Operní diva Andrea Tögel Kalivodová: Vždycky mě nesmírně inspiroval život Emy Destinnové!
Operní pěvkyně Andrea Tögel Kalivodová se zpěvu věnuje od dětství. Vystudovala Akademii múzických umění v Praze, byla semifinalistkou soutěže Belvedere ve Vídni a od roku 2012 je sólistkou Opery Národního divadla v Praze. V současné době je také vedoucí oddělení klasického zpěvu na Mezinárodní konzervatoři v Praze.
Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?
Ráda jsem zpívala už jako malá holka, intenzivně jsem se ale začala zpěvu věnovat v deseti letech a opravdové rozhodnutí, že chci být operní pěvkyní ve mně nastalo po shlédnutí opery George Bizeta „Carmen“. Ta mě doslova učarovala. Pak jsem šla už konkrétními kroky za svým snem. V úplných začátcích mě vedli k hudbě a podporovali mí rodiče. Rozhodující bylo, že jsem měla štěstí na skvělé pedagogy, jak na ZUŠ, tak především na Konzervatoři v Brně / prof. Jarmila Janíčková / a na Akademii múzických umění v Praze / prof. Naděžda Kniplová /
Měla jste nějaký vzor?
Vždycky mě nesmírně inspiroval život Emy Destinnové. Její odkaz spatřuji v opravdovosti, hrdosti, v odhodlání a vlastenectví. Je mi velice blízká její srdečnost a upřímnost. V bližším prostudování jejího životopisu je mi sympatické, že vždy dělala věci s vášnivostí, opravdovostí a naplno. Proto moc ráda vystupuji v uměleckém projektu „ Božská Ema“ o Emě Destinnové, kde vystupuji společně s Bárou Kodetovou. Ráda jsem také čerpala z umu a moudrosti paní Garbiely Beňáčkové.
Byla jste semifinalistkou soutěže Belvedere ve Vídni. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Obrovská, stejně jako v obdobné soutěži v roce 2001 v Londýně, kde jsem získala jako mladý talent první cenu nadace Emy Destinové na mezinárodní pěvecké soutěži The Anglo-czechoslovac trust a byla pozvána na koncert mladých nadějných pěvců přímo do londýnské Covent Garden. To jsou zkušenosti k nezaplacení. Člověk získá větší jistotu, sebevědomí, ale především porovnání a zkušenosti ze světových pěveckých škol. Také jsem cítila určitou hrdost, že mohu reprezentovat naši tvorbu a práci českých pedagogů.
V roce 2001 jste debutovala ve Státní opeře Praha v projektu Bušení do Železné opony. Jak na to vzpomínáte?
On to byl sám o sobě zajímavý projekt a pro mne samozřejmě hlavně tím, že jsem mohla poprvé stát na jevišti Státní opery v Praze. Zkráceně co si vybavím? Velká tréma, velká zkušenost a nakonec dobrý pocit. Možná to odstartovalo mé další navazující úspěchy a od roku 2003 i mé stálé angažmá sólistky této významné scény a návazně i Národního divadla v Praze.
Pojí se k Vám především role Carmen. Jak Vám ovlivnila život?
Je to moje srdeční záležitost, ta vlastně spustila můj silný vztah k vážné hudbě. Jsem šťastná, že jsem se mohla stát představitelkou Carmen na různých předních operních scénách a zejména v Národním divadle, čehož si moc vážím. Na této roli pracuji vlastně neustále, pokaždé má jiné pojetí, jinou režií. A v tom je krása mé práce. V neustálém hledání, objevování, chápání nejen autora, ale i myšlenek a záměrů režiséra.
Od roku 2012 jste sólistkou Opery Národního divadla v Praze. Vnímáte to jako životní úspěch?
Určitě ano, je to čest pro každého herce, či pěvce stát na jevišti Národního divadla. Je to i odpovědnost, odevzdat na každém představení maximum. Věřte ale, že si každé představení, každou minutu na této scéně užívám. V letošním roce třeba v novém netradičním pojetí opery Sergeje Prokofjeva „ Láska ke třem pomerančům“, kde ztvárňuji roli princezny Clarice a Linety.
Jak pečujete o svůj hlas?
Hlavně dobrým spánkem. Hlasivky jsou vlastně sval, tak se snažím ho denně trénovat, udržovat ve formě cvičením, ale i rozumným a střídmým životem. Je potřeba se dál i hlasově vyvíjet, proto velmi ráda spolupracuji s tak vynikajícím pěvcem a pedagogem, jako je Vladimír Chmelo.
V současné době jste také vedoucí oddělení klasického zpěvu na Mezinárodní konzervatoři v Praze? Jak hodnotíte své žáky?
Na hodnocení je ještě příliš brzy, jsem tam od 1. září. Ale zatím mám dobrý pocit. Vím i z různých soutěží, kde jsem občas v porotě, že vyrůstá nová skvělá generace a jsem ráda, že se a tom mohu podílet.
Máte ještě nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?
Jéj, já mám vizí. Mám ráda nové výzvy a netradiční projekty. Teď se těším na dva velké vánoční koncerty v Lucerně, které budu mít s Mariánem Vojtkem a našimi hosty. Miluji francouzské šansony, cikánské písně, muzikály, to vše mě inspiruje k dalším možnostem své práce. Zvažuji i nějakou výzvu na nové divadelní představení mimo operu, na získání filmových zkušeností, nebo v oblasti tvorby scénářů. Je toho hodně, ale rozhodně nechci šidit práci v opeře a v rodině, to jsou mé priority.
Ondřej Spýťa Syrový
Zdroj fotografií: facebook, Jaroslav Hauer, ceskatelevize.cz
