Popularizátor léčebné pedagogiky Leoš Středa: Mezi studenty chybí nadšenci.
Docent Leoš Středa patří mezi renomované odborníky jak ve zdravotní, tak i pedagogické oblasti. Jako první v Čechách napsal učebnici o kosmetice a úspěšně i v této oblasti podnikal. Měl několik pořadů v České televizi a vydal řadu publikací jak populárně-naučných, tak i odborných pro vysoké školy. Vyučuje na několika vysokých školách a je nejvýraznějším popularizátorem léčebné pedagogiky, kterou by zde chtěl zavést i jako samostatný obor.
Byla medicína Váš vysněný obor?
Nebyla, mým vysněným oborem byl český jazyk a chtěl jsem pracovat v Ústavu pro jazyk český. K medicíně jsem se dostal tak, že moje maminka i tatínek byli lékaři a nějakým způsobem mi to nalinkovali. Dneska toho určitě nelituji a jsem rád. Nyní se mi splnila i ta čeština, protože moje poslední učebnice je takovým prolínáním mezi medicínou a češtinou, jelikož je to slabikář pro mentálně postižené žáky.
Vaším prvním výrazným počinem bylo v roce 1989 založení Institutu lékařské regenerace a kosmetiky, který měl pobočky po celém světě…
To bylo takové moje podnikatelské období, ke kterému se teď úplně rád nevracím. V podstatě jsem podnikal velmi úspěšně, ale ne že by mě to tolik bavilo. Byl jsem prostě v pravý okamžik na pravém místě a inspiroval se ikonou Tomáše Bati. Ale když se moc roztahujete, tak začnete být neoblíbeným a mnoho kolegů mě označovalo s danými kosmetickými produkty za šarlatána, který se schovává za estetickou medicínu. Ačkoliv to mělo pobočky v Sýrii či Kanadě, tak jsem toho nechal, ale ta kosmetika mi zůstala. Přednáším ji na První lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Mezi Vaše první publikace patří kniha Ženy chtějí být krásné z roku 1993. Jak na to vzpomínáte?
To tehdy nakladatel přišel s tím, že u nás neexistovaly kosmetické učebnice. Z dnešního pohledu už může publikace působit nezajímavě, ale tehdy to byl obrovský trhák. Dá se říci, že první knížka o kosmetice u nás.
Jak hodnotíte vývoj české estetické medicíny a kosmetiky?
Já si myslím, že je to hlavně o komerci. Každý se vás snaží přesvědčit, že to jeho je nejlepší a měl byste jít jeho směrem. Pro každého je výhodnější něco jiného. Každopádně nikdy neprovedete žádné zásadní změny, když to nebude přirozenou cestou. Chirurgické operace jsou určitě dobrá doplňková věc, ale to, co se děje, je na povážení. Lidé se kompletně přeoperovávají a dělají ze sebe plastická monstra. To samé hubnutí. Všichni chtějí shazovat kila, ale dočasným režimem to prostě nepřekonáte. Pokud máte geneticky dáno, že budete tlustý, tak ty kila budete mít za chvíli zpátky.
Další Vaší úspěšnou knihou byla Univerzita hubnutí, kterou jste napsal s Marií Formáčkovou…
Maruška Formáčková je moje velká kamarádka a inspirátorka. Ne tedy v hubnutí, ale v její optimistické životní filosofii. Tehdy právě ona přišla s nápadem, abychom vytvořili knížku, která by byla takovým komplexním přehledem všeho, co v tomto oboru existuje.
Kromě medicíny se k Vám pojí také speciální pedagogika a sociální práce, ze které máte doktoráty. Co Vás motivovalo k těmto oborům?
Když jsem byla ještě na vysoké škole, tak jsem nebyl zrovna snaživým studentem a začal všechno dohánět na stará kolena. Při studiu speciální pedagogiky si všichni mysleli při mém vstupu do učebny, že přichází přednášející, nikoliv student a já si šel sednout mezi ně. (smích) Nicméně bylo to takové doplnění oboru, který s mým souvisí. Od roku 1990 učím na pedagogické fakultě právě vzdělávání pro zdraví, takže to tak nějak přišlo samo.
Působil jste mimo jiné i ve vězeňské škole VIZE v Jiřicích. Jaká to byla zkušenost?
To byla střední škola, kde jsem dělal speciálního pedagoga a několikrát přednášel odsouzeným. Získal jsem z toho pocit, že lidé se tam více jak o vzdělání zajímají o to, jak žít bezplatně. Byly to tedy nejčastější otázky. Ptali se na mé zkušenosti ze zahraničí z hlediska toho, kde jsou ráje a kde létají pečení holubi do huby. Byly tam ale také úspěšné výjimky. Takže k tomu nemám jednoznačný názor.
V Čechách jste nejvýraznějším popularizátorem léčebné pedagogiky a příští rok by Vám měla vycházet publikace…
To je právě ten průnik pedagogiky a medicíny. Není to obor, který bych přímo vymyslel. V Evropě normálně běží jako atestační obor a je to propojení léčebných metod do pedagogiky. U nás to částečně alternuje speciální pedagogika například v canisterapii. Nicméně patří do toho různé ucelené rehabilitace, pracovní terapie aj. Jsou to úspěšné metody, které dokáží pomáhat třeba u žáků z domů pro osoby se zdravotním postižením či zvláštním režimem.
Jste také průkopníkem e-health a telemedicíny, o čemž Vám také vyšla učebnice…
Opět je to obor, který se pojí k mé práci, např. k problematice obezity. Jedná se o léčbu na dálku, kdy pacienti mají u sebe monitorovací zařízení a můžete tak sledovat, jak se jim mění váha a podobně.
Také přednášíte na několika vysokých školách. Jak hodnotíte své studenty?
Jsem trochu skeptický. Zdá se mi, že jim chybí nadšení pro daný obor. Řada lidí jde na medicínu, protože to maminka rozhodla nebo, že chtějí mít hezký titul. Neříkám, že je to u všech, ale to procento těch plavců, které vyhodí z jednoho oboru a hned přejdou na druhý, je velké.
Objevil jste se mimo jiné v seriálu Stopy života, kde jste si zahrál společně s Janem Cimickým lékařského inspektora. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Primář Cimický je autorem scénáře tohoto seriálu a zároveň i můj dlouholetý kamarád. Stejně tak i režisér Magnusek. Tak jsme se rozhodli pro takovou srandu. Pro mě to nebyla až taková novinka, protože jsem prostředí filmu a televize znal z 90. let, kdy jsem měl v televizi své vlastní pořady. Spíše to byl příjemný návrat.
Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?
Právě v té léčebné pedagogice. Chtěl bych ji zavést i u nás a dosáhnout toho, aby se z ní stal samostatný obor jako je tomu v celé Evropě.
Ondřej Spýťa Syrový
