Povídka Sidonie Kermack: Kiss of life
Na kurz angličtiny jsem začala chodit v září 1990; krátce po změně poměrů jsem si podala přihlášku. Jelikož jsem angličtinu vcelku ovládala díky korespondenci a samostudiu, byl pro mě první ročník doslova brnkačka. Ve druhém ročníku jsme už měli každý čtvrtek konverzaci s rodilým mluvčím. To už bylo náročnější, ale vcelku jsem to zvládala. Na konci třetího ročníku nám Peter sdělil, že u nás končí, protože ho zaměstnala jakási agentura. A že nás bude mít lektor ze Skotska. To řekl s takovým despektem, jako my tu říkáme, že ten či ten je z Hradce (neboli z mechova). Bylo mi to jedno.
V srpnu nastala pro mě nemilá věc – vyřadili mě z evidence Úřadu práce. Jen proto, že jsem odmítla práci za pár korun. No budiž. Ale když jsem potkala svou spolužačku z kurzu, tak jsem po ní vzkázala, že do čtvrtého ročníku nenastoupím kvůli finančním problémům.
Někdy ke konci září mi přišel dopis od mé profesorky a v obálce byla přiložena kopie, že mohu požádat o zproštění školného ze sociálních důvodů. To mě udivilo – vždyť to byl kurz, který jsem si dělala ze záliby. Ale proč ne. Tak jsem toho využila. No, a když už jsem měla jít na hodinu angličtiny, stavila jsem se den předtím u kamarádky, aby mi poradila, co s mými vlasy.
„Buď ostříhat, nebo nevím… na trvalou se mi nechce,“ stručně jsem popsala svou situaci s vědomím, že když se dám ostříhat, vlasy mi porostou minimálně dva roky, než budu zase spokojená s jejich délkou.
„Hele, naučím tě, jak se češu já,“ řekla a vzápětí to zrealizovala. Vlasy mi vyčesala do drdolu a já jsem jen žasla, jaká je ze mě kočka.
Další den jsem to zkusila sama a vcelku se mi to povedlo. Na hodině angličtiny jsem se uvedla slovy „tak já jsem ta ztracená dcera, která čekala na pozvání“, a všichni se smáli.
Ve čtvrtek, bylo to 7. října 1993, jsem se zase učesala jako do společnosti. A co na sebe? Bylo slušné počasí, tak džíny, tenkou růžovou košili, černý svetr se zlatým vytkaným motýlem v pavučině a na krku stříbrný řetízek s Davidovou hvězdou. A tenkou bundu.
Moc se mi nechtělo; představa, že stojím v lavici a zase odříkávám své nacionále, rodinný stav, záliby… Byla jsem rozhodnutá říci, že neumím anglicky.
„Těš se,“ řekla mi Líba, „já jsem tu byla nová minule a jak mě vyzpovídal.“ Tak to ještě více posílilo mé rozhodnutí.
Věděla jsem, že pozornosti neuniknu. Nejen „nová“ žačka, ale seděla jsem v prostřední řadě v první lavici a navíc oblečená a načančaná, a ještě ke všemu stříbrný řetízek s nepřehlédnutelnou Davidovou hvězdou.
Náš nový lektor mě totálně převezl. Vůbec si mě nevšiml, přehlédl mě jak vládní vojsko, jako bych tam nebyla. Nijak mi to nevadilo. O to víc času jsem měla na to si ho lépe prohlédnout a zhodnotit. Hm, klouček, usmála jsem se a odhadla jsem ho, že je o deset let mladší než já. Téma, které nám zadal, bylo zajímavé – body language (řeč těla). Ale stále jsem zachovávala svou pózu „neumím anglicky“. Hodina končila a najednou jedna spolužačka řekla, že bychom si mohli zazpívat. Ach jo… Gavin, jak se jmenoval náš lektor, vzal kytaru a začal hrát. V té chvíli jsem se přidala i já, ta tam byla ta moje póza ledové královny. Prostě písničkám a kytaře jsem nedokázala odolat nikdy. Takže hodina konverzace se o dost protáhla.
Všechno má svůj konec. A zase jsem to byla já, která k údivu všech jsem se loudala s uklízením učebnice a pomůcek do tašky. Přitom mé krédo už na základní škole bylo – poslední do školy, první ven. Ne, skutečně jsem nestála o to, abych se představovala mezi dveřmi.
Protože byl krásný teplý večer, váhala jsem, zda použít služeb MHD a být doma rychleji, nebo jít pěšky a ušetřit tehdy dvě koruny. Vyšla jsem ven a – zůstala jsem paf, jak se říká. Že je silnice rozkopaná, to jsem věděla, ale najednou v té křižovatce stálo pomalované auto jisté firmy s příšerně vlezlou znělkou. Gavin tam stál, koukal se nevěřícně na to auto s výrazem „který šílený designer toto spáchal a kdo to pustil na silnici“ a když jsem ho míjela, tak řekl, že to je hrozné. Tím mi nahrál na smeč a já jsem znectila toto dílo rozvíjejícího se kapitalismu u nás věru hanebně. Tím vlastně začala naše konverzace, úplně jiná, než jaká by se odvíjela ve školní třídě. Už mi nebylo zatěžko říci vše o sobě. Ale – poprvé jsem neřekla věk svůj a svého staršího syna, i když jsem s tím neměla (a nemám) problémy, spíše naopak se bavím poté reakcí lidí. Gavin se mě ptal i na moje zájmy. Řekla jsem, že se zajímám o judaismus. Odvětil jen lakonicky „všiml jsem si“. Nic víc, na rozdíl od zdejších lidí. A pak jsem se pochlubila, že také ráda píšu a že mám napsaný román. (Nu, byla to nadsázka, tehdy to byl rozsah sešitků, které zde vycházely.) Zeptal se mě, o čem píšu.
„Tak, o lásce…“ nechtělo se mi zacházet do podrobností. Jenomže Gavin naléhal a já jsem si tedy řekla: „Tak dobře, budeš mít, cos chtěl,“ a přeříkala jsem mu obsah tohoto mého dílka. Kéž bych si v té chvíli raději jazyk ukousla!
„Ty máš ráda šťastné konce, že?“ zeptal se.
Přisvědčila jsem.
„Ale v životě to tak není.“
„To vím taky!“ odsekla jsem dopáleně.
Krátce poté jsme došli na roh takového průchodu. Gavin mě zval na čaj, řekla jsem, že ne, že až jindy. Tehdy jsem nevěděla, proč jsem to odmítla, vždyť už tak jsem měla zpoždění a toto by nezabralo víc než půlhodinu. Ale docela zlomyslně jsem ho pozvala k nám. Jednak aby viděl, jak doopravdy žije česká rodina a pak – představa zvědavých sousedek, které zelenají vzteky a závistí… Gavin souhlasil a tak jsem mu diktovala svou adresu. Připadala jsem si jako puberťačka na prvním rande, protože on si mou adresu psal na ruku. Pak se mě zeptal, jestli přijdu příště. Dodnes nevím, proč jsem jednoduše neřekla, že ještě nevím, nebo že přijdu. Namísto toho jsem se zatvářila jako Její Veličenstvo a obletovaná kráska a řekla jsem povýšeně „až jestli se mi bude chtít“. Pak jsem skoro utekla.
Domů jsem přišla rozesmátá a pobavená, protože mi bylo jasné, že jsem byla považovaná maximálně za jeho vrstevnici.
Další týden… V úterý jsem musela na třídní schůzku. A ve čtvrtek jsem dělala to, čemu jsem se do té doby jen smála. Vyházela jsem snad půlku skříně a seděla jsem mezi oblečením, nešťastná jako šafářův dvoreček a hořekovala jsem „nemám co na sebe!“. Počasí rozhodlo za mě. Bylo ošklivo, nevlídno, pršelo. A další událost se nesla v duchu počasí. Líba mi řekla, že Gavin nepřijde, že se musel kvůli nemoci vrátit domů. Bylo to jako rána palicí a bylo jasné, že nejde o nějakou banalitu. Sehnala jsem si adresu a napsala jsem mu. Po dlouhých třech týdnech přišla vytoužená odpověď.
Necelé dva roky po tom setkání Gavin zemřel. Dozvěděla jsem se to vlastně hned, Vesmír mi to sdělil, ale tehdy jsem tomu nerozuměla. Až začátkem října jsem si to vše dala do souvislostí.
Asi tak pět let poté jsem jela jako vždy časně ráno do práce. Mrzlo a já jsem měla svůj oblíbený černý rolák, černou bundu, a i batoh jsem měla černý. A jako obvykle jsem stála vzadu v trolejbuse a poslouchala jsem písničky z kazety ve walkmanu. Když trolejbus vyjížděl ze zastávky „Masarykovo náměstí“, právě začala píseň od Bee Gees „Kiss of life“ (Polibek života). A mě najednou začalo pálit levé rameno. Nikdo v mé blízkosti nebyl. To pálení se zvyšovalo a teprve když trolejbus vyjel z další zastávky a píseň pomalu končila, to ustupovalo. Ta další zastávka je naproti tomu průchodu…
Sidonie Kermack
