KRAŤASY: Bezdomovci
Žijeme v době, ve které se často setkáváme s jevem dříve neznámým, dnes však velmi častým. Jsou to lidé bez domova. Bydlím v lokalitě, která je těmito lidmi hojně navštěvovaná, za léta jsem si již přivykl je potkávat a po pravdě řečeno, i když si to ne všichni zaslouží, měl jsem v sobě jistý pocit soucitu s nimi. Myslím, že ne každý se o tento osud zasloužil sám. Jistě jste si všimli, že píši o soucitu v čase minulém, správně, až do nedávné příhody tomu tak bylo. Jednou v sobotu jsem si řekl, že bych měl udělat pořádek ve sklepě, kde se mi začaly hromadit různé věci, zvláště pak knihy. Teď vás musím seznámit s důležitou informací. Náš dům je velmi moderně vybaven, proto máme sklepy zabezpečené alarmem a každý z nás vlastní malou krabičku, jakési ovládání tohoto alarmu. Ne všechny technické vymyšlenosti bývají dokonalé, a tak se již několikrát stalo, že některý z nájemníků, přestože zadal správný kód, rozezvučel celý dům nepříjemnou sirénou. Vzal jsem si tedy klíče a ten zázrak moderní techniky a vyrazil jsem na úklid. Když jsem vyšel ven z domu s první várkou papírů určených k vyhození, stáli u popelnic dva bezdomovci a třídili své úlovky na hromádky podle použitelnosti, něco na sebe, něco do sběru, zbytek nejspíše na zkrášlení svých příbytků z kartonu. Snažil jsem se umístit své papíry do popelnice k tomu určené, lehce přeplněné, a po chvilce se dobrá věc podařila. Vrátil jsem se tedy zpět do sklepa a pokračoval v započaté práci, když najednou začala houkat ta příšerná siréna. Snad si dovedete představit, jak jsem se lekl. Hned jsem začal po kapsách hledat ovladač, abych alarm vypnul, leč marně. Napadlo mě, že jsem ho ztratil někde venku, a tak jsem vyběhl z domu a hledal jsem ho cestou k popelnicím. Když jsem došel až k nim, všiml jsem si pohledů těch dvou chlapíků, kteří ještě stále rozšiřovali svůj majetek, a jednoho z nich jsem se zeptal, zda nenašel onu malou černou krabičku. Podíval se na mě, krátce se zamyslel a pravil: „Jo tak tu má Lojza,“ a odvrátil zrak směrem ke kolegovi. Ulevilo se mi, avšak předčasně. Když jsem druhého muže požádal o vrácení ztracené věci, spustil křik a bránil se, že nic takového nemá. Přesto jsem se snažil vysvětlit mu, že ta věc pro něj k ničemu není, že mu dám padesát korun, když mi tu zbytečnost vrátí, ale narazil jsem na další vlnu odporu. Chlapík popadl na zemi ležící tašku a dal se na útěk. Chvilku jsem běžel za ním, ale vzdal jsem to. A tak jsem toho dne přišel nejen o ovládání alarmu, nýbrž i o iluze o tom, že u bezdomovců slušným chováním k nim docílím stejného chování u nich. Krabičku si koupím novou, ale pochopení pro tyto lidi a lítost k nim jsem ztratil nadobro.
Jindřich Kraus/Věra Matějíčková – Kraťasy
