněval… V každém případě otcovo gesto způsobilo v životě mladého Svatopluka pravý opak. Nedostatek finančních prostředků si vyžadoval, aby se mladý Beneš zajímal vedle studií i o nějakou formu přivýdělku, jenže tu, jako „naschvál“, objevil právě v divadle. A tak se, nenápadně, stal už v době studií novou posilou divadelních prken. Nejzajímavější přitom je, že nutnost přivýdělku ho mohla ve skutečnosti zavést kamkoliv jinam. Od udávání lekcí dětem z movitých rodin, až po práci administrativní – třeba v muzeu. Beneše přesto získalo divadlo. Vše se odehrálo tak, jako kdyby šlo o nějakou formu osudu, který měl s jeho elegantní a talentovanou osobou odjakživa velké plány.

V roli nadporučíka Lukáše ve Švejkovi

Už v pouhých šestnácti letech navíc zakusil, jaké je, hrát před filmovými kamerami. Rolička studenta ve snímku Hudba srdcí mu otevřela cestu ke stříbrnému plátnu a jistotu uplatnění posléze zabezpečovala i nabídka Divadla na Vinohradech, kde mladý Beneš nastoupil do angažmá roku 1935 a vydržel zde až do roku 1950, přestože již po roce 1937 přicházely nabídky i z dalších místních divadel nebo ze slovenské Bratislavy. Svatopluk však dával jasnou přednost Praze, a ostatní nabídky s poděkováním a velkou noblesou odmítal. Přesto, jako řada jeho kolegů, rád na mnoha scénách hostoval.

Slávu Svatopluka Beneše na stříbrném plátně odstartovala, již zmíněná role studenta v roce 1934 a záhy na to přišla i další možnost, zahrát si studenta, tentokráte postavu studenta Pacinky ve snímku s Antonií Nedošinskou v hlavní roli, Studentská máma (1935). Role studentů či zámožných mladíků si Beneš střihl ještě ve snímcích Velbloud uchem jehly (1936) nebo Filosofská historie (1937). Později už pozvolna přicházela poloha, která byla osobnosti Svatopluka Beneše doslova „dělaná“ na míru. Šlo o kategorii tzv. „milovníků“, v níž pak zářil, například spolu s Raulem Schránilem nebo Antonínem Novotným, nepřetržitě, po několik dalších let.

S Jiřinou Bohdalovou v seriálu Cirkus Humberto (1988)

V roce 1937 se objevil jako bratr K. H. Máchy – Michal, ve snímku Karel Hynek Mácha, a roku 1939 pak jako pohledný mladý profesor Horák ve snímku Studujeme za školou.    

Na divadle mezitím účinkoval v celé řadě slavných domácích i zahraničních her. Například v Čapkově Loupežníkovi jako Loupežník, v Pygmalionu G. B. Shawa jako profesor Higgins, v Záletníkovi Leonardovi téhož autora jako Leonard, nebo v Moliérově Škole pro ženy v úloze Horáce. Coby Julián Sorel se objevil také v divadelní adaptaci Stedhala a jako Vilík si zahrál i v divadelní variantě Měsíce nad řekou Fráni Šrámka. Úspěšné bylo také Svatoplukovo ztvárnění úlohy Karla Grandeta v divadelní adaptaci Evženie Grandetová z pera Honoré Balzaca.

Roku 1940 se na stříbrném plátně objevil znovu jako student filosofie, Jiří Sutnar ve známějším prvorepublikovém snímku s Vlastou Matulovou – Minulost Jany Kosinové. Podobnou rolí pak byla úloha JUDr. Jaroslava Kříže, snoubence Karly Janatové ve filmu z roku 1941 – Pacientka dr. Hegla.

První, opravdu výraznou rolí „milovníka“, byla úloha Rudolfa Kaly, poručíka královské gardy ve snímku Noční motýl z roku 1941, který se snaží pomáhat nešťastně zamilované Martě Dekasové (H. Vítová). Je patrné, že kdyby mohl, sám by si ji rád namluvil, jenže Martino srdce patří pouze jeho kolegovi, ženatému nadporučíkovi Vargovi, kvůli kterému se mladá Dekasová v podstatě lidsky zničí. Poté, co získá vyhazov z rodiny, v níž pracuje jako vychovatelka, jde její život z kopce. Po dnech a měsících marného shánění zaměstnání se nakonec uchytí v domě s lehkými mravy, kde získá pozornost nejen jako pěkná žena, ale současně i jako zatraceně přitažlivá barová zpěvačka. Přesto není z nebezpečného osudu cesty zpět. Ledaže by vzala za vděk láskou a nabídkou pomoci od mladého studenta Michala, který se do ní mezitím vášnivě zamiluje a s naprostou vážností plánuje další společný život. Bohužel, marně. V Martě Dekasové se odehrává niterní drama. I přesto, že má mladého Michala skutečně ráda, jeho nabídkou opovrhuje. Vidina, spokojit se s city mladičkého nedostudovaného chlapce jí, která si představuje za životní lásku muže úplně jiného, výjimečného a urostlého, dobře zaopatřeného, vlastně hrubě uráží. Její láska se v tom z trucu ještě více upíná k nesplnitelnému ideálu – Vargovi. Nikdo netuší, jak tragicky děj několika nesprávně zamilovaných lidí může skončit…  

Svatopluk Beneš se v menších roličkách objevil mezi roky 1941 – 1942 také ve snímcích Přijdu hned anebo Host do domu.

Dramatu Noční motýl, byla podobná také dramatická romance Jarní píseň z roku 1944, kde si mladý Beneš zahrál postavu rytmistra Franciho Oboronského, který se seznámí a uvažuje o sňatku s tehdejší přední vídeňskou operní pěvkyní Janou Mirskou (H. Vítová). Dvojice se vzájemně miluje a zpočátku jde o ideál. Bohužel jen do doby, než se o Franciho záměrech dozví jeho matka – hraběnka Oboronská (R. Šlemrová) a rozhodne se jít proti Franciho vztahu s neurozenou zpěvačkou tvrdě a nekompromisně. Netuší, že svou urputností zaviní jen další potíže. Uražená Jana Mirská se rozhodne odejít z Vídně do Prahy a nešťastný Franci se kvůli posměšku na adresu jeho přítelkyně rozhodne, vstoupit do osobního souboje. Definitivní rozklad mezi postavami nakonec zachraňuje sestra Oboronské, baronka Gizela (M. Pačová), která se rozhodne za Janou vycestovat a dovést ji zpět do Vídně…

Po řadě větších filmových rolí, nepohrdá Svatopluk Beneš ani později roličkami menšími. Takovou je třeba postava profesora Korejnila, snoubence „Elén“ Kohákové v legendárním snímku z roku 1945 Řeka čaruje, nebo Tatrmužův synovec Tomáš v Hostinci U kamenného stolu z roku 1948. Jistou zajímavostí zde je, že představitelka filmové „Elén“ Kohákové, herečka Evelýna Koszlerová, uměleckým pseudonymem známá jako Evelyna Kinská se stává touto dobou nejen Benešovou kolegyní, ale i přítelkyní, nakrátko dokonce manželkou. Bohužel, kvůli osobním neshodám a odlišnému vidění světa se ale oba umělci zase brzy rozvádí a ženami obdivovaný Beneš je už od roku 1946 znovu ženatý.

Také padesátá léta znamenají pro Svatopluka Beneše řadu změn. S druhou manželkou Boženou Benešovou, roz. Truhlářovou, přivádí na svět dvě děti. Jednak syna Svatopluka Beneše (rok 1949) a pak dceru Annu Ouřadovou (rok 1953). Proměna doby proměňuje přirozeně i Benešovy postavy a velký umělec se, i z důvodu posouvání vlastní věkové kategorie, přehrává do rolí starších mužů a pánů. Prvorepublikoví milovníci sice vychází postupně z módy, což je škoda, ale herec Benešova formátu se neztrácí. Naopak. Kdyby už nic jiného, čeká ho právě nyní životní role, díky které si jeho umění a tvář zapamatuje ještě několik dalších generací filmových fanoušků. Na scénu totiž přichází svérázný Dobrý voják Švejk, vystupující ve stejnojmenném filmu z roku 1956 a později v navazujícím snímku Poslušně hlásím, z roku 1957. Benešova role nadporučíka Jindřicha Lukáše a jeho svérázných potíží se ženami, nadřízenými, psy a, ze všeho nejvíce se získaným sluhou Švejkem, se stala legendární už v době vzniku a postupem let zamířila k naprosté filmové klasice. Pokud by se měla v současné době dělat mezi lidmi anketa o rolích Svatopluka Beneše, nadporučík Lukáš by dozajista patřil v rámci odpovědí k nejzmiňovanějším.

Také v šedesátých letech se Svatopluk Beneš objevil v celé řadě snímků. Jedná se například o Alibi na vodě, Slečny přijdou později, Jak se krade milion nebo Zabil jsem Einsteina, pánové!

Dobu od roku 1950, trávil Svatopluk Beneš paralelně i na divadelních prknech, tentokráte už však v angažmá Městských divadel pražských, kde ztvárnil další desítky skvělých rolí a roliček.

V sedmdesátých letech si zahrál například ve snímcích Já už budu hodný, dědečku! nebo Jak je důležité míti Filipa.

Ve filmu Kačenka a strašidla (1993)

Poslední, a skutečně výrazné role, s sebou přinesla léta osmdesátá. Z těch vyniká jednoznačně postava prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka ve snímku Člověk proti zkáze z roku 1989, který byl vytvořen na motivy života a osudu slavného spisovatele Karla Čapka (J. Abrhám). Benešovo zpodobení prezidenta Masaryka je zde natolik věrné a důvěryhodné, že jej lze brát za, minimálně po vizuální stránce, jedno z nejlepších ztvárnění této osobnosti od dob první republiky dodnes…  

Pomyslnou hereckou třešničkou v závěru života, byla pro Svatopluka Beneše jiná krásná úloha a to role ducha – Dr. Caligariho ve dvou navazujících snímcích z roku 1992, Kačenka a strašidla a Kačenka a zase ta strašidla. Kdo pohádkový příběh zná, jistě potvrdí, že Benešův Caligari je díky hercově virtuóznímu umu dokonalou ukázkou projevu zralého, divadlem zkušeného herce, který dovede hrát ve všech polohách. Slovem, mimikou, gesty, zvuky, pohyby i, k roli přiléhavým patosem. Tato dokonalost pak ještě více vynikne v kontrastu s mnoha mladými tvářemi, jejichž herectví je v té době už „jen televizní“. Přesto, hlavní trio duchů bylo vybráno s velkým citem a vyrovnaností. Dokonalého Dr. Caligariho doplňuje nepřekonatelná komička Jiřina Bohdalová jako čarodějnice Berta, proměňující se občas na psa, a charismatická Eva Vejmělková, jejíž secesní kráska Elvíra, je nejen krásná, ale i herecky taktéž perfektně ztvárněná. 

Se Zitou Kabátovou ve filmu Želary (2003)

Historicky posledním snímkem Svatopluka Beneše byly Želary v roce 2003, kde si náš přední pan herec zahrál už jen malinkou roli starého muže. V té době k tomu bohužel měl vážný důvod. Jeho zdravotní stav se, ruku v ruce se vzrůstajícím stářím, horšil a velice špatně na tom umělec byl i se zrakem, o který bohužel, na konci života takřka úplně přišel. Pro člověka, jehož přirozeností bylo, umění vidět, aby ho mohl dále ztvárňovat a předávat, představovala podobná věc nenávratně tragickou událost. Poslední roky velkého umělce proto probíhaly v nuceném odloučení nejen od veřejnosti, ale i od milované profese. Ve věku krásných osmdesáti devíti roků, dne 27. dubna roku 2007, pak jedinečný a mnoha generacemi obdivovaný Svatopluk Beneš v Praze zemřel. Místem jeho posledního odpočinku se staly pražské Olšanské hřbitovy. I kdyby však po velkém panu herci nezůstalo už nic jiného, pak jeho nadporučíka Lukáše, Dr. Caligariho nebo T.G. Masaryka si naše historie bude pamatovat navždy.

PhDr. Michaela Košťálová

 

Komentáře