Povídka Sidonie Kermack: Jasnovidka
Ve schránce na mě čekal dopis od mé nejlepší kamarádky. Tentokrát kromě obvyklých témat mi napsala, že získala kontakt na jednu jasnovidku a tak se na ni obrátila. „Ty se o takové věci zajímáš,“ psala, „a tak bych chtěla znát Tvůj názor, co si o tom myslíš.“ Do obálky vložila i dopis od oné jasnovidky. Se zájmem jsem si to přečetla. Něco mi tam přišlo přitažené za vlasy, takové hodně zmatené, ale zase na druhou stranu – jsou věci mezi nebem a zemí. Zejména jedna informace, týkající se minulého života, mě zaujala. Bylo to vysvětlení našeho nynějšího věrného přátelství a mých pocitů, které tomu předcházely. Odpověděla jsem tedy ve smyslu, že něco na tom určitě je, ale že zase některé věci se mi tam zdají hodně podivné a nevěrohodné.
Dny ubíhaly a já jsem se stále častěji vracela k tomu dopisu jasnovidky. Lákalo mě to a současně jsem si říkala, že to je jen léčka na peníze. Na druhou stranu – dvě stovky, to nebylo tolik. Váhala jsem, ale pokušení bylo stále lákavější. A tak jsem své kamarádce posléze napsala, že bych to také chtěla zkusit, ať mi napíše adresu a co je potřeba uvést. Odpověď mě potěšila, prý nic, pouze jméno a datum narození a samozřejmě adresu. Tak jsem to hned zrealizovala.
Odpověď od jasnovidky přišla brzy a já jsem se při čtení válela smíchy. Prý že je dobře, že jsem napsala, že jsem měla strašně černou duši a v osudu smrt po úrazu, ale tímto že jsem si ortel oddálila o mnoho let. Jasně – poslala jsem peníze, tak jsem si hned vše vylepšila. A úraz? Jaký by mi tak mohl hrozit? Nesportuji, silnici přecházím zásadně na semaforech nebo na přechodech anebo po důkladném rozhlédnutí se, když vím, že z obou stran nic nejede. Ještě tak mě napadlo při autohavárii, ale manžel jezdí opatrně, je opravdu vzorný řidič. Pak tam byly mé různé minulé životy… no dopis jsem hodila do šuplíku a zapomněla jsem na něj. Své kamarádce jsem napsala, co si o tom myslím a jak královsky jsem se pobavila.
Uplynul rok a přede mnou byla dovolená – skoro prázdniny, protože jsem si ji vybírala vždy celou, 5 týdnů v létě. V zimě a ani jindy to pro mě nemá cenu, jsem letní člověk. Zhruba dva týdny před nástupem jsem obdržela dopis od jedné dopisové kamarádky. No, docela mě naštvala a tak jsem nelenila a obratem jsem dost ostře odepsala. Ale pak jsem si to rozmyslela. Kdepak, mám před sebou dovolenou a kdoví, třeba by mi ji mohla nějakým zlým přáním zkazit. Dopis jsem roztrhala a napsala jiný, takový obyčejný. Její odpověď ale byla opět plná jedovatosti a to už mi nepomohla ani dlouhá procházka v lese. Napsala jsem jí, co si o jejím jednání myslím.
Krátce po odeslání tohoto dopisu jsem si vymyslela výlet na kole, jen tak. Bylo to nádherné – počasí tak akorát. Projeli jsme městečkem S. a pak ještě vískou podobného názvu. A pak jsme stanuli na vršku kopce, dolů vedla perfektní asfaltová silnice s minimálním provozem. Užívala jsem si to. Já, která jsem obvykle jezdila z kopce tak, že jsem pomalu stála na brzdě a až skoro dole jsem se frajersky rozjela, jsem se pustila bezstarostně dolů. Míjela jsem krásnou malou chaloupku, která v sobě skrývala studánku. A pak se to stalo. Najednou jsem se dostala na krajnici a viděla jsem, že je zle.
Po chvilce jsem zjistila, že jsem v příkopu, kolo vedle mě a manžel zjišťoval, zda se mi něco nestalo. Brala jsem to tak nějak sportovně, a že ne. Manžel řekl, že dojede pro auto, to jsem odmítla, myslela jsem si, že to už k nám není daleko. Jaksi jsem si neuvědomila, že tam jsou ještě jiné vesničky. Zjistila jsem ale, že mám na tváři krev a samozřejmě, neměla jsem kapesník. Ani zrcátko, tak jsem si to rukou setřela, nechtěla jsem děsit lidi ve vesnici. Jenomže jsem seznala, že jsem přecenila své síly,
pekelně mě bolela levá noha, a že tedy nemám šanci dojet k nám. Zůstala jsem u jedněch moc hodných lidí a manžel jel pro auto.
Paní mě zavedla do koupelny, tak jsem zjistila, že to není tak zlé, omyla jsem si ušpiněnou tvář a paní mi dala kousek náplasti. Pak už jsem jen seděla venku, čekala jsem na manžela a nadávala jsem si. Takhle si zkazit dovolenou!
Navzdory mým protestům mě manžel dovezl do města H. na pohotovost. Nechtěla jsem, měla jsem strach z toho, že mi budou tu ranku pod okem čistit a že to bude bolet. Sestřička ale byla ohleduplná, jen to něčím posypala, zalepila a napsala doporučení na pohotovost chirurgickou. Mohli jsme si vybrat ze dvou měst, vzdálenost podobná, ale to jedno město je v dost kopcovitém terénu.
Přijeli jsme k nemocnici v Ch.
„Tady je zákaz zastavení v celém areálu,“ řekla jsem a tam manžel zajel naproti na parkoviště jistého supermarketu. Odtamtud jsem pak pajdala spolu s ním k vrátnici nemocnice. Vrátná nám vynadala, že jsme měli jet až dovnitř.
„Ale tady máte zákaz zastavení,“ odvětil jí manžel.
„To jste jediný, kdo to dodržuje.“ Pak nám řekla, kde je chirurgie.
Ještě pořád to šlo, i když obtížně. Pan doktor mě poslal nahoru na rentgen, výtahem, ale když jsem se pak chtěla obout, už jsem botu nenazula. Tak jsem se vrátila do čekárny a najednou jsem slyšela své jméno. Říkala jsem si, že to je nějak rychlé a tak jsem se rozhlédla a ona na mě volala kolegyně z práce. Tak tu bych tam nečekala. Řekla mi, že tam je s maminkou, která si udělala nějaký úraz. Hodilo se mi to a požádala jsem ji, aby v práci vyřídila, že si dovolenou doberu do konce a pak jdu na neschopenku a proč. A pak už jsem byla na řadě.
Hm, pan doktor se nadšeně netvářil, ale potěšila mě sestra. Pustila totiž rádio a to bylo to nejlepší, co mohla udělat. I když tam pěla Helena Vondráčková. Ale pořád lepší než ticho.
Dozvěděla jsem se, že nohu mi dají do škrobáku a ranku pod okem zašijí. Bylo mi to jedno, hlavně že jsem měla co poslouchat. To, že mě bolí pravá ruka, jsem zapřela – ještě to tak, abych nemohla ani psát! A také jsem tvrdila, že vím, jak jsem z toho kola sletěla, protože jinak by mě mohli poslat na pozorování a být v létě ve špitále…
No a můj závodní lékař tam nebyl neznámý (nedivím se, ten musel být vyhlášený, i když já jsem si na něj stěžovat nemohla, naopak).
Pak jsme řešili, kam jet. Zda zpět nebo domů. Představa, že jsem v paneláku mě nenadchla a tak jsme se vraceli. Byly to pekelné tři dny, protože čekat, až někdo přijde a pustí mi rádio nebo televizi… nakonec jsem se naštvala a prostě jsem to začala zvládat sama (mladší ratolest se mi zlomyslně posmívala, recitovala mi Polednici…).
Někdy v té době jsem si najednou vzpomněla na ten dopis od té jasnovidky. Vždyť ona tam něco podobného snad měla napsat…
Po návratu domů jsem prohledala šuplík a ten dopis tam ještě byl. Doslova jsem při čtení ztuhla. To snad není možné! A pak jsem si uvědomila ještě jednu věc. Stalo se mi to v době, kdy jsem nebyla právě smířlivá a té kamarádce jsem napsala to, co jsem si myslela. Jasně, neměla v úmyslu, aby se mi stalo něco vážného, ale úplně mohlo stačit, aby si přála, abych měla zkažené léto, protože věděla, že léto si chráním, léto miluji a vždy si beru v práci celou dovolenou právě v létě.
A mě tak napadlo – co by bylo, kdybych té jasnovidce nenapsala?
Sidonie Kermack
