Mladá spisovatelka Kristýna Freiová: Fascinují mě mystické příběhy z historie!
Mladá spisovatelka Kristýna Freiová vystudovala kulturologii na Univerzitě Karlově a následně Literární akademii Josefa Škvoreckého. Vždy se zajímala o mystické příběhy z historie lidstva a staly se hlavním mottem jejích románů. Na svém kontě již má dvě knihy, a to Galilejec a Nesmrtelný hrabě. V současné době chystá novou knihu, která se bude inspirovat Goethovým Faustem.
Jak a kdy jste se dostala k tvůrčímu psaní?
Zkoušela jsem to už v dětství při studiu na základní škole, ale intenzivně až na škole střední. Shodou okolností to byla literární škola – Gymnasium Josefa Škvoreckého.
Byla spisovatelka Vaše vysněná profese?
Úplně ze začátku ne. Chtěla jsem být zvěrolékařkou, ale právě už v dobách základní školy mě začalo lákat tvůrčí psaní. Navíc se ukázalo, že by se mé studium mělo orientovat spíš humanitním směrem.
Účastnila jste se v té době i literárních soutěží, jak bývá u spisovatelů takovým obligátním zvykem?
Ne! Když byla nějaká soutěž, tak jsem to zjistila vždycky až pozdě, ale zároveň jsem něco zkusit chtěla. Potřebovala jsem odezvu, potřebovala jsem vědět, zdali to, co dělám má smysl. Pravdu jsem se ale nakonec stejně dozvěděla až od čtenářů, kterým se líbí mé knihy. A samozřejmě od mámy, ona vždy řekne, když se jí něco nelíbí.
Vystudovala jste kulturologii na Univerzitě Karlově a následně i Literární akademii Josefa Škvoreckého. Jak vzpomínáte na studijní léta?
Původně jsem chtěla jít studovat historii, ale tam jsem se nedostala. Nicméně mě vzali na obor kulturologie, ale vůbec mě to nebavilo. Bylo tam moc oborů dohromady a žádný z nich mě nezaujal. Studium jsem ale dokončila a následně se rozhodla jít studovat přímo můj obor, tedy tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého.
Inspirovala jste se při tvorbě od někoho?
Asi konkrétní vzory jsem nikdy neměla, spíše mě inspirovaly filmy. Samozřejmě, co se týče literatury jako takové, tak obdivuji mnoho autorů českých i zahraničních, napodobovat nikoho z nich ale nechci.
Vaší literární prvotinou byla kniha Galilejec. Co Vás při tvorbě motivovalo?
Galilejce jsem psala docela jinak než předešlé krátké texty a povídky. Jednoduše jsem se nechala vést. Kolikrát jsem ani netušila, co přijde, a to ani přesto, že kostru příběhu jsem díky Novému zákonu samozřejmě měla.
Čerpala jste tedy při tvorbě Galilejce z historie…
Já se ve svých knihách pokaždé snažím zachytit reálie, dobu, ale samozřejmě nejsem historik. Čtu knihy, překládám si články, ale i pak po tom všem vždy může přijít někdo a říct, že tak to nebylo, že jsem něco opomenula. Pro Galilejce jsem čerpala z přednášek pana profesora Fundy, který nás učil filozofii a základy náboženství na Literární akademii, dokonce jsem Bibli i přečetla. Nicméně Galilejec není křesťanská literatura, to ani v nejmenší, o Bohu se tu ale často mluví. Bůh, ve kterého ale věří mé postavy, má jen velmi málo společného s pohledem ať jakéhokoliv známého náboženství.
Volným pokračováním pak byla kniha Nesmrtelný hrabě…
Druhým z mých hrdinů je nesmrtelný hrabě de Saint-Germain, postava uznávaná i popíraná, opředená mýty a tajemstvím. Existoval kdy člověk, kterému se podařilo dosáhnout fyzické nesmrtelnosti? Já se rozhodla, že ano. Můj nesmrtelný hrabě se narodil jako Laurent syn francouzského šlechtice v předvečer třicetileté války, dospěl a stal se učedníkem posledního z Ješuových (Ježíšových) učedníků – Lukáše. Pod jeho vedením se ve švédských lesích stává někým jiným, poznává skutečnou podobu světa a dík novým znalostem objevuje zdroj nejen Lukášových nebo Ješuových schopností, ale nakonec i svých vlastních.
A jaká další kniha bude následovat?
Teď konkrétně čerpám z Goethova Fausta.
Do jakého žánru byste zařadila Vaše knihy?
Je těžké je zařadit, a nejen pro knihkupce nebo nakladatele, ale i pro mě samotnou. Možná to zní zvláštně, ale je to tak. Mé příběhy se odehrávají v dobách minulých, je v nich filozofie, nadpřirozeno, tajemno, dobrodružství. Nepřestávám si jejich prostřednictvím klást otázky a předkládat je tak i čtenářům. Kladu otázky a snažím se na ně získat i odpovědi. Ale jedno vím určitě, mé knihy se liší od těch, na které jsem i já jako čtenář byla zvyklá. Vždyť jsem chtěla psát stejně jako všichni ostatní, nějak mě to ale nepustilo. To není nabubřelost, já se neumím vychvalovat. (smích)
Ondřej Spýťa Syrový
