Povídka Reginy Ivany Sádlové Kupcové: ZÁMECKÁ PANÍ
Jak už jsem v jedné z mých knih zmiňovala, podzim mnoho lidí miluje, já ne. Pro někoho barevnost listů na stromech vyvolává radost, já vidím, že krásné dny brzy skončí a kromě nekonečné práce na zahradě – hrabání listí, zazimování a sklízení zahradního nábytku, vypouštění bazénu, mě nečeká nic jiného. Dny se prostě krátí. Prostě miluju jaro a léto. V podzimním a zimním čase se nacházím převážně v čarovně. Klientů mám, za ty léta, naštěstí hodně a svoji práci miluju. Moje povolání je i poslání a vlastně se celý život pohybuju mezi realitou a věštěním budoucnosti, současností a minulostí. Své práci jsem zasvětila svůj život a vím, že je to velká zodpovědnost. Klienta, v některých případech, provázím celým jeho životem. Sychravé podzimní ráno za oknem ukázalo pouze hustou mlhu. Není vidět na krok, snad všichni mí klienti dorazí v pořádku, blesklo mi hlavou a v tom zazvonil telefon. „Dobré ráno, paní Regino, tady Hanka. Jedeme z Tábora a trochu se zpozdíme. Je tu hrozná mlha.“ Paní Hanka byla 40 letá paní a její hlas zněl lehce nejistě. „Nic se Hani neděje, jeďte opatrně, já počkám.“ Po mé odpovědi jsem z Hanky vnímala úlevu. „Udělám si kávu a věřte, že kdybych měla tu moc, foukám z okna, abych tu hustou mlhu rozpustila.“ Nápad to byl dobrý, ale tohle opravdu neumím, takže si dám jen tu kávu. Za dvacet minut zastavilo před mým domem velmi luxusní auto. Vystoupila elegantně oblečená, korpulentní dáma. Mile se představila a klidně se usadila v křesle pro klienty. „Paní Hanko, co pro Vás mohu udělat? Co Vás ke mně přivádí?“ Tuto otázku jsem vyřkla tolikrát! Fakt by mě zajímalo kolikrát přesně… Je to můj styl k navázání kontaktu s klientem. Paní Hanka se pomalu rozhlížela a pomalu odložila svojí luxusní kabelku. „Víte, už jsem navštívila mnoho kartářek a po Vás bych chtěla, abyste nahlédla do věštecké koule.“ Mluvila klidně, ale stále se rozhlížela. Moje magická pomocnice stála na černém sametu a já zapálila dvě svíce. „Na co se mám zeptat?“ Paní Hanka se dlouze zadívala a řekla: „Co bude dál?“ A sakra!!! Musím vám, všem čtenářům, prozradit, že tuhle otázku fakt nemám ráda, ale ovládnout se prostě musím. Pomalu jsem se zkoncentrovala. V kouli se ukázala bílá mlhovina, pomalu se rozestupovala a já viděla velký honosný dům. Obraz se projasnil úplně a já zjistila, že to není dům, ale zámeček. Ano, je to krásná pohádková stavba s upraveným parkem. Poté obraz pomalu zmizel. „Paní Hanko, neumím si to vysvětlit, ale já se dostala do pohádky. Krásný zámeček s nádvořím a krásný zámecký park.“ Paní Hanka se lehce usmála. „Ano, ten je opravdu můj. Zdědila jsem ho.“ „Tak Vy jste zámecká paní, tak to je pro mě premiéra.“ Paní Hanka se znovu lehce usmála, ale hned zvážněla. „Víte, je to velká starost. S manželem už léta vlastníme velkou firmu a ještě jsem po strýci zdědila tento zámek, který není v Čechách. Nevíme, jak ho využít.“ Poté si povzdechla a řekla větu, která mi utkvěla v paměti, protože jsem si uvědomila její pravdivost. „I bohatí mají starosti…“ Myšlenka, která mi v rychlosti proletěla hlavou mě vzpružila a já se znovu zadívala do své kulaté pomocnice. Znovu se mlhovina rozestoupila. Opět onen zřetelný obraz zámečku a nyní navíc přicházející a odcházející lidé. Pak vše zmizelo. Musela jsem si na chvilku odpočinout. Znovu se mlhovina rozestoupila a zobrazily se číslice. „Prosím, rychle si pište!“ Paní Hanka byla naštěstí pohotová a čísla, která jsem jí nahlas diktovala si zapisovala. Tlukot mého srdce zesílil. Když celý výjev zmizel, musela jsem se pořádně napít. „Po pravdě, nejsem z vizí, co nám koule ukázala moudrá, ale víc pro Vás, touto technikou neudělám.“ Hanka se usmívala. „V pořádku, já jsem spokojená, Vaše magická koule mi napověděla nový podnikatelský záměr.“ Po odchodu oné příjemné zámecké paní jsem měla zvláštní pocit, který jsem neuměla určit. Zapálila jsem si cigaretu a trochu přemýšlela, co bych se zámkem asi tak dělala já. Já? Já bych tak maximálně mohla strašit turisty! Turisty…??? Jasně, já bych na zámku „něco“ pořádala… Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk zvonku a já šla uvítat dalšího klienta. Dny utíkaly, blížil se adventní čas. Zvoní telefon….“Dobrý den, tady Hanka, tak ze zámku. Pamatujete si mě?“ Příjemný hlas a zámecká paní, kdo by si nepamatoval. „Ano, věštby sice rychle zapomínám, ale Vás si, paní Hanko, pamatuji.“ „Volám Vám, abych Vám poděkovala. Čísla, která jste viděla ve věštecké kouli jsem vsadila v zahraničí, když jsem jela ze zámku. Vyhrála jsem velmi slušnou částku, díky které si zámek necháme. Už máme s manželem vypracovaný projekt a vypadá to velmi dobře. Takže…děkuji Vám mnohokrát.“ Po hovoru jsem si zvysoka sedla. Denně mám klienty, kteří řeší svoje finanční problémy, neví kudy kam. Zavazují se různými úvěry na celý život, což se samozřejmě přenáší i do mezilidských vztahů. Tady je to jinak… Napadlo mě staré přísloví – „Na větší hromadu se ještě víc s….“ Pobavila jsem samu sebe tak, že jsem se smála nahlas…no co, tento příběh to přece potvrzuje!
Regina Ivana Sádlová Kupcová
