Legenda českého modelingu Melanie Vančurová: Nikdy jsem nebyla ten „rvavý typ“.
Melanie Vančurová patří mezi nejvýraznější manekýny 60. a 70. let. Stala se tváří Dioru a na mole se prošla v nejrůznějších částech světa. Zahrála si mimo jiné ve filmu Anděl svádí ďábla a vystupovala v muzikále Hvězda padá vzhůru s Karlem Gottem.
Jak a kdy jste se dostala k modelingu?
„K modelingu jsem se dostala tak, že když jsem kdysi dodělávala gymnázium, tak začala přemýšlet, co vlastně dál. A v tom se v tisku objevil tzv. výběr – dnes bychom řekli casting tehdejšího magazínu Odívání, že hledají pro své periodikum nové typy, nové tváře – prostě manekýnu, což mne zaujalo. Vše jsem konzultovala s maminkou, a protože i ona si myslela, že by mne mohlo něco podobného bavit, tak souhlasila. Šlo se. A jakožto vzornou dceru, které bylo tenkrát jen sedmnáct let, mne na ten casting maminka i osobně doprovodila. Na výběru si mě pak vyfotografovali, nechali projít se a hned druhý den mi zatelefonovali, že mám přijít. Vyzkoušela jsem si šaty na focení a hned na to za týden mne již „vystrčili“ na gala show v Lucerně. Měla jsem velkou trému, pamatuji si, jak mi hořely i přes všechny make-upy tváře a jenom jsem viděla ten červený koberec, kterým musím projít. A kupodivu, najednou jsem slyšela, jak mi tleskají, i když jsem přitom byla jen obyčejná blondýna s ofinou a rovnými vlasy. Tou dobou byly populární ženy s kudrnatými účesy. Tou dobou byly populární ženy s účesy upravenými trvalou ondulací.“
Měla jste v modelingu nějaký vzor?
„To se vše vyvíjelo až časem. Já jsem se spíše zaměřila na to, že si musím vytvořit svou vlastní image. Když jsme jezdili ven s přehlídkami, tak jsem vyhledávala různé časopisy, třeba Brigita, Petra a tam jsem si listovala, jak kdo vpadá. Tak jsem si postupně tvořila svou image. Ale že bych chtěla vypadat třeba jako Twiggi nebo někdo jiný konkrétní, tak to určitě ne. (Smích) Jinak jsem se nejvíc naučila v terénu, hodně jsem okoukávala z prostředí a okolí. Bylo to pro mne zkrátka všechno takové tvořivé a tím se člověk dostává nahoru. Tak jsem se dostala třeba až do salonů Podolská a Rosenbaum, kdy Podolská byla tou dobou přejmenována na Evu a Rosenbaum na Styl. Ovšem, dostat se do podobných salonů jako modelka bylo u nás v oboru velmi významné. To znamenalo špici.“
Pociťovala jste někdy trému na mole?
„Já jsem vlastně nikdy žádnou trémou netrpěla, pouze v úplném prvopočátku a později pak v divadle Rokoko, ale na mole ne.“
Také není bez zajímavosti, že jste byla tváří parfému Miss Dior…
„Já jsem si to skoro ani neuvědomovala, byť tou dobou bylo něco podobného neskutečně zajímavé. Poznat zázemí a vše okolo „Diora“ byla velká zkušenost. Probíhalo to tak, že jsem se stala tváří parfému Dior, byly mi ušity šaty – samozřejmě značky Dior, a myslím si, že taková zkušenost mě určitě tenkrát zase o hodně posunula.“
Máte nějaké místo, které Vás nejvíce zaujalo?
„Hodně jsem fotila v Rakousku, Německu… Co se týče přehlídek, velmi mě zaujal Kuvajt. Tam jsme byly pozvány i k šejkovi do jeho paláce, a byl to celý velký zážitek.“
Není bez zajímavosti Vaše herectví, zejména role ve filmu Anděl svádí ďábla.
„Bylo to úžasné natáčení s panem režisérem Matějkou. V tomto snímku musely být obsazené atraktivní ženy. V tom slavném baru, kde anděl sváděl ďábla, to bylo zajímavé, protože se vše natáčelo nejčastěji v noci. Do svých rolí svádivých krasavic jsme se musely také umět vžít a bylo to celé nesmírně zajímavé… Krásné vzpomínky jsem měla třeba na Radoslava Brzobohatého. Ale více jsem se takovémuto herectví věnovat nechtěla, i když jsem pár kamerových zkoušek ještě dělala. Třeba u pana Vorlíčka, ale nikdy jsem nebyla ten „rvavý typ“, který by šel za herectvím.“
Také jste vystupovala v muzikálu Hvězda padá vzhůru s Karlem Gottem…
„Ano, šlo o Rychmanův muzikál, s Jitkou Molavcovou v hlavní ženské roli. My jsme tam hrály atraktivní dámy.. Co se týče ale herectví, tak jsem zvolila variantu vstoupit do reklamy. Nakonec jsem dělala mnoho reklam pro zahraničí. Nebyla jsem český typ pro prášek na praní, takže jsem třeba dělala na reklamě pro sýr Babybel. Jednu reklamu jsem natáčela i v pražské Pařížské , kde jsem měla scénku projít se v luxusním kostýmku se sklenkou šampaňského jako Ivana Trump. Jsou to dnes takové střípky, ale přesně takhle to šlo…“
Mimo jiné Vaším manželem byl pan Vančura z Plavců. Jak jste se seznámili?
„Na veletrhu v Brně, kde vystupovali zpěváci, herci a manekýny v zábavně komponovaném pořadu. Takže jsme se nějak zaregistrovali, začali se bavit a zašli jsme na večeři. Pak jsme přijeli do Prahy a vztah začal tak nějak už gradovat sám.“ (Smích)
Napsaly jste s kolegyní René Slováčkovou knihu o intimnostech českého modelingu – „Láska, sex a peníze ve světě modelingu“. Jak jste se k tomu dostala a co Vás k tomu inspirovalo? Šlo o vaše zkušenosti?
„Mnohé příběhy byly upravené, vygradované, zkombinované, aby to bylo zajímavé. Ale některé inspirace náš život mapovaly. Různé příběhy se všelijak doplňovaly. Ovšem o další knize jsem již neuvažovala. Myslím si, že je dnes doba taková, že na knihy už není obecně moc čas, a proto si myslím, že než psát knihy, je zajímavější vydat třeba nějaký krátký rozhovor.“
Stal se Vám nějaký trapas jako modelce?
„Jistě, že ano. Třeba když jdete do schodů a přišlápnete si omylem šaty… To je trapas hned. Ale, zajímavý trapas se nám přihodil třeba na lodi, když jsme se v Rusku přepravovali na Krym. Já na té palubě elegantně uklouzla, ale vyrovnala jsem to a pokračovala dále.“
Jak hodnotíte vývoj současného modelingu a dnešní modelky?
„Myslím si, že je to především tvrdý byznys. Což bylo vždy. Jen jsem to jako mladá příliš nevnímala. Dokonce jsem chtěla i několikrát skončit, a pak jsem se zase několikrát vracela, což by si dnes nejspíš žádná netroufla, protože by ji určitě hned několik dalších konkurentek trumflo. Ale mám pocit, že dnešní modeling je po formální stránce tak trochu jako „ramínka na šaty“, které plují a modelky jsou jedna jako druhá…“
Máte nějakou „oblíbenkyni“ v dnešních modelkách? Sledujete vizáž dnešních modelek?
„Ne, nesleduji žádnou z nich. Nesleduji ani žádné miss, ani třeba Petru Němcovou. Zkrátka nic. Mám opravdu pocit, že se vše tak nějak shrnulo k uniformitě. Dříve byl modeling o osobnostech a „prodávaly“ se i modelky, dnes se „prodávají“ jen šaty na modelkách. Je to možná logické, že se více soustředíte právě na ty modely, nikoliv na tu modelčinu osobnost, ale na druhou stranu je to možná i škoda. Dříve jsme byly každá jiný a svým způsobem jedinečný typ, osobnost. Takže jsme dávaly různým ženám různé varianty. Dnes vypadají všechny modelky skoro stejně.“
Máte nějakou vizi, kterou byste chtěla ještě realizovat?
„Že bych si něco plánovala, tak to určitě ne. (Smích) Mám především své koníčky–zahradu a pomáhám například opuštěným zvířatům.“
Ondřej Spýťa Syrový, Michaela Košťálová
Zdroj fotografií: facebook
