Neděle s Reginou: Jak jsem málem skončila
Podání ruky, pohlazení je věc velmi příjemná a málokdo si uvědomí, že v té malé chvilce se nejedná jen o vyjádření citu nebo sympatie, ale též o předání jemnohmotné energie. Lidské dlaně mají tento dar u každého a jsou i tací, kteří dokážou z dlaní energii vydávat a tím pomoci od bolesti. Harmonizování aury je proces, který skutečně existuje a kdo aury vidí, jako já, možná mi dá za pravdu. Touto činností se zabývám již několik let a je někdy i pro mne překvapující, co vše dokážou právě lidské dlaně, když se k pomoci přistupuje e skutečnou vírou a pokorou. Věřím, že tyto schopnosti jsou především dar a vycházející energie z dlaní má silu, kterou si sami zasloužíme. Při podávání bylinkových receptů někdy použiji i pomoci svých dlaní. Tam, kde vycítím, že má klient méně energie, nebo potřebuje zharmonizovat aurou, což je zvláštní jemný mlhovitý obal okolo celého těla, používám své dlaně. Tato práce vyžaduje trpělivost, víru a pokoru. Vždy mám na paměti, že tento dar je propůjčený a záleží jenom na mě, jak s ním budu nakládat. Příběh, který mě o tom přesvědčil, teď budu vyprávět i vám.
Před dvanácti lety jsem už měla pracovní zkušenosti s předáváním energie i s mícháním bylinkových receptů. Práce mne naplňovala a kromě péče o mého syna, byla jediným smyslem mého života. Už jsem se jistě někdy zmínila, že jsem na výchovu potomka zůstala sama. Problémy lidí a hledání pomoci byly už v těch letech mým každodenním zaměstnáním a díky bohu i mým koníčkem. Klientů bylo v té době už denně poměrně dost, takže práce s kyvadélkem, míchání bylinkových směsí a ulevování dlaněmi, to vše mě zaměstnávalo do večerních hodin. V té době jsem měla štěstí na samé hodné lidi a moje důvěřivost neznala hranic.
V pozdní odpoledne přišla ke mně dáma, jejíž věk tenkrát odpovídal dnes tomu mému. Posadila se proti mně a chvíli si mě prohlížela. „ Co Vás ke mně přivedlo?“ zeptala jsem se po chvilce a ve své naivitě jsem se domnívala, že tato žena nemá odvahu začít sama. Dáma si přejela několikrát rukou předloktí a dlouze se nadechla: „Já nepotřebuji žádné byliny, mám pro Vás návrh. Jsem majitelkou obchodního domu a můžu Vám zařídit velkou luxusní poradnu. A mohu zařídit i oddělení s bylinkami.“ Její návrh mě opravdu překvapil. „To je vážná věc. Lidé jsou zvyklí chodit za mnou do soukromí a bylinkové lékárny si volí sami.“ Moje odpověď zněla dost nejistě. „Když pro mne budete pracovat, přijdete do styku s lidmi, které Vám sama nasmlouvám. Tím se nebudete muset zdržovat. Doporučené bylinky si pak mohou koupit hned vedle. Tím pádem mně se zvedne tržba a Vás budu moct platit.“ Její nesmlouvavé oči a diktátorský přístup ve mne vyvolal ještě větší nejistotu. Cítila jsem, jak mi buší srdce, ale zkusila jsem vysvětlovat. „Lidé ke mně také chodí pro slova podpory a pochopení. Není možné, aby mi tuto práci někdo diktoval. S mojí prací se nedá obchodovat.“ „No, škodíte si a je možné, že už k Vám nikdo nepřijde.“ Její slova zněla krutě a výraz očí mne ujišťoval, že to myslí vážně. Žena rychle a bez rozloučení odešla a mne přepadla obava, co se může všechno stát, když jsem nabídku nepřijala. Mísily se ve mně pocity bolesti a beznaděje. Jak to myslela? Běželo mi hlavou. Odpověď samozřejmě nepřicházela. Po chvíli jsem začala cítit nejen pocit lítosti, ale i vzteku. Mám tohle zapotřebí? Bezmocnost se prolínala s mojí
samotou. Tvrdě jsem si uvědomila, že se nemám komu svěřit, s kým se poradit. Vztek se zvyšoval, popadla jsem letité kyvadlo a hodila ho do odpadkového koše. Hotovo, končím se vším! Teď začnu žít jinak a hlavně pro sebe! Začala jsem pobíhat po bytě a hledat, co ještě můžu vyhodit do koše, abych ho mohla rovnou vynést. Do hledání zbytečností jsem byla tak zabrána, že jsem přeslechla zvonek u dveří. Až zaklepání na dveře mě vytrhlo z onoho shromažďování odpadu. Mezi dveřmi stála postarší, křehká, příjemná paní a za ruku držela malou holčičku. „Potřebujeme Vaše ruce a bylinkový čaj. Před rokem jste pomohla našemu vnukovi, teď nám stůně tady malá. Stále jí zlobí průdušky, léky mají stále jen částečný účinek.“ Chvíli jsem bez hnutí stála a pak jsem je uvedla do své pracovny. „Chviličku si počkejte, hned jsem u vás.“ V rychlosti jsem vysypala odpadkový koš a hledala kyvadlo. Za několik minut už vše běželo tak, jak jsem byla zvyklá. Po odchodu návštěvnic jsem obrátila oči ke stropu a prosila za odpuštění Boha. Ten den jsem prošla zkouškou a věřím, že návštěva babičky s vnučkou nebyla náhoda.
Regina Ivana Sádlová Kupcová
