Povídka Sidonie Kermack: Klíč bez dveří, brána bez domu
S Evičkou jsme si vybíraly sváteční šaty. Otec se rozhodl, že navštívíme příbuzné, kteří bydleli v Pardubicích. Těšily jsme se. Na cestu vlakem a na naši sestřenici Hanu. I na bratrance Pavla a Josefa, i když ti nás budou jako vždy pošťuchovat. Teta bude zase mít vynikající sladkosti. I naše matka umí skvěle péci a tak si pak vyměňují recepty a naši otcové zase budou probírat politiku a občas se u toho i pohádají.
Mohli jsme jet automobilem, ale otec by si u strýce nemohl dát štamprličku něčeho ostřejšího, jak nazýval francouzský koňak. Mně a Evičce to nevadilo, mohly jsme stát u okénka a dívat se ven a také se nám líbilo, jak klapou kola vlaku. Pan přednosta stanice s červenou čepicí a s plácačkou byl víc, než strojvůdce, protože on rozhodoval, kdy vlak vyjede. A konduktér se štípačkami lístků štípal do tváří i hezké mladé dívky a zlobivým dětem říkal, že jim procvakne ucho.
Na nádraží to byl asi tak kilometr, ale mně a ani Evičce to nevadilo, prohlížely jsme si výlohy a také jsme se v nich zhlížely a ujišťovaly se, že nám to opravdu sluší.
„Jé, podívej, tam jsou srnky!“ volala nadšeně Evička a ukazovala na pole.
Opravdu, pásly se tam asi čtyři srnky. Usmála jsem se, i matka se usmála, ale současně napomenula Evu, aby neukazovala. „Není to slušné.“
Teta a strýc na nás už čekali a nastalo veliké vítání a objímání.
„Mám novou pannu, s opravdivými vlásky,“ chlubila se Hana a táhla nás do svého pokoje.
Také jsme se jí pochlubily, jaké máme nové hračky a že k nám také musí přijet a všechno jí půjčíme. Rozjívení kluci předstírali, že jsou vojáci a že my jsme vnikly na zakázané území… Bylo hodně křiku, smíchu i dupání, protože jsme si hráli i na honěnou a pak na schovávanou.
Odpolední čaj se podával v parádním pokoji. Naše matky se skláněly nad knihou receptů a také nad vzory oblečení ať už šitého nebo pleteného.
„Co říkáš, Leopolde, na to, že se ten bláznivý natěrač a jeho hulákající čeleď ve vysokých botách dostali k moci?“ zeptal se strýc mého otce.
„Ale no tak. Co je na tom, že přijdou Němci? Jsou to samí velice kulturní lidé. Goethe, Schiller, Rilke a mnoho dalších velikánů umění a jejich potomci musí být stejní, ne-li lepší.“
„Křišťálová noc tě nepřesvědčila?“
„Možná, že Němci podnikají své protižidovské akce hlavně tam u nich v Německu a tady se spokojí jen s jejich ozvěnou. Jak praví Kohelét – generace přicházejí a generace odcházejí, země však na věky trvá.“
„Svět nás bude vždycky nenávidět a někde za rohem už čeká lůza připravená rabovat Zákony – pokud jde o nás – budou vždycky chránit zloděje, ne oběti loupeží. Tak to bylo, je a bude. Většinou spravedlivý trpí a hříšný se raduje. Zlo má nad dobrem největší výhodu: lidé raději přivřou nebo zavřou oči, aby je neviděli, aby se dívat nemuseli,“ řečnil strýc. „Člověk se nerad dívá tváří v tvář do očí zlu. Hnusu. Raději zavře oči a předstírá, že to není. Největší zlo, Leopolde, nevidíš; jednak proto, že nechceš, jednak nedává vizitku. Někteří se tváří přátelsky, jako nejlepší přítel, nejužitečnější rada. Nevědomost zbavuje lidi tíhy. Je pro ně pohodlné nevidět, nevědět. Žádné židovské pokolení, Leopolde, neušlo nějaké katastrofě.“
My děti jsme seděly a ani jsme nedutaly. Dokonce kluci nás přestali pošťuchovat, protože pak by si dospělí uvědomili, že tam stále ještě jsme a vykázali by nás do dětského pokoje. I když jsme mnohému nerozuměli, zajímalo nás to.
„Bát se má člověk jen Všemohoucího,“ pronesla teta Hermína.
„Ale Hermínko,“ řekl můj otec blahosklonně.
„Čekají nás zlé časy,“ pronesl strýc.
„To není nic nového,“ odvětil otec. „A nic netrvá věčně. Věčný je jen Všemohoucí.“
„V Německu,“ promluvil strýc a znělo to prorocky, „už nikdy nebude žádný Žid rovný mezi rovnými. Emancipace byla popravena ve světové válce, vrátil se středověk. Židům byla přisouzena jejich stará role. Stali se opět obětními beránky, jimiž byli vždy v dobách nouze; a podsouvala se jim odpovědnost za německý osud. Pouze oni nesli podle obecného mínění vinu za prohranou válku, inflaci, hlad a nezaměstnanost. Stále se zvětšuje skupina nenávistníků, kteří dští na nemilovanou židovskou menšinu starý jed.“
„Máš pravdu, Karle, stejně jako v dobách středověké epidemie moru se Židé opět stali obětními beránky, tentokrát mohou, jak jsi říkal, za prohranou válku a hospodářskou krizi. Ale to se týká Německa, ne naší republiky.“
„Nám Židům se vyčítá všechno možné a my jsme na to zvyklí. A to je chyba, veliká chyba.“
„Karle, přece i ty víš, že protižidovská nenávist je nevyléčitelný mor. Za určitých demokratických podmínek se původce nemoci tak prudce neprojevuje. Někdy to dokonce vypadá, jako kdyby nadobro vymizel; ale ani za nejpříznivějších okolností úplně nezanikne. Antisemitismus je zlo, které nelze vymýtit. Dokud budou na světě Židé, budou existovat lidé, kteří je budou nenávidět.“
„Jenomže v Německu už plíživý mor antisemitismu vztyčuje hlavu. V očích křesťanů jsme národ, který zradil Ježíše a v kterém oni vidí jen příčinu svého utrpení.“
„Antisemitismus se vine lidskými dějinami jako červená nit,“ přerušil otec strýce. „Nedá se odmyslit, je nepopiratelným faktem. Rozdíly spočívají jen v jeho míře a charakteru.“
„Ba, sopka antisemitismu nikdy nevyhasne. Pod klidným povrchem sídlí antisemitismus hluboko v srdcích křesťanů. Celý svět nás nenávidí, i když v některé zemi to dávají více a v jiné zemi méně najevo.“
Hodiny odbily pátou, byl čas se rozloučit. Poděkovali jsme tetě za pohoštění a strýci za příjemně strávený čas. Pavel a Josef mě a Evu zatahali za copy, což jsem jim oplatila vypláznutím jazyka a Evička k tomu ještě udělala dlouhý nos.
„Dobře dojeďte,“ loučili se s námi strýc a teta, „a zachovejte veselou mysl.“
To bylo dost zvláštní přání po tom všem, co se v parádním pokoji povídalo.
„Bůh buď s vámi a opatruj vás,“ dodala teta.
„I vás Pán Bůh opatruj,“ oplatila jí matka.
Babička s dědečkem s námi do Pardubic nejezdili. Pouze když jsme jeli automobilem, ale to jsme se zase všichni nevešli. A tak občas přijeli naši pardubičtí příbuzní k nám. Teta Hermína byla sestra mé matky a naše babička s dědečkem byli její rodiče, tedy naši prarodiče. Náš otec pocházel z Heřmanova Městce a tam bydlela naše druhá babička s dědečkem a ti k nám také občas zavítali. Vždycky přivezli hodně dárků, ovšem na druhou stranu se jim nelíbilo, jak to vedeme. Přesněji jak to vedou naši. Že nedodržují žádné židovské zvyky, dokonce ani šabat že neslaví. Otec na to jen říkal, že jsme hlavně Čechoslováci. Babička vždy spustila lamentaci, že za to, že jíme vepřové a nedržíme židovské svátky, za to že nás Nejvyšší potrestá.
(toto je pracovní verze úryvku z chystaného románu KLÍČ BEZ DVEŘÍ, BRÁNA BEZ DOMU)
Sidonie Kermack
