Povídka Sidonie Kermack: DÍVKA ZE ZEMĚ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE
Psal se rok 1983. Jako každou středu jsem sběhla do trafiky pro Mladý svět a k němu jsem si musela koupit denní tisk. Původně to mělo být Rudé právo, ale naštěstí byla trafikantka rozumná a mohla jsem si koupit Mladou frontu. Ta se alespoň dala číst. A občas tam byla rubrika „Dopisovat si chtějí“ a v ní adresy do zahraničí. Jednoho dne jsem mezi všemi těmi ze socialistických zemí objevila adresu japonské dívky. Sednout a napsat dopis pro mě byla hračka. Na závěr jsem napsala, že pokud si se mnou nechce psát, může mou adresu dát někomu ze svých přátel. Za nějaký čas jsem ve schránce měla dopis z té vzdálené země. Napsala mi jiná dívka, ale dopis té, které jsem psala, byl rovněž přiložen. Omluva, že si vybrala někoho jiného, ale že mou adresu dala této své přítelkyni, že to je moc milá dívka. Samozřejmě, že jsem odepsala obratem. Psaly jsme si pravidelně. Musím zmínit, že tehdy jsem byla na mateřské dovolené, ale… časopis Mladý svět stál 2,- Kčs, noviny Mladá fronta 0,50 Kčs. Dopis letecky do Japonska 6,- Kčs. Balíček do 1kg 30,- Kčs.
Začala jsem se o tuto zemi zajímat. Sháněla jsem si různé články, které jsem si vystřihovala a lepila do sešitu. Kupovala jsem si i knihy – tehdy krásná kniha stála do stovky maximálně, a tudíž jsem si to mohla dovolit, aniž bych další rok musela tvrdě šetřit na jinou. I když jsem bydlela na malém městě, nebyl problém knihy o Japonsku sehnat a ani jsem nemusela prodavačku uplácet, aby mi ji nechala pod pultem.
Jošiko byla velice překvapena tím, co všechno o Japonsku vím. Posílala mi drobné pozornosti – pohledy, malé suvenýrky, prospekty, i časopisy o módě, kosmetiku, i jukatu. Kolegyně v práci, do níž jsem nastoupila v r. 1984, zajímalo jediné: co mi posílá. Ne co se dozvídám o té zemi. Díky Jošiko jsem poprvé slyšela o tom, že exostuje svátek sv. Valentýna. Poslala mi čokoládové srdce s tím, že u nich to je nejen svátek zamilovaných, ale i přátel.
Jednou se stalo, že jsem čekala opravdu dlouho na její dopis. Posílala jsem jí na oplátku naše módní časopisy a ještě pár drobností. Když mi konečně její dopis přišel, stálo v něm, že můj balíček měla doma na stole a že byl obal potrhaný. A že asi pošťák udělal chybu a prosila mě, ať si nemyslím nic špatného o jejich poště. Napsala jsem, že se nic neděje. Cožpak jsem jí mohla napsat, že ten balíček otevřeli tady u nás?! Neměla jsem důkaz, byla jsem sice hodně důvěřivá (inu, podle sebe soudím tebe a čistému vše čisté), ale tolik jsem věděla, že se to děje.
Psaly jsme si i o zvycích a tradicích, což byl mnohdy oříšek. Takový u nás běžný svátek – Velikonoce. Všechno jsem dokázala popsat, ale zasekla jsem se na slovu „pomlázka“. Ve slovníku to nebylo. Tak co teď. Nakonec jsem to popsala tak, že chlapci řežou větvičky z vrby, ty splétají a dívky tím jemně vyšlehají, aby byly zdravé. A připojila jsem obrázky jak vrby, tak i pomlázky. Další byl popis slavení MDŽ (Mezinárodního dne žen). Asi jsem měla štěstí, ale ten den jsme v práci dostávaly dárky a nebyla pak žádná „chlastačka“, jak se to prezentovalo a prezentuje dodnes. Jošiko byla překvapená, že u nás máme třeba azalky, že to je japonská květina. Co ale bylo pro mě nejtěžší – psát rozjásaně o prvním máji. Samozřejmě, že jsem ale napsala, že i když to je svátek, tak do práce a do školy se musí jít hned následující sobotu. Nebo téma prázdniny a dovolená. Tehdy po vyučení byla dovolená 10 pracovních dnů, po několika letech to už bylo dnů 15. (Už si nevzpomínám, zdali po dalších letech byl nárok na 20 dnů.)
Přihlásila jsem se do kurzu angličtiny, chodila jsem tam ale jen rok a půl. Spíš abych si splnila svůj sen, protože v r. 1974 se kurz údajně pro malý počet nekonal (mně bylo tehdy necelých 14 let).
Jednou mi v dopise Jošiko poslala samolepku – hlavu panenky, která má jedno oko zavřené a druhé prázdné. A napsala mi k tomu, že to je kouzelná panenka a ať jí pošeptám své přání. A když se mi splní, ať do toho prázdného oka vepíšu poděkování. Jistě nemusím psát, jaké bylo mé přání. Setkat se s touto dívkou osobně.
Měly jsme společnou ještě jednu touhu. Já jsem se kdysi chtěla stát průvodkyní a tudíž studovat jazykovou školu. Mně to bylo znemožněno; až po mnoha letech jsem se dozvěděla ten pravý důvod.
V roce 1987 jsem obdivovala ruční práce své kolegyně – krásné výšivky a různé obrazy nebo předložky. Tak jsem ji poprosila, zdali by mi také něco neudělala. Prý – udělej si to sama, já tě to naučím. No, asi třikrát mi to musela vysvětlovat a pak jsem už vyráběla sama podobné věci. A také jsem Jošiko poslala katalog, aby si vybrala. Moc se jí líbil ten název – tapiko. Prý že to zní japonsky. Vybrala si polštář. Vlastně tyto dekorace jsem dělala v době, kdy mě sklátil zápal plic, což bylo k vzteku. Léto a já jsem byla v posteli. A do této situace mi přišel nejprve dopis od Jošiko, že bydlí u strýce v Anglii a že se chystá mě navštívit, a poté pohled, kde stálo, že přiletí 21. srpna v 11. 15 do Prahy. No byl to šok. A také neskutečné těšení se.
V práci jsem si chtěla vzít den dovolené, který mi zbýval a pak neplacené volno. To mi šéf zatrhl, že neexistuje. V duchu jsem se ušklíbla, protože jsem věděla, že si volno zařídím a ještě k tomu placené. Jak? Jednoduše – měla jsem malé dítě, které bylo každou chvíli nemocné. Takže jako samoživitelka jsem měla nárok na ošetřovačku po celou dobu synovy nemoci.
Nastal den D – 21. Srpen. Byl to pátek. A já, jak obvykle bývám všude s velkým časovým předstihem, jsem zaspala! Takže jsem jela o vlak později a v něm byly mé další dvě kolegyně. Ty mi řekly, jak šéf řádil, protože jsem chyběla nejen já, ale i ony – jely na pohřeb babičce. Samozřejmě že jsem si do Prahy vezla seznam toho, co si kdo v práci naporoučel, abych koupila. S vědomím, že to neudělám, že mám jiné starosti než lítat po obchodech. Pochopitelně, když se daří, tak se daří – vlak měl zpoždění. A to už mi bylo ouvej. Navíc jsem neměla ponětí, jak se dostanu na letiště.
V Praze na nádraží (tehdy to bylo nádraží Praha – střed a rychlíky jezdily jen z Pardubic a stavěly až v Kolíně) mumraj. Bylo mi jasné, že když se budu ptát lidí, budou to cizinci nebo „venkovani“. A tak mé srdce zaplesalo, když jsem spatřila muže v nádražácké uniformě. Zeptala jsem se ho, jak se dostanu na letiště.
„Letadlem,“ odvětil a měl to jistě za bezva fór.
„Dík za informaci,“ odpověděla jsem se smíchem, ač mi veselo nebylo.
Muž mi poté vysvětlil, že od budovy aerolinek jezdí autobus přímo na letiště.
Doběhla jsem tam a zase jsem musela čekat. To už bylo na pováženou, protože čas ubíhal…
V letištní hale mě šokoval ten příšerný mumraj. Plno lidí, většinou čekali na přílet letadel z tehdejšího Sovětského svazu, tuším, že z Oděsy, kde byly děti na táboře. Letadlo z Londýna mělo zpoždění, tak jsem si oddechla.
Konečně nahlásili přílet. Myslela jsem si, že to bude snadné – let z Londýna a Jošiko je Japonka… A najednou jsem Japonek viděla mnohem víc. A zase mi přálo štěstí. Kousek přede mnou stál takový vysoký mladík a jednu z nich oslovil, zda je Jošiko. Zavrtěla hlavou, ale to jsem se už k němu procpala a ptala jsem se, zda čeká na Jošiko Osono. Přikývl a koukal na mě poněkud nechápavě. Nedivila jsem se. Jošiko mi totiž psala, že má v Praze kamaráda, ale on o mně nevěděl. V rychlosti jsme se domluvili a to už konečně přicházela naše kamarádka.
Musím přiznat, že Mirek, tak se ten mladík jmenoval, mi neskutečně pomohl. Jednak věděl, kde tam je směnárna a jeho angličtina byla na opravdu skvělé úrovni, takže jsem měla trochu času se vzpamatovat.
Nejprve se jelo k nim, kde byl oběd – namítala jsem, že počkám venku a on že ne. Takže jeho maminka dala oběd i mně. Opravdu milí a srdeční lidé. Pak Mirek řekl, že nás zaveze k nám a že v pondělí si pro Jošiko k nám přijede. Neuvěřitelné. Sto kilometrů tam a sto zpátky a pak znovu. Ale na oplátku u nás zase dostal večeři.
A pak jsme s Jošiko osaměly. Ale nezavládlo rozpačité a trapné mlčení, naopak. A když jsme si náhodou nemohly vzpomenout, jak se co řekne, tak jsme se jen zasmály a „never mind“.
Ráno jsme po snídani vyrazily autobusem do Pardubic. Prošly jsme si město, byla tady asijská restaurace „Lukulus“ a byl tam plakát Tokia. Ovšem Jošiko mi řekla, že to není Tokio. Poseděly jsme v parku (Tyršovy sady) a ona zase byla nadšená, jak zde je bezpečno. Prošly jsme se po Třídě Míru a před námi šli nějací dva kluci a za námi nějaké rozchechtané holčiny. Když nás míjely, tak ta jedna povídá té druhé, že ti kluci jsou buzeranti a zase se chechtaly. Jošiko se mě ptala, co říkaly, a já jsem nevěděla, co říci.
„Říkaly, že jsem cizinka?“ ptala se.
Tak jsem řekla, že ne, že prý ti dva jsou homosexuálové (inu, tehdy jsem neznala slovo „gay“.
Zašly jsme do Prioru (nyní Tesco) a ona byla doslova nadšená tím, jak to zde máme levné. Třeba kožichy. Tak jsem jí vysvětlila, že ale pro nás to je drahé, že tak vysoké platy nemáme. V Prioru se s ní dali do řeči nějací cizinci, to bylo milé.
Pak jsem ji zavedla do mého oblíbeného podniku – snack bar Finlandia interhotelu Labe (teď tam je nějaká herna). Jošiko si dala pivo, chutnalo jí, ale řekla, že je moc silné.
Čas plynul a musely jsme se vrátit k nám na oběd. A nastala další situace – seděly jsme ve vlaku a – nic. Jošiko se mě ptala, proč ještě nejedeme, že už před 5 minutami byl odjezd. Ne, nemohla jsem jí říci, že tohle je ještě normální, že bývá běžné i hodinové zpoždění. Tak jsem jen rozhodila ruce a řekla jsem jí, že tohle je Československo, nikoliv Japonsko.
Po obědě jsem měla další plány, ale Jošiko se mě udiveně zeptala: „Ty neodpočíváš?“ A tak jsme měly siestu.
Po odpočinku jsme šly na procházku po městě a zažily jsme humornou příhodu, kdy nás „na obci“ otravoval takový malý ratlík. A nedal se zahnat, až Jošiko mu anglicky řekla „go home“ a pes poslechl! Pak jsem se jí zeptala, jestli chce poznat, jak žijí další české rodiny, což ráda uvítala. A tak jsme přepadly mou kamarádku a kolegyni z práce. Shodou okolností u ní byla ještě jedna její kamarádka a tak to byl bezva babinec. Domlouvaly jsme se rusky, německy, anglicky, rukama, nohama a moc jsme se nasmály. Máme i společné foto.
V neděli jsem zase naplánovala procházku, tentokrát na mé oblíbené místo za město – Slavíkovy ostrovy (teď to tam vypadá už drahnou dobu příšerně). Odpoledne jsme se vydaly do Břehů na Buňkov (zatopená louka). Jošiko byla nadšená z toho, co tu máme všude místa, že u nich každou chvíli lidé do sebe vráží a omlouvají se.
V pondělí jsem udělala to, co jsem si naplánovala – se synem jsem vyrazila k doktorce. Že večer měl horečku a že má kašel – a hned jsem získala týden doma. Ale byl to smutný den, čekalo nás loučení. Mirek splnil slib a přijel pro ni přesně v šest. I když řekl, že přijel dřív, tak mu moje máma říkala, že klidně mohl zazvonit.
„Ne, domluvili jsme se v šest.“
Odjezd Jošiko jsme všichni obrečeli.
Po několika dnech jsem šla navštívit tu kamarádku, u níž jsme byly a ona mi řekla, že manžel té její kamarádky prý řádil jak černá ruka, že co to má za podřízené, dvě jedou na pohřeb babičky, další že si vymyslí návštěvu z Japonska… a ona že mu řekla, že to nebyl výmysl, že je s ní focená.
Zbyly mi krásné vzpomínky, zápis v „Knize hostů“ a kresba v památníku jako důkaz, že se mi to nezdálo. Ty čtyři dny mi daly víc, než rok a půl kurzu, vždyť se mi i sny zdály v angličtině.
Vepsala jsem do prázdného oka panenky poděkování.
Nyní už si nepíšeme, ale její dopisy a vše od ní mám schované. Jošiko se její sen splnil, dělá průvodkyni turistů a jezdívá i do Prahy.
Sidonie Kermack
