Okénko Terezy Kožíkové: Mlčeti zlato – Jsou slova zbraň?
Na začátku měla slova sloužit k dorozumívání. Umíme ale jazyk vůbec používat a dochází nám, jak silnou máme v ruce zbraň?
Vývoj řeči byl velmi pozvolný a předpokládá se, že se slova vyvinula ze skřeků a prvních citoslovcí pravěkých lidí, kteří měli potřebu komunikace.1 Ale jako to bylo i s dalšími lidskými objevy, také řeč začala postupně sloužit špatnému účelu. Od obyčejných babských pomluv až k šíření konfliktů mnohonásobně větších, než známe ze zvířecí říše.
Slova jsou zbraní a člověk je ten, který ji drží a může stisknout
pomyslnou spoušť. Myšlenka je pak kulkou i střelným prachem v ní, která ničí…
Co mě samotnou na tomto tématu zajímá, je otázka psychologie a mezilidských vztahů. Psychologie velmi často poukazuje na to, že slova mohou ubližovat. Odborníci varují před používáním vět vyčítavých, urážejících nebo ponižujících. Říkat partnerovi „je to tvoje vina“, „jsi na nic“, „to Pepa by to udělal líp“ se prostě nehodí.
A ještě důležitější je to, jaká slova používá rodič či pedagog vůči dítěti. Slova mohou být při výchově zraňující natolik, že to mladého človíčka poznamená na zbytek života. Nikdy bychom prý neměli dětem říkat nic jako „neotravuj“, „nech mě být“, „radši to nedělej, nebo to zkazíš“ („radši to udělám sama“), „proč nejsi jako ten a onen“, „nemám tě rád(a)“, „nikdy jsi…“ nebo „ty vždycky…“. I s na první pohled nevinnou větou typu „Ty jsi byl vždycky kůže líná,“ může dítě zápasit další roky.
Zraňující umí být jakákoliv kritika. Citlivější povahy si berou kritická slova k srdci až příliš, ať už jde o komentáře na účet postavy nebo snažení. Jak píše Hana Červáková na serveru Psychologie.cz, „podle vědců k tomu máme zřejmé biologické předpoklady. Neurovědec z Chicagské univerzity John Cacioppo zjistil, že v našem mozku existují odlišné okruhy pro zpracování pozitivních a negativních informací. Při svých experimentech navíc prokázal, že náš mozek reaguje výrazně citlivěji na negativní stimuly než na stimuly pozitivní. (…) I neutrální sdělení si podle Cacioppa vysvětlujeme jako sdělení záporná.“2 Ale kritiku se musíme naučit jak přijímat, tak rozdávat.
Tomáš Hajzler na svém serveru uvádí: „Klíčový je poměr mezi chválením a kritizováním. Z Gottmanových výzkumů (John Gottman – profesor psychologie na Washingtonské univerzitě, pozn. red.) plyne, že ten poměr je 5:1. Přeloženo do laického jazyka, dlouhodobě je nutné pětkrát pochválit, aby jedna kritika neudělala škodu. Pokud je pochvaly méně, vztahy trpí, důvěra se snižuje, objevuje se bránění, žárlení, podezřívavost a je pouze otázkou času, kdy se jeden z manželů přestěhuje do jiného pokoje, nebo dokonce vymění partnera.“3
Vratím se ale na začátek. Představte si toho pračlověka, který konflikt řešil násilím. Ano, slova jsou nebezpečná, pokud je neumíme používat, nebo pokud je vědomě zneužíváme. Ale kromě toho, není nám nakonec se slovy líp? Není lepší svět, ve kterém se neshody řeší diplomacií, ve kterém se můžeme vzdělávat, číst a ve kterém můžeme navíc i chválit a šířit třeba podobné úvahy jako já teď? Nejspíš vaše odpověď zní ano. Ale musíme pochopit, že se slovy je to jako s ohněm. Jsou dobrými sluhy, ale špatným pánem.
Tereza Kožíková
—
