Moderátorka Zuzana Bubílková: Život se musí brát s nadhledem.
Zuzana Bubílková vstoupila ve známost široké veřejnosti díky nezaměnitelné politické satiře s Miloslavem Šimkem. Měla řadu pořadů napříč televizemi a napsala i několik knih.
Jak a kdy jste se dostala k publicistice?
„Vystudovala jsem novinařinu, potom jsem nastoupila do Populáru, asi na půl roku, a pak do Zákrutky (motoristický pořad), kde jsem se vlastně ve slovenském rozhlase tak trochu vyučila. Zákrutka byl jediný pořad, který se tou dobou vysílal celostátně, takže já jsem se tam hodně naučila i v té denní periodicitě apod. Nicméně, pak mne z politických důvodů, protože mi emigroval manžel, vyhodili a já jsem byla už za komunistů na volné noze. Což byla (bez nadsázky) velká škola, protože jsem se musela naučit, jak sama sebe prodávat – jak být sama sobě manažerkou apod. Ale nakonec to byla obrovská výhoda, protože, když přišel rok 1989, tak jsem byla nakonec ta, která byla použitelná bez toho, aby se na ni pískalo, protože já nebyla nikde organizovaná. Takže vlastně ze dne na den, přímo z ulice mne zvolili za zástupkyni šéfredaktora zpravodajství ve Slovenské televizi. Uběhla nějaká doba, a pak se to změnilo, protože jsem se narodila na Moravě. Najednou „se zjistilo“, že jsem prý málo „slovenská“, a tak jsem se nakonec o něco později rozhodla, že zůstanu v Praze. To následovalo po obrovské náhodě, kdy jsem přebírala novinářskou cenu Křepelek, a přišel za mnou tehdejší generální ředitel Československé televize Kantůrek a nabídl mi, abych nejezdila do Bratislavy, ale zůstala v Praze u pořadu Co týden dal, kde jsem měla nahradit jednoho kolegu… Ty základy publicistiky byly tehdy v podstatě nepoložené, takže jsme de facto hledali cestu, jak tu publicistiku dělat…“
A vstoupila jste také ve známost díky mnoha pořadům, jako například: S politiky netančím, Politické harašení, Politická střelnice, BubuShow. Jak na to vzpomínáte a jakou z těchto show považujete za nejvydařenější?
„To byla vlastně spolupráce s Miloslavem Šimkem, kdy jsme se jednou setkali na Frekvenci 1, kde se ještě nevysílalo a já tam jen tak seděla, něco připravovala. Otevřely se dveře a přišel tam Miloslav Šimek s tím, že spolu budeme dělat. Takže jsem se ptala: „Jo?“ A on řekl, že oslovil pana Fleischmanna, aby dělal politickou satiru, jenže ten měl podmínku, že to mám dělat já s ním. Tedy Šimek a Bubílková. A tak jsme vlastně začali dělat spolu v rádiu každou neděli speciální pořad, kde jsme se tak říkajíc sehráli a tzv. ostříleli… Byl to pořad, kam nám lidé posílali různé otázky a naše dvojice na to zpětně reagovala apod. No a pak jsme jednoho dne potkali dva dramaturgy, tehdy už České televize – Vaňka a Kratochvíla a ty připomněli, že by Šimkův původní – doposud nerealizovaný návrh na pořad: S politiky netančím, mohli skutečně zařadit. No a Šimek se rozhodl, že ano, ale jedině prý se mnou. Vlastně to bylo všechno štěstí, jako je to i v životě. Protože bez štěstí to nejde. Podobné události bývají často shody okolností, navíc nikdy nevíte, jaké shody okolností se kdy odehrají, takže je dobré, být vždy na lidi milí. Což mi připomíná, že já jsem chtěla být jako mladá vždycky taková ta ostrá redaktorka, ale najednou jsem zjistila, že se mnou skoro nikdo nemluví. (Smích…) Právě v divadle vedle M. Šimka jsem nakonec zjistila, že tam podobné věci vůbec nejdou. Někdy, když vidím ty mladé moderátory, kteří někam přijdou a jsou nepříjemní, myslí si, že jsou nevím co, a nejsou kontaktoví, tak se docela divím…On je to sice život naučí, ale… Nepříjemný nemůžete být nikde, protože nikdy nevíte, co se stane a před kým budete muset vystoupit. A hlavně, mnozí ti mladí moderátoři jsou dnes přímo zvaní, aby moderovali nějaké akce, a tam přece nemůžete přijít a naštvat se hned na prvního člověka, který vám řekne nějakou blbinu, což se pravděpodobně určitě stane. Navíc, lidé řeknou cokoliv a často to tak ani nemyslí… Když jsem byla ještě v divadle, tak jsem mnohdy úplně šílela, když si například na mne někdo vytáhl kukátko a já z toho byla potom tak rozhozená, že jsem často i vypadla z textu. Pak mi Šimek řekl: „Hele to ale takhle nemůžeš, vždyť pokaždé, když se tohle stane, změníš výraz a vypadáš pak jak matka pomsty. To nejde, to pak lidé o nás ztrácí zájem o oba, takže tím škodíš vlastně i mně. Ty prostě jsi tady pro ty lidi. Ty se nemůžeš ještě po představení na autogramiádě, kde podepisujeme naše knížky, naší tvorbu, ze které máme podíl, na ty lidi za to ještě mračit.“ No, uznala jsem to. Takže on mne takto vycepoval a musela jsem se hodně změnit.“
Jak se podle vás dělá správná satira?
„Na to neexistuje názor. Můžete dělat satiru jako takovou tu úplně řezací satiru, ale to absolutně nikoho nezajímá. Mám pocit, že to spíše supluje internetové diskuse. Nerozumím takovým těm hraným satirám – to prostě není můj šálek čaje, ale zase u mladých to funguje tak proč ne. Nicméně já mám ráda satiru, která reaguje na nějaký konkrétní výrok, je úsměvná a toho já se držím a budu se držet. V současné satiře mi například vadí mnohdy přítomná sprostota. Různé ilustrativní obrázky holých zadnic, apod. To už je podle mne přes čáru a to mi prostě vadí. Toto ne. Já mám svá kritéria, já dělám slovní satiru.“
Jak celkově vzpomínáte na Miloslava Šimka? Pokračovala by Vaše spolupráce i dál?
„Určitě by spolupráce pokračovala dál. My jsme ji chtěli i trochu změnit, protože jsme ještě měli zakázku, dělat tzv. Mikrokomedie, tedy krátké, výstižné satiry, o které byl tou dobou veliký zájem, neboť to nikdo nedělal, ale bohužel… Měli jsme připravené podklady, vypsané třeba fóry, tj. to co vás napadne, takže jsme si všechno zapisovali… Jenže… Dnes už to asi nezužitkuji, ale nedávno jsem to našla a alespoň zavzpomínala. Šimek mi chybí, dával všemu jiný pohled a rozměr a ten náš mužsko-ženský pohled dával něco, o co je dnes satira ochuzena.“
Přemýšlela jste někdy o tom, že by někdo mohl Miloslava Šimka alternovat?
„Ty snahy byly hned po jeho smrti, ale nikdo to dělat nechtěl, protože nikdo nechtěl být s Miloslavem Šimkem srovnáván. I dnes, když občas po mně někdo chce politickou satiru a současně si přeje i to, aby se mnou byl ještě nějaký partner, tak má každý, kdo by mohl přicházet v úvahu strach, aby s Šimkem nebyl porovnáván. Takže by bylo složité někoho sehnat. Navíc, třeba zájezdová činnost s představením se satirou už dnes není ani dobře placená, člověk se tím samozřejmě neuživí a musí vedle toho dělat ještě „120“ dalších činností. Doba se zkrátka velmi změnila a vše jde jinak. I přesto občas pokusy, najít mi do vystoupení kolegu, proběhly. Jednou ke mně dokonce chtěli přidat i kuriózní partnery, jako třeba animované či loutkové postavičky… Jinak, jednu dobu jsem dělala s Martinem Maxou na Nově, ale i když jsme měli nejvyšší sledovanost, tak nás nakonec potom zrušili, přestože dodnes vlastně nevím, proč. Ale, brala jsem to úplně s nadhledem. Život, když nejde skutečně o život, se musí brát s nadhledem, protože, když už máte to jméno, nakonec se vždycky nějaká ta práce, najde. Vlastně jsem hodně ráda, že jsem mohla dělat spoustu různých věcí. Třeba, že jsem mohla v posledních letech moderovat rozhovory s politiky na Impulsu apod. To byla vždycky legrace, když mi někteří mladí politici říkali, že na mne koukali s rodiči, ještě jako děti, v televizi…“ (Smích…)
V posledních letech jsme vás mohli vidět v televizi Regina…
„Ano. Tam jsem vlastně pochopila, jak je to složité, mít a především uživit takovou malou televizi. Ono to vypadá velice jednoduše, ale při současné konkurenci, vymyslet pro malou televizi něco, co by zaujalo lidi, je neuvěřitelně složité. Navíc reklamní trh je obrovsky složitá záležitost v případě, když jde jen o malé televize. Regina měla dobrý nápad, vysílat pro starší lidi, protože ostatní stanice se soustřeďují většinou na mladé, byť mladí se vlastně dnes už na televizi ani nekoukají.“
Také jste napsala řadu knih. Chystáte v současné době nějakou novinku?
„O knize jsem teď vůbec neuvažovala. Knižní trh je také přesycený a i tam najít něco, s čím byste zabodoval, je nesmírně složité. Nicméně psaní jako takové mne velice baví. Myslím, že na psaní jsem dobrá a často píši, třeba i denní glosy, apod. Dost často se mi jednu dobu stávalo, že lidé občas i něco z mých starých textů citují. Je to zajímavé. Kromě glos se věnuji například psaní různých věcí o ručních pracích, což mne velmi baví… Na knihu však potřebuje člověk myslet. Jde o činnost samozřejmě mnohem soustavnější a složitější, takže momentálně na žádnou nemyslím.“
Ondřej Spýťa Syrový, Michaela Košťálová
