Petruška Šustrová: Každý ze signatářů Charty 77 to podepisoval s nějakým pocitem osvobození.

Rozhovor s publicistkou, disidentkou komunistické totality a někdejší předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů Petruškou Šustrovou

Co se Vám vybaví, když se řekne KSČM?

Vybaví se mi KSČ. To je skoro stejný spolek. Po listopadu 89 se zbavili těch nejprofláklejších tváří, což byli jednotlivci nebo desítky lidí. Jinak zůstali v podstatě stejní a občas se člověk nestačí divit, co z nich padá.

Vidíte v nich nebezpečí? 

Myslím si, že ne. Komunismus jako myšlenka je mrtvý, neexistuje. Kromě toho, oni sami by byli bez svého sovětského sponzora v podstatě nuly. Ten má ale úplně jiné zájmy – zájmy tradičního ruského imperialismu. Co se týče počtu jejich stoupenců, tak je to hlavně dožívající generace, kteří nechtějí opustit svojí loď. Z části jsou to také lidé, kteří věří v marxistické nesmysly. Je to ale příliš malý podíl v mocenském uspořádání pro opravdové nebezpečí.

Myslíte, že by se stále měly připomínat zločiny komunismu?

To si myslím, že by se připomínat mělo. Historie se nikdy nevrací stejná, ale může se vrátit jiná – analogická. Mně upřímně nevadilo, co hlásali (všichni mají mít rovnost, stát se má postarat o chudé ad.), ale vadil mi ten projev. Byl to jakýsi náhubek, kterým omezovali svobodu. Navíc ve strašné míře a formě. To by se připomínat určitě mělo.

Stavíte do stejné roviny ideologii komunistickou a ideologii nacistickou? 

No, ideologie těžko. Jedna hlásá rovnost všech lidí a druhá nadřazenost určitých lidí. To, ale kolik lidí vyvraždili ve jménu nějaké myšlenky, se srovnávat dá. Každá z těchto ideologií byla buď zrůdná, nebo nesmyslná. Dále to, jak zacházeli s obyvatelstvem, bylo velmi podobné. Já mám dokonce takový pořad “Propaganda ve filmu v nacistickém Německu a SSSR”, a tam je vylíčeno srovnávání praktik těchto dvou ideologií. Je až směšné, jak jedna se inspiruje od druhé a vzájemně se poučují. Myslím tedy, že to je hodně srovnatelné.

Jste pro postavení komunistů mimo zákon? 

V zásadě ne. Já bych byla bývala pro zrušení komunistické strany v roce 1989 nebo 1990. Když mají stejný názor, tak si měli založit jinou stranu. Vyřešilo by to mnohaleté tahanice o majetek a učinilo dále za dost lidem, kteří byli poškozeni nebo kteří se cítili poškozeni. Myslím, že je potřeba práva těch obětí stále ctít.

Dlouhá léta jste působila jako předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Jak hodnotíte současné vedení? 

ÚSTR vznikl za nějakým účelem. Zkoumat a co nejpodrobněji popisovat minulost. Do ústavu při vzniku nastoupilo v dobré víře plno mladých historiků, kteří rozuměli dané věci, ale všichni do roka odešli. Takže tam asi něco nebylo v pořádku. Když jsem viděla celé to řízení, tak jsem byla velmi nespokojená. Velká část práce byla velmi předstíraná, ale i plná takových věcí, bez kterých by se to určitě obešlo. Myslím, že bylo dobré, když odešel pan Žáček nebo pan Herman. Tomu to koneckonců uvolnilo cestu k mnohem větší kariéře. Současné vedení se dle mého názoru snaží shrabat ty zbytky a postavit to celé znovu na nějakou rozumnější úroveň. Ne vždy ale souhlasím s tím, co říká dnešní Rada ÚSTR.

Jak vzpomínáte na Chartu 77?

Na Chartu 77 vzpomínám, asi stejně jako všichni signatáři, s velkou nostalgií. Musíte to přičíst tomu, že člověk byl mladší, nic ho nebolelo, líbili se mu kluci nebo holky a on také nebyl k zahození (smích). Teď, když sleduji ty filmy, tak téměř se slzou v oku koukám na to, jak jsme byli mladí, krásní a hlavně živí. Navíc přátelství mezi námi bylo velmi hluboké a na celý život. Na to člověk vzpomíná velmi rád a s nostalgií. Pak to mělo druhou stránku věci. Jakmile člověk vystrčil čumák ze své bubliny, tak ho okamžitě honili hnusní StBáci. Lidé se od nás odvraceli. Ne proto, že by se za nás styděli, ale protože se báli, aby je s námi nikdo neviděl a neměli pak problémy. Bylo mi jich mnohdy líto. Paměť je ale strašně milosrdná a člověk je ve své podstatě optimistický tvor. Vzpomíná si spíše na to dobré. Jsou samozřejmě lidé, kteří vzpomínají jen na ty trpkosti, ale s takovými lidmi to po hodině začne být takový divný (smích). Také si vzpomínám na to, že každý z těch signatářů to podepisoval s nějakým pocitem osvobození. Signatáři veřejně prohlásili, co si myslí a bez ohledu na to, zda půjdou k výslechu.

Ondřej Spýťa Syrový

sustrova

Komentáře