KRAŤASY: Autobus č. 203
Povídka z knihy Kraťasy Jindřicha Krause
Ty mladší je třeba trochu „uvést doděje“. Bylo to vdobě, kdy vPraze jezdily autobusy městské hromadné dopravy, ale nebylo ještě metro. A autobusy jezdily třeba jen v určité části Prahy, ale také napříč z okraje na okraj. Na magistrátu rozhodli, že ty „dálkové autobusy“ budou zastavovat jen občas, zejmé- na v hlavních stanicích. A aby to cestující poznali, začínala jejich čísla dvojkou. U řidiče byla taková pokladnička s plexisklem, aby bylo vidět na peníze. Pokladnička měla páčku a předepsaný postup. Do otvoru se hodila koruna, zatáhlo se za páčku a cestující si utrhl lístek, který z jiné štěrbiny vylezl. U jedničkových autobusů se házela koruna, u dvojkových koruny dvě. Mince cinkaly a zkušené ucho řidiče vše registrovalo. Tento příběh se odehrál jednoho krásného červnového dne. Bylo po dopravní špičce a já jel autobusem číslo 203 z Novodvorské do centra. Teď jsou to čtyři stanice na Kačerov a jste tam metrem co by dup. Autobus byl zaplněn jen z poloviny a panovala ospalá nálada. Jenže na příští stanici nastoupil takový čiperný děda, hodil do pokladničky jednu korunu, zatáhl za páčku, vzal si lístek a šel si sednout. Řidič zachytil zvuk jedné koruny a povídá docela klidně: „Dědo, tohle je dvoustovka.“ „Já vím,“ odpověděl děda, také klidně. „Ale to musíte do pokladničky hodit koruny dvě, abyste mohl cestovat,“ řekl na to řidič. „Já jedu jen dvě stanice,“ kontroval děda. „I kdybyste jel jen jednu stanici, tak musíte zaplatit koruny dvě,“ podle pravdy odpověděl řidič. Autobus se velmi rychle probíral z klidu, cestující vycítili, že se jedná o dva zkušené soupeře a že bude legrace. „Buďto zaplaťte dvě koruny, nebo si vystupte. Já dál nepojedu.“ A zvedl se ze sedačky a postavil se nad dědu. Sem tam se už někdo začínal tlumeně smát. „Dobře, tak já si vystoupím,“ začal ustupovat děda, „ale vraťte mi tu korunu.“ „To nejde, dědo. Pokladnička je zaplombovaná a bude protokolárně otevřená až večer v depu. Já se do ní nedostanu,“ vysvětloval řidič. „Ale já tam mám tu svou korunu. Vraťte mi ji.“ A zůstal sedět. Řidič, že to nejde, děda, že ji chce. Předváděli krásný slovní ping-pong a výsledek si nikdo nedovolil tipnout. Řidiče to přestalo bavit, vytáhl z kapsy korunu a už dost vztekle ji podal dědovi. „Tak a teď už koukejte, dědku, vypadnout, ať můžeme jet!“ zasyčel. Děda klidně vstal, pomalu popošel k otevřeným předním dveřím, hodil tu korunu do pokladničky a povídá: „Tak už tam máte ty koruny dvě a můžeme jet dál.“ Studenti, důchodci, ale vlastně všichni jsme se smáli na celé kolo, tedy autobus číslo 203.
Jiří Poláček/Jindřich Kraus – Kraťasy
