Mojí vizí je žít život, ve kterém se určitě nehodlám šetřit a kterým obohatím i lidi kolem sebe.

Rozhovor s pětinásobnou mistryní ČR v latinskoamerických tancích Martinou Markovou

Jak a kdy jste se dostala k tanci?

Byla jsem jako dítě pohybově nadaná a měla jsem dobrý hudební sluch. Navštěvovala jsem proto mnoho kroužků jako piano, zpěv, hudebku aj. Odjakživa jsem také ale obdivovala boxerky a imponovala mi sportovní gymnastika. Box byl okamžitě doma zamítnut a na gymnastice měli bohužel plno. Ve dveřích naproti (to mi bylo asi 10 let) se ale vyučoval tanec. Tehdy vedla maminka zrovna bráchu do houslí, tak ho hned zapsali jako mého tanečního parťáka.

Měla jste někdy nějaký vzor?

Tanečníků, ale i jiných významných sportovců a osobností jsem obdivovala mnoho! Z těch, kteří mě osobně oslovili a byli mi nesmírnou inspirací, byli například Emil Zátopek a jeho neuvěřitelné nasazení a disciplína. Dále Coco Chanel, díky které jsem také pracovala jednu dobu v Honkongu jako návrhářka aj. Dodnes si ráda ve volné chvíli “kreslím”. V tuto dobu dokonce spolupracuji i na jednom větším projektu, o kterém ovšem budu moci mluvit až trochu později.

Inspirovalo mě tedy mnoho lidí, nicméně vždy jsem se držela hesla, že je potřeba hledat vlastní vnitřní sílu a potenciál. Hlavně nikoho “nekopírovat”.

Tři roky jste trénovala v Rusku, kde jste spolupracovala s lektory pilates. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

Pobyt a tvrdý trénink dnes mohu zhodnotit jako nepostradatelnou a naprosto ohromující zkušenost. Situace a tréninkový systém v Rusku mi otevřel ve spoustě věcích oči. Ať už se bavíme o tom, že jsme trénovali ve městě, které (jak trenér poznamenal) bylo “nedaleko Moskvy”, asi pouhých 6 hodin cesty lesem. Nebo to, že vedle nás trénovaly děti, které ještě nemluvily, ale už šlapaly “chachacha”. Ruský systém byl velmi dobře promyšlený. Taneční tréninky byly samozřejmostí, ale mimo ty jsme ještě pravidelně absolvovali již zmíněné pilates pro zpevnění pánevního dna a vnitřních svalů, pro tanec nezbytných. Chodili jsme na lekce herectví, abychom nezapomínali, že tanec nejsou prázdné odcvičené pohyby, ale umění sdílet pocit skrze projev. Dále to byly také lekce jiných druhů tanců pro rychlejší a komplexnější pohybový rozvoj. No a v neposlední řadě i pravidelné masáže, protože regenerace po šesti hodinových trénincích a krvavých mozolech byl velkou odměnou i potřebou.

Díky ruské urputnosti a neústupnosti jsem se také mimo jiné naučila i velmi dobře rusky. Ačkoliv jsem již tenkrát obstojně mluvila anglicky, nikdo tam na to nebyl zvědavý…

Jste pětinásobnou mistryní České republiky v latinskoamerických tancích. V čem vidíte základ Vašeho úspěchu?

To je velmi zajímavá otázka, nad kterou jsem v podstatě nikdy nepřemýšlela. Jsem ovšem přesvědčena, že je potřeba věci dělat naplno. Stanovit si dosažitelný cíl, to je základ, a k němu neústupně a systematicky mířit. Měli jsme s bratrem (mým prvním tanečním partnerem) i obrovskou podporu v rodině. Potřebovali jsme jednu dobu zapracovat na technickém provedení. Rodiče nás tedy poslali bez řečí do Ruska, odkud byli ti nejlepší tanečníci světa. Tento přístup mi již zůstal. Vše bylo naprosto podřizováno tanci, tréninku a tedy vlastně i následujícímu úspěchu.

Když mi v dnešní době jako trenérce řekne děcko, že by chtělo být dobré, ale že na trénink bohužel nemá čas, odpovím mu jedno: “Ne, ty to prostě, tak MOC jak říkáš, nechceš.” Vše je otázka priorit. Já jsem chodila na trénink v pět ráno před školou, poté do školy a znovu na trénink a dalo se to. Vše se dá, když se CHCE…

V roce 2015 jste s Markem Taclíkem účinkovala v pořadu StarDance. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

StarDance jako takové by bylo na celou jednu knihu a možná i několik dílů. Tak bych asi popsala dojmy, zážitky a zkušenosti z tohoto projektu, kterého jsem měla tu možnost se zúčastnit. Ráda povím, že z lidí, kteří se několik let na tomto projektu podílejí, je nerozlučný a perfektně sehraný tým. Mezi tanečníky se tvoří životní přátelství. V zákulisí se prožije mnoho společného napětí, ale i legrace. Kapitola StarDance mě jistě velmi ovlivnila. Marek Taclík je můj výborný kamarád a pokaždé, když ho vidím hrát, hrdě se klepu po prsou, že jsem měla tu možnost ho něco naučit, ale zároveň získat mnoho velkých zkušeností od něj. Marek vždy byl a je mým nejoblíbenějším hercem a komikem. Proto považuji toto přátelství za výjimečné.

Mimo jiné se věnujete studiu pedagogiky a psychologie. Proč zrovna těmto oborům?

Jednou z dalších životních rolí je také role trenéra a coache. Jsem přesvědčena, že pokud chce být člověk dobrým pedagogem, měl by být zároveň i tak trochu psycholog. Každý student a žák potřebuje a vyžaduje jiný přístup. Někteří potřebují vše dopodrobna vysvětlit, jiní ukázat. Některým dokonce pomáhá jednotlivé svaly při tanci cítit a doslova si na ně sáhnout. Stejné je to i s motivací. Studenti potřebují kromě své motivace neustále motivovat i ze strany trenéra. Mě například motivoval můj trenér negativně – „Takhle to děláš špatně, to raději nedělej vůbec”. To mě tedy upřímně spíše demotivovalo. Naopak mého bratra to nakoplo a okamžitě se snažil dokázat, že to umí daleko lépe! Na mě spíše platila motivace pozitivní: „Martino, to nebylo špatné a teď to zkus ještě rychleji…”. Chápete? Být trenérem není otázka licence, ale zkušeností a neustálé analýzy.

Založila jste program BodyHunters, který se převážně věnuje životnímu stylu. Co Vás k tomu vedlo?

Můj největší životní sen, kromě dětí, je tu po sobě něco zanechat. Něco, co ostatním pomůže a co je bude inspirovat a motivovat k dalšímu konání. Program BodyHunters je zázemím pro sportovce, milovníky zdravého životního stylu, ale také vším, co mně jako vrcholové sportovkyni kdysi chybělo.

Máte nějakou vizi, co byste ještě chtěla realizovat?

Vizi mám celoživotně celkem dost jasnou. S věkem jsem pouze „odvážnější”. Mojí vizí je žít život, ve kterém se určitě nehodlám šetřit a kterým obohatím i lidi kolem sebe. Protože den, během kterého jsem nepracovala na něčem co mělo smysl, byl pro mě dnem ztraceným. Netvrdím, že jsem workoholik, nicméně si ráda odpočinek „zasloužím”…

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře