Povídka Sidonie Kermack: Klíč bez dveří, brána bez domu
Ukázka z chystané knihy Klíč bez dveří, brána bez domu
„Anino, jdeš ven?“ zeptala se mě Líba. To byla moje spolužačka, která se mnou ještě kamarádila.
„Jasně. Počkej chvíli.“ Převlékla jsem se a utíkala jsem po schodech dolů.
„Aničko, kam jdeš?“ volala na mě Eva, moje mladší sestra.
„Ven,“ houkla jsem neochotně. Co jí je do toho. Je to mrně, jen by nám překážela. A možná, že se dostanu i do vily, v níž Líba bydlí. Záviděla jsem jí to bydlení, i když my jsme zase bydleli ve výstavním domě na náměstí. Ale oni měli vilu a kolem ní zahradu.
S Líbou jsem se ráda kamarádila. Spolu jsme si vymýšlely různé příběhy – třeba o rytířích, princeznách, dracích – a hrály jsme si na to.
„Tak jsem tady. Co budeme dělat?“ ptala jsem se dychtivě.
„No… víš…,“ soukala ze sebe Líba neochotně, ale najednou pohodila hlavou, „naši jeli navštívit nějaké své známé. A tak máme volné pole působnosti.“ Úplně se mi zatajil dech. Opravdu se snad dostanu do jejich vily!
A stalo se. Jejich služebná nám přichystala pohoštění a zatím jsme si s Líbou vybíraly šaty z šatníku její matky. Chtěly jsme si hrát na princezny. Bylo to moc krásné odpoledne, plné radostného smíchu a bezstarostných her. Přesto jsem byla podivně sevřená. Líba nic nepoznala. Ale ona… ach jo,. nebyla jedna z nás. Od Nového roku bylo cítit v ovzduší něco hrozivého. Blížila se válka. V Německu byla u moci nacistická strana v čele s Adolfem Hitlerem. Zakrátko Hitler obsadil Rakousko. Dalším cílem bylo Československo. Měla jsem pocit, že se něco stane. Cosi zlého, že to je jako v Egyptě: Smrt ovane svými křídly každého, kdo poruší faraonův klid. Asi bych neměla tolik číst. Ale bez ohledu na to zlo tu je pořád. Číhá na nás. Tak tomu bylo vždy.
Uvědomovala jsem si, že my Židé jsme pronásledováni a jsme v celém vesmíru sami. Jako jednotlivce nás svět nenávidí a jako národ nás vyhlazuje. Jsme národ vyvolený, ale současně národ, který nese břemeno masové nenávisti.
Jak ráda bych byla obyčejná holka, která se stará jen o to, co se nosí a jestli se líbí klukům! Namísto toho jsem uvažovala o tom, že i Ježíš byl Žid, jeho matka a apoštolové byli také Židé. Jak mohou tedy lidé ctít Ježíše a nenávidět národ Bohem vyvolený? A k čemu jsme to vlastně byli vyvoleni?
Už jsem nebyla tak malá, abych nechápala, co se děje. Ale ještě ne tak velká, abych všemu rozuměla.
Líba mi dovolila, abych si zahrála na klavír. Ona sama si vzala vařečku, to byl mikrofon a panenky a plyšoví medvídci – to bylo obecenstvo. Na klavír jsem hrála moc ráda, i doma jsme ho měli. A také spoustu knížek. Naši rádi četli a vedli k tomu i nás, tedy mě a mou sestru Evu. Stejně tak jsme se musely učit němčinu, angličtinu, francouzštinu a italštinu.
Také Líba hrála na klavír, ale mnohem lépe zpívala.
„Až budu velká, chtěla bych být zpěvačkou,“ svěřila se mi, „ale naši mi to nedovolí. Že jejich dcera nebude komediantka. Jako bych chtěla být herečkou a hrát divadlo,“ durdila se.
To naši mě v hudbě podporovali. Pochopitelně i oni si přáli, abych něco vystudovala, něco, co by mě také uživilo, ale nebránili mým snům. Můj otec byl lékař a byl oblíbený. Byl jemný a citlivý, vždy ochotný pomoci. Ohleduplnost, kterou prokazoval svým pacientům, i těm nejchudším, se podobně odrážela i na vztahu k rodině. Nikdy nás neuhodil, nikdy ani nezvýšil hlas. Pokud jsme se sestrou něco provedly, vlídně nám domlouval a my jsme se opravdu do hloubi duše styděly.
Naštěstí bylo moji rodiče moderní a nelpěli na poučkách z minulosti, třeba že židovská dívka musí být mimořádně poslušná a za žádnou cenu nesmí vyčnívat; že slušná židovská dívka a žena si nikdy nikomu nestěžuje. Může se ale obrátit s prosbou o pomoc k tomu, o němž předpokládá, že jí umí a může pomoci. Ať už radou nebo penězi. Ale jen tak si někomu stěžovat? To ne.
Začalo se stmívat, nastal čas se rozloučit. Ještě jsem pomohla Líbě uklidit všechno, co jsme během hraní vytahaly, a Líba mě šla vyprovodit k brance.
„Tak zítra ve škole.“
Líba přikývla a ohlédla se za sebe. Zdálo se mi, že mi chce ještě něco říci.
„Anino,“ zašeptala, „minulou neděli ráno po mši svaté si vzal kněz naše stranou a cosi jim říkal. Moc potěšeně se netvářili. Po odpolední siestě za mnou přišel papá do pokoje a tvářil se tuze vážně.“ Líba se dívala na špičky svých naleštěných střevíčků a ve tváři byla červená jako pivoňka.
„A co ti říkal?“ naléhala jsem a současně jsem tušila, že to nechci vědět, že to nechci slyšet.
„No… víš,“ soukala ze sebe, „důstojný pán řekl mému papá, že není dobré, když se katolické dítě nějak zvlášť přátelí s Židovkou.“ Zachvěla se jí brada a v očích se jí zaleskly slzy. „Aťsi,“ pohodila vzdorně hlavou, „my dvě jsme přítelkyně navěky.“
Sidonie Kermack
