Nedělní povídka Ivany Reginy: MÍ NOVÍ ZNÁMÍ
Tento příběh se stal před asi před dvacetipěti lety. V té době jsem neměla tolik možností si ujasňovat své poznatky, protože o záhadných jevech se mluvilo velmi málo. Vím, že nic není náhoda a tak jsem poznala člověka, který se zajímal o paranormální jevy jako já. V těch letech jsme oba věděli, že se nevyplácelo moc o těchto věcech veřejně hovořit, ale po hodinovém rozhovoru slovo dalo slovo a já jsem byla pozvána do jeho rodiny. Paní domu byla velice příjemná a vstřícně vyprávěla, že se o tyto jevy zajímají už několik let. Při posezení u bylinkového čaje mě zaujaly na zdi krásné, staré pendlovky. „To je krása,“ vydechla jsem a v ten okamžik přicházel zvláštní druh energie, kterou jsem neuměla popsat, ale byla velice příjemná. Úcta, respekt a tajemno se současně prolínaly mým nitrem. Asi jsem se na chvilku zapomněla, příjemný manželský pár jen tiše s úsměvem pokyvoval. „Nejste jediná, koho tyto hodiny zaujaly,“ pravila příjemná hostitelka domu. Pak začali společně vyprávět, že tyto staré hodiny jsou z pozůstalosti po jejich strýci. „Byla to jediná věc, kterou nikdo nechtěl.“ Tyto starožitné pendlovky prý pravidelně tikaly, bily v půl a celou, ale jednou za čas se zastavil, když někdo z blízkých zemřel. Celá desetiletí se nikdy nespletly. Toto vyprávění mě natolik zaujalo, že jsem se každou chvilku musela při hovoru otáčet. K večeru jsem odjížděla s krásným pocitem příjemných chvil a hlavně jsem byla ráda, že jsem poznala lidi, kteří také ví, že je něco mezi nebem a zemí. Při vstupu do mého domova jsem měla pocit, že za mnou někdo jde, nebo, že mě někdo pozoruje. To samé se přihodilo, když jsem připravovala postel k nočnímu odpočinku. Musím podotknout, že jsem byla doma úplně sama. Zvláštní pocit, který mnou probíhal, dodnes neumím popsat. Po chvíli mě cosi přimělo, abych se zadívala do rohu místnosti. Pomalu jsem rozeznávala tvář a potom celou postavu selského muže. Měl zvláštní bílou halenu, která se nosívala asi tak před sto lety. Vysoké kožené boty jsem viděla velmi výrazně. Celá postava vypadala statně a trochu z ní šel respekt. Ten muž se dlouze zadíval do mé tváře a celá postava opět zmizela. Vůbec jsem tomu v té chvíli nerozuměla. Únava mě v mžiku opustila a zvláštní pocit energie se zvyšoval. Po chvíli mě oslovil znovu vnitřní hlas, abych s e telefonicky spojila s mými odpoledními hostiteli. Po chvilce váhání jsem mým novým přátelům vyprávěla, co se mi přihodilo. Do hodiny byli manželé u mě a přivezli velikou krabici s fotografiemi. Byla jsem vybídnuta, abych prohlížela černobílé, časem zažloutlé snímky. Po delší chvíli mě zaujal snímek. „To je ten muž, co se mi ukázal,“ zvolala jsem. Moji noví přátelé byli nadšeni. „Vždyť to je náš strýček, jemuž kdysi tyto hodiny patřily jako prvnímu,“ pomalu pronesl muž a objal svou ženu. A jak si vysvětlují jeho návštěvu u mě? Asi si chtěl prohlédnout, jak bydlím, protože moji hostitelé měli velmi podobný interiér bytu jako já…
Regina Ivana Sádlová Kupcová
