Povídka Sidonie Kermack: Daniela
Poprvé jsem se s Danielou setkala v krásné malebné a proslavené vísce na Vysočině. Mnoho vody již uplynulo v řece Chrudimce od chvíle, kdy jsem poprvé do Kameniček zavítala. Obec sama i její okolí si mne od prvního okamžiku zcela podmanily svou drsně romantickou krásou, poetickým půvabem a uměleckým duchem. O kráse tamní přírody, o oceánu zeleně, nespočtu luk, louček, lesů, lesíků a hájků, polí a políček, o starých chalupách, kvetoucích zahrádkách, vůni čerstvě posečené trávy, jehličí i sena, o sametově hnědých hlavičkách hříbků vykukujících z plyšového mechu by se dala napsat celá kniha. Jaro tam překypuje probouzejícím se životem, letní slunce pozlacuje mnohdy zachmuřenou krajinu, pestrostí barev ze své palety hýří malíř podzim a paní zima obléká vše do jiskřivě bílého hávu. Stačí vyjít na Vojtěchův kopec a člověk náhle poznává, jak málo váží starosti. Již samo toto místo působí na duši, zraňovanou lhostejností, nadutostí a přezíravostí lidí velkoměsta přímo jako zázračný balzám.
Toho roku tropické léto mělo na kahánku a malíř podzim už natahoval ruku po žezlu, které mu pro čtvrtinu roku zajistí vládu nad krajinou. V té době se také blížila ke konci doba, kterou jsem trávila v zaměstnání. Práce, již jsem zprvu milovala, se postupem času změnila v děsivou noční můru. Vinu na této situaci měla vrchnost se svou arogantní nadutostí, řídící se heslem „o peníze jde v první řadě“. Odpočítávala jsem dny, kdy bude „čas udělat pápá“ se stejnou netrpělivostí, s jakou dítě počítá, kolikrát se ještě vyspí, než přijde Ježíšek nebo než pojede k babičce. Byla jsem už téměř na dně svých psychických sil, zbývala jen maličká rezerva. Právě v té době se stal doslova zázrak.
Na nástěnce se objevilo oznámení o výstavě fotografií. Už sama upoutávka na tuto výstavě byla tak poetická, že se nedalo nejít se podívat. Sotva jsem vstoupila, ocitla jsem se uprostřed neuvěřitelně romantické krásy a nevýslovného půvabu prchavých okamžiků, zachycených objektivem fotoaparátu. Červené kalíšky vlčích máků mezi kolejemi – to je zranitelná lidská duše v materialistickém světě, socha sv. Jana Nepomuckého uprostřed přírody v zapadajícím slunci – osamělost s nadějí, neotřelé záběry krajiny, soch, stromů, to vše na oslavu Stvořitele a pro potěchu srdce. Měla jsem pocit, že se nalézám v úplně jiném světě, v čistém a krásném, ve světě, kde vládne mír, klid, krása, láska a souznění.
Stejně krásná a jemná jako fotografie, je i duše jejich autorky, paní Daniely. Byla jsem překvapena, když mne oslovila a byla to pro mne veliká čest. V srdečném rozhovoru, kdy jsem se v rozpacích zmínila, že píši knihy – v rozpacích proto, že jsem nechtěla, aby to vyznělo jako chlubení se, když jsem marně hledala (a marně hledám dál; ta jedna vydaná knížka byl spíš zázrak) pro svá dílka vydavatele – čas příjemně ubíhal a při loučení jsme si vyměnily adresy.
Následující týden jsem přežila jen díky tomu, že když mi bylo nejhůř, zavřela jsem oči a ihned jsem se přenesla do světa míru a klidu jejích fotografií. Další neděli jsem znovu zašla na výstavu, abych tam načerpala novou duševní energii pro boj s arogancí nejen z čarokrásných fotografií, ale také z příjemné společnosti Daniely. Opravdu jen díky této kráse jsem přežila „poslední dny Pompejí“, výstižnější by ale bylo označení očistec.
Moc mě mrzelo, že mi má finanční situace nedovolila koupit si alespoň jeden snímek nejen na památku, ale hlavně proto, abych jí trochu ulehčila v jejím nelehkém údělu. Jak se mi svěřila, má diagnostikovaný chronický únavový syndrom, léky jsou drahé a pojišťovny je nehradí. Měla jsem vztek na celý tento systém, který léčí
kuřáky, alkoholiky, narkomany, tedy ty, kteří si své zdraví sami zničili, a lidé opravdu nemocní si mnohdy musí vše hradit sami. Ale měla jsem vztek i sama na sebe, že nedokážu pomoci. Daniela mi své zdravotní problémy řekla jen tak, mezi řečí, nebyla v tom bolestínská sebelítost, ani snaha útočit na city ostatních „pohleďte, jaká jsem chudinka, jak trpím!“. Nic takového. Nechápala jsem, kde se v Daniele bere taková síla nepodléhat bezútěšnému fňukání.
Kromě záře z její duše jsem si odnášela i hmatatelný důkaz, že se mi to nezdálo, že jsem s tou ušlechtilou ženou opravdu hovořila.
Nedalo mi to a krátce po skončení výstavy jsem Daniele napsala. Dny plynuly, odpověď nepřicházela. Až vánoční pošta mi přinesla pár krásných slov na pohlednici z Kameniček.
Zima vystřídala jaro, přešlo léto a na nástěnce se skvěla upoutávka na výstavu „Slavíčkovy Kameničky ve fotografii“ a autorkou byla opět Daniela. Tohle jsem si nemohla nechat ujít! I když jsem tam šla s tlukoucím srdcem a tajenými obavami, zdali to nebude působit jako vnucování se, Daniela můj strach ihned zaplašila. Přivítání, kterého se mi od ní dostalo, mě hluboce dojalo. Tak srdečné, upřímné a vřelé… Jako bychom se teprve včera rozloučily, jako by od posledního setkání neuplynul celý rok.
Víkendová odpoledne jsem se slunila v Danielině uklidňující společnosti. Bavily jsme se o všem, jako bychom se znaly odjakživa.
Při těch rozhovorech jsem se často v duchu styděla. To, co mně se zdálo jako pohroma, neštěstí obřích rozměrů, ve světle jejího vyprávění se zmenšilo do mravenčí velikosti. Mnohdy se jeví většina našich problémů jako velehory, ale stačí si jen poslechnout druhé a jsou z nich rázem krtčí hromádky. Jsme tak neuvěřitelně sobečtí a zahledění do sebe, že jen to naše trápení je největší, naše bolístky jsou nesnesitelné. Druhým raději nenasloucháme, nezajímají nás, vždyť to jen my jsme ti důležití, ti jediní, o které se musí každý zajímat. Skromné tiché bytosti ve vlčím světě dravců a egoistů jsou přehlíženy, tichý mírný hlas je překřičen.
Co vlastně je příčinou té Danieliny schopnosti snášet pokorně jednu ránu za druhou? ptala jsem se sama sebe. Manželství bez lásky, které skončilo rozvodem. Sama vychovala jediného syna, stal se z něho doktor práv a otočil se k ní zády. Chronický únavový syndrom a spousta skutečných zdravotních i dalších problémů. Co je to za zvláštní sílu, která ji stále pozvedá? Neuměla jsem si to vysvětlit a ptát přímo jsem se ostýchala. Nechtěla jsem, aby si Daniela myslela, že jsem nemístně zvědavá. Pak, v soukromí domova, když jsem o všem uvažovala, jsem si říkala, že jsem se třeba měla ptát, že si Daniela mohla myslet, že jsem další z mnoha, zahleděná do sebe. Minulý režim člověku věru neumožňoval moc projevovat vřelý lidský zájem o druhé a současný přeje egocentrikům snad ještě víc.
Tajemství mi přitom Daniela sama řekla, avšak mně se zdálo, že to není možné. Sice jsem nějaké příběhy četla, ale ty se odehrály tak dávno! Nechtělo se mi věřit, že by v dnešní takzvaně moderní době, kdy vládne věda a kraluje spiritismus, prostá víra a slova Bible měla takovou moc a sílu.
Velké překvapení mi Daniela připravila napřesrok. Navštívila mě u nás na chalupě a přivedla s sebou roztomilého pejska z fary. I ta němá tvář má v sobě velebnost a klidnou důstojnost prostředí, v němž pobývá. Ještě několikrát mě takhle příjemně překvapila. Vždy to byla nádherně sdílená odpoledne.
A přišlo další jaro a s ním pozvánka na poslední Danielinu výstavu, přímo do jejího bydliště. První termín byl na den matek, v němž jezdíme poděkovat našim maminkám. Těšila jsem se tedy, že na výstavu pojedeme další týden, v sobotu. Měla jsem to krásně naplánované. Leč postihla mě jedna zdravotní nepříjemnost a tak
jsem s pocitem egoistické nevděčnice psala omluvu. Vím, jak nesplněné sliby bolí. Daniela se vůbec nezlobila a já jsem si moc přála být alespoň někdy jako je ona.
V listopadu, mezi podzimem a zimou, jsem konečně mohla splnit slib, že ji navštívím.
Večer před odjezdem mi Daniela psala, že má maminku v nemocnici, že za ní byla a že je tak unavená, že mi nebude moci přijít naproti, jestli mi to nebude vadit. Ujistila jsem ji, že mi to opravdu nevadí, že cestu určitě najdu. Přesto jsem usínala s pocitem, jestli moje návštěva nebude v této situaci nevhodná.
Daniela mě uvítala vřele a radostně. To, co většinu lidí zajímá, protože přece oni jsou ti nejdůležitější a jen pro ně slunce svítí, je u Daniely tak nepodstatné! Ono to je i mým pojetím návštěv. Tohle shrnu do jedné věty. Přijela jsem za Danielou. Tečka. Čas je zvláštní veličina. Chvíli jde vyrovnaným krokem, pak se vleče tempem unaveného šneka, aby poté pádil jako splašený kůň. Nakonec jsem svou návštěvu o nějakou dobu zkrátila s ohledem na Danielinu opodstatněnou starost o její maminku. Spolu jsme jely vlakem do města, kde měla maminku v nemocnici a kde jsem já přestupovala. Celou cestu se o mě Daniela neuvěřitelně něžně a pozorně starala. Nejen o něco dobrého na cestu, ale také o probuzení mé dřímající duše. Vůbec se mi nechtělo se s ní loučit, ale nebylo zbytí.
Doma jsem rychle vplula do vyjetých kolejí. S pocitem, že se mi nic nedaří, nikoho nezajímám, pro nikoho nejsem ta nejdůležitější a to nejen v tomto období, ale téměř celý život. V tom smyslu jsem psala Daniele, byl to hodně pesimistický dopis. V okamžiku, kdy jsem jej odeslala, jsem si říkala, že jsem to silně přehnala, že nemám právo tu jemnou bytost ještě zatěžovat svými starostmi.
Ty tu fňukáš kvůli nějakým pocitům, spílala jsem si, a Daniela nese mnohem těžší kříž a nese ho s pokorou, odevzdaností a důvěrou v Boha a Jeho pomoc. Tak se koukej sebrat, přestaň se litovat a začni to řešit. Tím, že to přehraješ na druhé, nic nevyřešíš, jenom k jejich kříži přidáš ten svůj. A proč? Protože se ti ho nechce nést! No ty jsi mi teda kabrňák!
Danielina odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Její krásná slova byla pro mne povzbuzením, ale i jemným napomenutím, z něhož vyzařovala její touha mi pomoci.
„Díky moc za Tvoji důvěru. Až se setkáme, tak to rozebereme. Já jsem neprožila žádný hezký partnerský vztah, přitom jsem tolik citově založená. Tady jsme na návštěvě, pravý domov máme na věčnosti. Existuje píseň „Sečti dary, které Ti Pán Bůh dal“. To neber jako kárání! Ale ten největší dar pro život jsi dostala – milujícího manžela, hodné děti; rodina je v tomto světě jediný pevný bod. A velká opora! Dar nade všechny dary. Ty nezdary jsou zkouškou, jak si Božích darů vážíš. Já samozřejmě vím, že si jich vážíš. Boží tajemství máme respektovat, nemůžeme všechno vědět, to by pak nebyla víra.“ Připojila ještě pár slov, ale ani je psát nemusela, věděla jsem, jak to myslí. To, co mi napsala, jsem v hloubi duše věděla. Moje nespokojenost a beznaděj pramenily z toho, že bych chtěla mít něco víc. Ne v majetkové sféře – vždyť stejně člověk může obléci na sebe jen jedny šaty, sníst určité množství jídla, jet jen v jednom autě. Nehoruji pro návrat do jeskyně, to v žádném případě. Též se nechci porovnávat s těmi, kteří jsou na tom mnohem hůř, když jsou tací, kteří jsou na tom mnohem lépe. Ta nespokojenost pramení z pracovní oblasti. To, co bych chtěla ze všeho nejvíc, je sice na dosah, ale protože mi chybí základní předpoklad pro úspěch na poli literárním coby spisovatelka a sice buď známé jméno, nebo vlivní známí či příbuzní, nebo žok peněz, to je vzdáleno milión světelných let. Přitom lidé potřebují slova lásky, porozumění, soucitu, pochopení; to vše mé knihy obsahují. Protože slova mají obrovskou moc a těch ošklivých už je příliš.
Nehodlám rezignovat, ale Daniela mi ukázala způsob, jak se alespoň trošku se situací vyrovnat, aniž bych svůj cíl vzdala.
To, že jsem poznala Danielu, mě hodně obohatilo. Je-li člověk v úzkých, nebo neví-li kudy kam a když se mu zdá, že všechno je černé jak saze a že jeden nezdar stíhá druhý, že život je – pokud se nenarodí na šťastné planetě nebo v té správné rodině – jen série jednotlivých karambolů a jako celek propadák, je velkým darem, potká-li na své strastiplné cestě takovou bytost, jakou je Daniela. Jsem vděčná Bohu, že mi ji seslal do cesty, jako světélko v temnotách a že přes všechny své skutečně velké problémy a těžkosti dokáže mít vlídná slova pro druhé a umí jimi pohladit. Nyní mi pomáhá na mé cestě duchovního rozvoje a její slova jsou víc než všechny poklady světa.
Sidonie Kermack, 11.1.2016
