KRAŤASY: Cesta k lékaři
Povídka z knihy Kraťasy Jindřicha Krause
Je to již asi 7 let, to ještě žil můj manžel a oba jsme jezdili pravidelně na kontrolu k obvodnímu lékaři ze Zlaté Koruny do Českého Krumlova. Já na změření tlaku a pro prášky, manžel pro léky na srdíčko – byl po infarktu v plném invalidním důchodu. Zpravidla hned kolem osmé hodiny manžel nachystal auto a čekal na dvoře, až pustím slepice. Tehdy to bylo v zimě a na cestu do kůlny, kde jsme ty slepice měli, jsem si nazula jen pantofle, které byly značně zašpiněné, protože jsem je používala jen při venkovních pracích. Měla jsem v úmyslu přezout se pak samozřejmě do kozaček, které jsem měla připravené v chodbě, jenže manžel spěchal, a tak když jsem se vracela od slepic, měl už zamčené domovní dveře, a já v tom fofru jsem naskočila do auta a bič a pryč. Teprve u polikliniky, když jsem vystupovala z auta, jsem s hrůzou zjistila, že jsem se nepřezula. V zimním kabátě a v zamazaných pantoflích to byla děsná situace. Manžel prohlásil, že se těch sedm kilometrů do Zlaté Koruny vracet nebude, dal mi svůj kapesník a řekl, abych si ty pantofle umyla na WC v poliklinice. Co se dalo dělat? Umyla jsem pantofle, pak samozřejmě i umyvadlo, a už jsem se nesla do čekárny, která byla hned naproti záchodům, a sedla si vedle manžela. Když na nás přišla řada, omlouvala jsem se lékaři, aby se nedivil, že jsem přišla v zimě v pantoflích. A pan doktor na to: „No, horší by bylo, kdybyste nám přišla v plavkách.“
Jaroslava Crhanová/Jindřich Kraus – Kraťasy
