Legendární bubeník Žižka: Pokud se Evropa rychle nevzpamatuje, tak to bude konec naší civilizace.
Rozhovor s legendárním českým bubeníkem Janem Žižkou
Jak a kdy jste se dostal ke hře na bicí?
Jako malý jsem od 7 let hrál na housle, což mě ale nebavilo a moc jsem necvičil. Vedle houslí jsem nějak sám, možná taky proto, že jsem viděl tátu doma cvičit na prkénko, začal trochu hrát na bicí. Od 6. třídy jsme měli na ZDŠ beatovou skupinu a hráli jsme od Beatles po Olympic atd. na školních akcích a šibřinkách. Tam jsem začal hrát na bicí, ale ještě jsem necvičil. Chytlo mě to nějak až od 13 let. Zapomněl jsem, že chci být chirurg a začal jsem to brát vážně, cvičit a připravovat se na zkoušky na konzervatoř. Byl jsem přijat a tím bylo rozhodnuto.
Měl na to nějaký vliv Váš otec?
Asi trochu jo. Tím, že jsem viděl hodně vystoupení a koncertů, kde táta hrál a poslouchal jsem s ním dobrou jazzovou hudbu i doma z magneťáku. Rozhodně mě ale táta do bicích netlačil, spíš naopak.
Vstoupil jste především ve známost, když jste spoluzakládal původně jazzrockový Pražský výběr Michaela Kocába a Pražský Big Band Milana Svobody. Jak vzpomínáte na tuto dobu?
No tak to bylo období mladistvého nadšení. Nejdříve ve Volfjazztet, pak trio Milana Svobody, a pak začátky Pražského výběru a Pražského Big Bandu. Období 1974-76, to byl naprostý entusiasmus, chuť ke zkoušení, poslouchání nahrávek z ciziny, hraní po klubech, moc krásná doba.
V letech 1977 – 2002 jste působil jako bubeník v kapele Karla Gotta. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Byla to obrovská zkušenost a krásné roky. To se nedá krátce popsat. Víte, čtvrt století s Mistrem byla doba neustálého koncertování po Evropě, ale i po světě/např. Kuba, Taškent v Uzbekistánu, bývalé SSSR, Amerika ad./. Všude vřelé přijetí publikem, obrovský úspěch a dobré zacházení.
Jaké je nyní Vaše zaměstnání?
Dnes učím na bicí na KJJ-Konzervatoři Jaroslava Ježka (už od roku 1999) a věnuji se po všech stránkách své manželce Olivii, která je zpěvačka a herečka. Jsem její manager, zvukař, nahrávám jí v našem homestudiu snímky, vyřizuji agendu, vozím ji na vystoupení, takže jsem zvukař i řidič. Dávám dohromady kapelu na živá vystoupení. Takové děvče pro všecko.
Vaše manželka Olivie Žižková se v poslední době mediálně proslavila svými protestsongy, které reagují na špatné řešení uprchlické krize v Evropě. Jaký na to máte Vy názor?
Naprosto shodný jako ona a naštěstí i jako převážná část národa a dnes už i občanů EU. To nadšení a vítací šílenství v některých státech, hlavně v Německu, už je dávno za námi. Myslím si, že naše tvorba v tomto směru mluví za nás za oba a jasně dokazuje, že nejsme ani vítači a ani sluníčkáři. Pomoci chudákům, válečným běžencům, dle možností ano, ale neumožňovat masovou ekonomickou migraci a hlavně nedopustit invazi teroristů! Bránit jasně hranice Schengenu a nepouštět sem islám! Mnozí nás označují za extremisty a dokonce fašisty. My nejsme rasisti! Nám nevadí černoši, Vietnamci, židé, máme mezi nimi dokonce hodně přátel. Nám vadí ty hordy kriminálníků, kteří se valí do Evropy za tzv. lepším životem a s představou, že nemusí pracovat a budou se mít dobře ze sociálních dávek.
Nejhorší je to, že se mezi migranty infiltrují tisíce bojovníků džihádu, kteří nás mají za úkol zlikvidovat a provádět ve jménu Alláha teroristické útoky. Pokud se Evropa rychle nevzpamatuje, tak to bude konec naší civilizace, jestli už teď není pozdě.
Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl jako bubeník realizovat?
Chtěl bych si ještě dobře zahrát na koncertech se svojí manželkou a vychovat pár dobrých bubeníků.
