Povídka Sidonie Kermack: KOMPARZISTKA

Květen se pomalu blížil ke konci. Byl to vydařený měsíc. Vše kvetlo a vonělo a slunce hřálo jako v létě. Užívala jsem si volnost a nikam jsem nemusela, pokud nepočítám povinné návštěvy na Úřadu práce. Ale jinak jsem se mohla věnovat svým oblíbeným činnostem – čtení a psaní a díky počasí i slunění. Toho dne ale namísto čtení si na dece na břehu Labe jsem se musela odpoledne dostavit na nějakou schůzku na Úřadu práce. Takže celý den v háji.

Šla jsem jako vždy přes park a v duchu jsem proklínala ty byrokraty. Když jsem vyšla po schodech z parku, spatřila jsem na jednom sloupu nějaký papír. Jelikož čtu cokoliv, tak jsem se zastavila. Rázem se mi nálada zlepšila a dokonce jsem byla ráda, že jsem na tu schůzku musela. Jinak bych se vůbec nedozvěděla, že právě toho dne probíhá casting pro jeden díl pokračování mého oblíbeného seriálu.

Absolvovala jsem tedy tu povinnou schůzku, pro mě zcela zbytečnou, a pak jsem opět vyrazila do sluncem rozpálených ulic. I když to není daleko, tak než jsem došla k divadlu, byla jsem zpocená jako myš a ani vlasy nevypadaly jako čerstvě umyté. Přesto jsem vešla do divadelní kavárny, kde už sedělo pár lidí. Měla jsem pro strach uděláno – trémou netrpím a jsem schopná sehrát téměř cokoliv.

Dostala jsem dotazník na vyplnění a pak už jsem čekala, až na mě přijde řada.

Konečně jsem mohla vstoupit za dveře kryté černou plentou. Čekala jsem všelicos, ale ne to, co následovalo. Dostala jsem přidělené číslo, které jsem měla držet v určité výšce, a pak nastalo peklo. Tedy alespoň pro mě. Fotografování. Nejsem fotogenická a fotografuji se nerada; kromě toho jsem vypadala… no jako vytažená ze sauny. Ale přežila jsem to a bylo mi řečeno, že pokud budu vybrána, do čtrnácti dnů se ozvou.

Pevně jsem doufala, že mě vyberou třeba pro chůzi po chodníku. Dostat za to, že se projdu, stovku… Proč ne.

Čas ubíhal a čtrnáct dnů bylo pryč. Hm, takže nic. Nu což, alespoň vím, jak takový casting probíhá.

Další z mnoha krásných víkendů na chalupě. Sotva jsme dorazili, zvonil mi mobil. Kdo zase otravuje, pomyslela jsem si a nechala jsem to být. Až když jsem vše odnosila z auta a přichystala oběd, podívala jsem se, kdo mi píše. Pak jsem vypískla radostí a roztancovala jsem se po světnici. Byla jsem pozvána na natáčení! Oblečení mělo být černé, bez nápisů – tak to jsem měla. Problém byl u halenky, protože teploty dosahovaly tropických hodnot a bavlněné sportovní tričko by se nehodilo k dlouhé černé kalhotové sukni. Ale co, snad to nebude tak zlé, utěšovala jsem se.

Ráno jsem stála naproti paneláku, kde bydlím, na zastávce a čekala jsem na autobus. Bylo to – nezvyklé. Všichni ostatní byli v letním a já jsem měla dlouhou černou kalhotovou sukni a černou úpletovou halenku s dlouhými rukávy. No co, pomyslela jsem si vzdorně, jedu na pohřeb. I když jen filmový.

Cestou do Hradce jsem přijímala na mobilu gratulace k svátku a odpovídala jsem na ně, že svátek strávím na pohřbu a dodávala jsem, že nikdo neumřel, ale že se jedná o natáčení.

Času jsem měla habaděj, ale protože přece jen Hradec tak dobře neznám, raději jsem vyrazila o dost dřív. Plán města v trafikách neměli a ptát se lidí se mi nechtělo. Tak jsem se šla podívat na orientační tabuli městské dopravy. Lesní hřbitov jsem našla, ale ulice tam byla jiná. Takže – co teď? Ovšem nikde není psáno, že v těch končinách, kde se nachází zmíněná ulice, lesní hřbitov není. Autobus MHD tam sice jezdí jednou za čas, ale odhodlaně jsem do něj nastoupila.

Dostala jsem se do odlehlé části města. Usoudila jsem, že lesní hřbitov bude někde u lesa. Vydala jsem se tím směrem. Cesta se mi moc nezamlouvala. Vrátila jsem se a v místní samoobsluze jsem se zeptala. Prodavačka mi řekla, že mám jít pořád rovně po silnici.

Dobrá, šla jsem. Leč – nikde nebyl les! Tak jsem se zase vrátila a zeptala jsem se jedné paní. Ta mě opět poslala směrem k lesu. Šla jsem a dostala jsem se skoro až k lesu. Měla jsem se podle instrukcí dát doleva. Jenomže cesta, která tam vedla, byla úzká a kamenitá. Sice filmaři mívají podivné nápady, ale tudy by filmařské vozy stěží projely. Takže opět návrat. Vedro bylo čím dál větší a také mě už bolely nohy.

Nakonec jsem se zeptala jakéhosi muže, který zrovna byl na zahradě. Poslal mě po silnici ke hřbitovu. Vydala jsem se tam.

Byl to malý hřbitůvek a zamčený. No co, do začátku zbývaly dvě a půl hodiny, tak jsem si sedla na lavičku pod lípu. Ale stejně se mi to nechtělo líbit. Nejenže byl hřbitov malý, ale ani tam nebylo možné nikde zaparkovat. Že bych se přece jen vrátila a zkusila ten Lesní hřbitov, který jsem našla na plánu města? Ale zase tu je ulice, v níž hřbitov je a to je tady, kde jsem. Vydala jsem se na zastávku MHD, ale když jsem tam došla, zjistila jsem, že autobus jede bezmála za hodinu. Opět jsem se vrátila, posadila jsem se na lavičku a dumala, co podniknout.

Přijel další autobus a z něj vystoupil starý pán, kterého jsem si všimla na zastávce u nádraží. Už proto, že byl oblečen svátečně a měl malý černý kufřík. Ale protože nenastoupil se mnou, tak jsem se přiklonila k možnosti, že jede do nemocnice nebo k někomu na návštěvu.

Teď mě napadlo, že do těchto končin přijel na návštěvu. Ale to už jsem se rozhodla, že napíšu SMS a poptám se, co se děje.

Pán přišel ke mně.

„Dobrý den, promiňte, ale – vy tu jste také na natáčení?“ zeptal se mě.

„Ano.“

„Ale nikdo tu ještě není.“

„Právě píšu SMS, co se děje.“

A v té chvíli mi zazvonil mobil. Volal pan M. a ptal se, kde jsem. Tak jsem mu to řekla. A on mi sdělil, ať tam počkám, že pro mě jede.

Během pár minut přijel, omlouval se a proklínal produkční, že to spletla. Ano, samozřejmě – šlo o ten lesní hřbitov, který mě také napadl.

Řekla jsem na omluvu produkční, že přece každý se může splést. Pan M. odvětil, že ale ona se plete každou chvíli a uvedl pár příkladů.

Konečně jsme se dostali na místo. Lidí tam bylo docela dost a vzápětí se nám dostalo informace, že musíme počkat, protože natáčení v Pardubicích se protáhlo. To už mi bylo jedno, ale moc se mi nelíbila obloha. Vypadalo to na pořádný liják.

S prvními kapkami jsme se poschovávali, jak se dalo. Já jsem měla pro jistotu igelitovou pláštěnku. Moc sexy to nebylo, ale hlavně že jsem byla suchá. A mohla jsem se věnovat pozorování okolí. Tam, kde jsem byla, měl hlavní slovo starší pán… Takový ten „všudybyl“: všechno vím, všechno znám, všemu rozumím“. Krmil nás svými zkušenostmi z různých natáčení i svými názory na všechno možné. A neopomenul zdůraznit, že jeho strýc je Jaroslav Uhlíř. Když mě to přestalo bavit, přešla jsem na druhou stranu.

Tam se ke mně s úsměvem připojila stará dáma a projevovala o mě péči, abych se najedla a napila. Odmítla jsem s poukazem na to, že jsem z pošty zvyklá. A najednou se do hovoru vložila jedna slečna s dotazem, zdali mohu říci, kde jsem pracovala.

„Pošta Pardubice 2,“ odpověděla jsem.

„To vám šéfovala ta, které se říká gestapačka?“

S úsměvem jsem přikývla. Vůbec jsem nemusela sdělit jméno ani nic bližšího.

Ta starší paní mi pak nabídla, že má průkazku ZTP a že bych s ní mohla jet zpátky za mnohem levnější jízdné. Ale po nějaké době přišla s tím, že si sehnala odvoz a ať se také zeptám. I mně to bylo přislíbeno.

Konečně přijely i filmařské vozy. A po chvilce jsme dostali pokyn, abychom šli „na plac“.

Pomalu jsme došli na místo určení, kde byl připravený vykopaný hrob.

Bylo to hodně zajímavé. Určili nám přibližně, kam se máme postavit. Některé ženy dostaly květiny, které následně hodily do hrobu na rakev.

Ta starší paní a starší pán byli trošku víc – představovali rodiče nebožtíka.

Scéna se točila několikrát – buď nebylo sluníčko, nebo svítilo příliš, nebo pro změnu letělo letadlo. Tato scéna byla – jak jsem se tam dozvěděla – konzultována s katolickou církví, aby to odpovídalo zvykům.

Další scéna byla odchod ze hřbitova. I to se točilo několikrát z již výše uvedených důvodů. Před touto scénou se mě slečna, s níž jsem už mluvila předtím, než jsme šli na plac, zeptala, zdali se může přidat ke mně. Velmi ráda jsem souhlasila.

První klapka – odcházeli jsme a najednou přede mnou a tou slečnou prošel krásný herec. Za jiných okolností bych to neustála. Ale – šla jsem přece z pohřbu a tak jsem sklopila oči, sklonila hlavu – obraz smutku.

Stop!!!

Něco se nelíbilo. A znovu. V té chvíli jsem pochopila, že mám-li být vidět, musím jít tak, aby těsně přede mnou procházel ten herec.

Stop!!!

A zase se čekalo. Lukáš Vaculík i Zuzka Norisová byli mezi námi. Ne, autogram nemám, zdálo se mi trapné je o to žádat. Ale – oni byli jedni z nás. Ne hvězdy a kompars.

Další pokus. Tentokrát to překazilo letadlo.

Nakonec se scéna natočila a – hotovo! Šli jsme si pro honorář. Málem jsem omdlela. Čtyři sta korun! Jen za to, že jsem někde postávala a popocházela asi tak tři hodiny.

Kluk, kterého jsme měly jako řidiče, už na nás čekal. Leč ouha! Přidalo se i pár dalších. Ta slečna, s níž jsem se seznámila – budiž. Pak ještě jedna paní a pak – ten příšerný dotěra! Drze se vecpal do auta, a jen to, že mě opravdu bolely nohy, mi zabránilo mu říci, že já jako dáma mu poskytnu pohodlí a pojedu autobusem MHD a vlakem. Teda jestli TOHLE je OPRAVDU synovec Jaroslava Uhlíře… pak chudák pan Uhlíř.

Navíc tenhle expert měl kupu řečí a řidiče znervózňoval. Ten měl čerstvý řidičák a auto půjčené od kamarádky a ještě ke všemu kvůli tomu drzounovi nás v autě bylo šest.

Naštěstí vše dopadlo dobře a všichni vystoupili na autobusovém nádraží. Pouze já a ta starší paní jsme zůstaly v autě.

Když jsem zjistila, kudy jedeme, zeptala jsem se, zdali by mi mohl zastavit na zastávce MHD.

„Pokud to nebude zajížďka do sídliště…“

Ujistila jsem ho, že ne. A tak se mi podařilo dostat se domů zadarmo a přímo k paneláku, kde bydlím.

Ještě jsem zvládla dojít si koupit perlivou Magnesii a pak už jsem si užívala odpočinek.

A závěr? Tento díl televize vysílala rok poté a kamarádky mě bombardovaly esemeskami: „hele, jsi v televizi!“

Sidonie Kermack

Komentáře