Novinářka celebrit Monika Brabcová: Nejšťastnější jsem, když mi dá rozhovor někdo, kdo se běžně s novináři nebaví…
Usměvavou blondýnku můžete potkat na řadě společenských akcí. Píše o světě showbyznysu, věnuje se velkým rozhovorům s celebritami, dělá reportáže ze zákulisí i z natáčení. A hlavně – jako jedna z mála novinářek dělá rozhovory i s osobnostmi, které jiné kolegy odmítají…
Píšete velké rozhovory s celebritami pro Nedělní Aha! Jak dlouho tam pracujete?
„Třetím rokem. Před tím jsem byla na volné noze a psala rozmanitá témata pro různé tituly. Ale původním povoláním nejsem novinářka a myslím, že mi obor, který jsem vystudovala a mám z něj dokonce doktorát, v mnohém pomáhá.“
Jaký obor to byl?
„Studovala jsem Teorii a dějiny divadla a interaktivních médií na Masarykově univerzitě v Brně. Už na škole jsem si dělala praxi v divadle. Nejdřív jako asistent režie, potom jako dramaturg v Městském divadle Brno a v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. To je práce, které jsem se věnovala několik let a moc mě bavila. Činohra, ale nejvíc hudební divadlo – opereta i muzikál. Dokonce jsem nějaké i přeložila do češtiny a přebásnila zpěvní texty.“
Jak jste se pak dostala k novinařině?
„Psala jsem už na škole. Články i recenze a od psaní jsem nikdy neodešla. Však dramaturgie je spojená se psaním programů, úpravou textů… Pak se mi ale divadelní prostředí nějak přesytilo a řekla jsem si, že zkusím něco jiného, abych se k němu vlastně oklikou, jako novinářka, po čase vrátila.“
Říkala jste, že vám váš obor v mnohém pomáhá, v čem?
„V kontaktu a komunikaci s herci. Neustále sleduji pražskou divadelní scénu, chodím na premiéry. Když vás pak znají a ví, že na ně chodíte, a také že znáte zákulisí a víte, na co se jich ptáte a jste v obraze, jsou vstřícnější a lépe se s nimi komunikuje.“
Na který rozhovor z těch, co jste dělala, nejraději vzpomínáte?
„Každé setkání je něčím přínosné, ale nejraději mám herce starších generací, kteří mají co říct a jsou to osobnosti, které mají mnohé za sebou. Nejšťastnější jsem, když se mi pro rozhovor podaří přemluvit známého člověka, který je jinak téměř nedává.“
Například?
„Z poslední doby to byli třeba pánové Jan Kanyza a Filip Blažek. To byla moc příjemná setkání! Navíc jde o případy, kdy jsem je musela osobně doslova „ukecat“, aby rozhovor vůbec poskytli. A pak to bylo moc fajn! Z dam to byly třeba Olga Matušková a Simona Stašová.“
Jak se vám to podařilo?
„Nevím, asi kouzlo osobnosti! (směje se) Lidé si nedovedou představit, co tato práce mnohdy přináší. Třeba za někým třikrát osobně jdete, připomínáte se, než na rozhovor kývne. Pak se potkáte, a pak chce třeba osobní autorizaci. Takže to jsou hodiny a hodiny práce.“
Je ještě někdo, s kým jste rozhovor zatím nedělala a ráda byste?
„Určitě. Třeba Zdeněk Svěrák, s tím bych se potkala moc ráda! Ale je jich víc.“
Dovedete si představit, že byste přešla do jiného titulu a opustila „bulvár“?
„To není jednoduchá otázka. Záleželo by na konkrétní nabídce. Kdybych přišla a byla zajímavá, asi bych ji zvažovala, ale to by musela opravdu stát za to! Vím ale, že chci zůstat u showbyznysu a velkých rozhovorů, které mě nejvíc baví a naplňují. Nedovedu si představit jít do časopisu, kde se píše – a bohužel není jich málo – „o nás bez nás“. To znamená, že si rozhovor napíšete tak, že ho složíte z těch dostupných, co dotyčný už udělal a vůbec ho nepotkáte! Tak to ne, do toho bych nešla. Ale velké rozhory, původní, na různá témata, to mě táhne. Takže zpět k vaší otázce – představit si dovedu ledasco, ale muselo by to být pro obě strany zajímavé. Tak uvidíme, člověk nikdy neví, co mu život přinese.“
Ondřej Spýťa Syrový
