Michaela Dolinová: Jsem nadšená, když mohu objevovat mezi studenty nové talenty.
Moderátorka, herečka, zpěvačka a v neposlední řadě také pedagožka herectví na Mezinárodní konzervatoři v Praze.
Jak a kdy jste se dostala k herectví ?
Začala jsem na pražské konzervatoři, což byla státní škola, bylo mi 14 let a přijela jsem vyjukaná do Prahy. Byla jsem tady úplně sama a měla jsem představu, že tady budu hrát princezny. V životě jsem princeznu nehrála, až ve středním věku se dostala ke královnám. Takže alespoň takový posun. Ale musím říct, že mě to vždycky bavilo. Studium bylo bezvadné, otázka spíš byla, co dělat po té škole.
Vaše první angažmá bylo v Divadle Jaroslava Průchy.
Ano. Já jsem už na škole hostovala v Příbramském divadle, pak v Kladenském divadle. Všem hercům bych doporučovala, aby si už během školy hledali angažmá takhle poblíž Prahy, aby to nějak zvládali, protože je to naprosto neoddiskutovatelný bonus k té škole, protože najednou zjistíte, jak to skutečně chodí. V Kladně jsem vydržela tři roky. Po sametové revoluci jsem měla dojem, že je mi to Kladno malý. Společně s mnoha lidmi jsme odešli do Prahy na volnou nohu. Následně jsem nastoupila do Hudebního divadla Karlín.
Ve známost jste vešla také jako rosnička na TV NOVA.
Byla jsem tam v podstatě mezi prvními. Bavila mě práce moderátorky a zkoušela jsem tam všechno možné. I práci ve zpravodajství, kde se nakonec zjistilo, že ten můj obličej se pro zpravodajství vůbec nehodí, protože jsem všechno prožívala. To počasí bylo nakonec takové hravé a oslovovalo to dokonce i děti a mladé lidi. Bylo to takové veselé a prdlé. Právě proto na to chtěli herce, aby to bylo kreativní. A my jsme opravdu byli kreativní, takže jsme tam měli třeba i živé slepice, psy nebo papoušky. Možná to někdy bylo i na úkor toho sdělení. Díky tomu si mě lidé ale vcelku zapamatovali. Částečně to spustilo i mojí „moderátorskou kariéru“. Moderovala jsem třeba i Snídani s Novou a další podobné pořady. Nakonec jsem se dostala i k diskuzním pořadům.
Diváci si Vás pamatují i ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Tam jsem byla snad tři nebo čtyři roky. Mám pocit, že tam snad hrál už úplně každý (smích). Takže, kdo nehrál v ordinaci, jako kdyby nebyl. Bylo to moc fajn, protože jsem měla zas pocit, že dělám to herectví, které jsem vystudovala. Divadlo jsem hrála pořád. Ale samozřejmě, když se objevujete v televizi v roli moderátorky, tak si Vás pak už nikdo nedovede jako herečku moc představit. Takže, když potom skončilo to počasí, tak mi to vlastně moc nevadilo. Říkala jsem si, že se zas musím věnovat jiným věcem.
Mimo jiné také zpíváte…
Hlavně, když vystupuji v muzikálech. Nejsem ale žádná převratná zpěvačka. Musela jsem se hodně dostudovávat, když jsem nastoupila do Hudebního divadla v Karlíně. Tam by jsem samozřejmě s nějakým hereckým zpíváním nevystačila. Hodně jsem na tom „mákla“. Teď bych řekla samozřejmě, že už to není takové, jak to bývalo. Protože necvičím hlas každý den.
Máme jedno představení se Sandrou Pogodovou, jmenuje se to Už zase miluju. Tam si plníme takové šansonové i pěvecké sny. Zpíváme takové písničky, které jsme vždycky chtěly zpívat a dokonce jsme si na to vymyslely i příběh. Jsme jako takové zpívající herečky úplně saturovaný, to znamená vykompenzovaný.
Malou roli jste získala i ve filmu Bastardi 3.
Ano, ale mě moc nebaví točit filmy. V tomhle je televize rychlejší, efektivnější. Protože natáčení filmu je hrozně zdlouhavé a na to si musíte vyselektovat třeba i tři týdny. A jsou to opravdu tři týdny nezáživné činnosti, protože u filmu se pořád na něco čeká. Když se to pak povede, tak je to zase hezké. Tedy, když máte film, kde třeba hrajete něco hezkého. Film zas na druhou stranu vydrží několik desetiletí, a to je pak radost.
Uvádíte i počasí na TV Barrandov.
To bylo trošku z legrace. Jejich plán byl, že dají jednoho člověka z Novy, Primy a České televize a zkusí, co to udělá. Nejprve jsem si říkala, že tohle už znovu dělat nechci, byla jsem velmi skeptická. Musím ale říct, že to docela zvyšuje rodinný rozpočet a o prázdninách mám díky tomu takovou „brigádku“, což je docela dobrý (smích).
Také učíte na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Jak hodnotíte své žáky ?
Půl na půl. Někteří na to totálně kašlou a mají pocit, že se bez herectví klidně obejdou, takže s takovými mám spíš nekomunikaci. A potom jsou lidi, kteří pochopili, že je dobré, když na tom jevišti umí udělat krok, uvést si písničku, mít nějaké základy toho, že třeba někdy budou hrát v muzikálech. Můj úkol je spíš u nich odbourávat různé trémy nebo nesmělosti a nešikovnosti. Protože zpěváci nikdy divadlo nehráli. Já jsem nadšená, když v nich mohu objevovat, že jsou talentovaní a mnohdy o tom sami neví.
Jaké je Vaše současné angažmá?
Nyní jsem na volné noze. Jsem ve více divadlech. Po dvanácti letech jsem odešla z HDK, kde jsem byla v angažmá.
Potuluju se tak v Divadle Semafor, Divadle Metro a Hybernii. Zkrátka tam, kde mi nabídnou práci. Na jednu stranu je to docela fajn nemít šéfa, který může být všelijakej, ale na druhou stranu mi chybí taková ta stálá divadelní šatna i ten divadelní soubor.
Máte nějakou vizi do budoucna?
Ráda bych si zahrála nějakou hezkou komedii, nazkoušet ji, což je docela reálné. Nedávno jsem si založila také vlastní agenturu, tak aby se dobře rozjela, abych tam ještě někoho zaměstnala. Nemám cíle velké, ale chtěla bych se tím moderováním, zpíváním a hraním živit, dokud to půjde.
Jan Macháček, Ondřej Spýťa Syrový
