Povídka Sidonie Kermack: Meditace
Bylo to v druhé polovině devadesátých let minulého století. S kamarádkami jsem hodně probírala ezoterické nauky, new age, různé náboženské směry a tak jsme zákonitě narazily na pojem meditace. Toto slovo mi nebylo neznámé, stejně jako rozjímání. Ale nikde jsem se nedočetla, v čem konkrétně to spočívá. Jen jsem meditaci měla spojenou s východními naukami, kdežto rozjímání s křesťanským klášterním životem.
V dubnu jsem viděla plakát, zvoucí na zámek, kde se mělo konat učení se meditovat. To bylo něco pro mě. Dokonce se neplatilo vstupné. Naučit se meditovat, navíc v historických prostorách zámku… Bylo rozhodnuto: půjdu.
Počasí bylo krásně jarní, tak jsem si oblékla černou halenku, dlouhou černou kalhotovou sukni, střevíčky a lehké černé sametové sako a vyrazila jsem. Chodím vždy raději dřív než na poslední chvíli, neřkuli pozdě.
Bylo tam už dost lidí, skoro všechna místa byla obsazená. Přesto jsem objevila volné místo na kraji prostřední uličky. Ostatní mě hned radostně vítali. Měla jsem z toho divný pocit, připomínalo mi to svědky Jehovovy. Moc upřímně to totiž neznělo, spíš naučeně.
Bylo přítmí, jen svíce a také vonné tyčinky a meditační hudba. To se mi líbilo.
Už se mělo začínat, ale nic se nedělo. Až po nějaké době se před nás postavil pořadatel a že nás prosí o strpení, neboť mistr se opozdil. Nikdo ale neodcházel. Atmosféra byla zvláštní – mystická. Pořadatel nás vyzval, ať zkusíme meditovat sami. Zdálo se, že snad každý to ovládá. A já jsem je pozorovala, nedařilo se mi ponořit se kamsi do hlubin.
Náhle jsem si s úžasem uvědomila, že se sama sebe ptám, co tam vlastně pohledávám, proč tam vůbec jsem.
Vstala jsem, usmála jsem se a bez pocitu trapnosti nebo provinilosti jsem sál opustila.
Venku se už mezitím setmělo. Byl to zvláštní pocit jít po ztichlém zámeckém nádvoří, osvětleném lucernami. Jako bych se vrátila do starých časů, do dávných dob rytířů a krásných dam.
Tichou uličkou se rozléhal jen klapot mých podpatků. Tohle se mi odjakživa líbilo. Ne dupot okovaných bot, ale klapot podpatků. I obě starobylé uličky osvětlovaly jenom lucerny, které vydávaly příjemné teplé světlo, a současně vše tonulo v tmavém šeru. Obě strany uličky lemovaly staré domy, občas spojené obloukem. Bylo to neskutečně romantické.
Náhle mě napadlo: takhle už jsem někdy někde šla! Ta kostkami dlážděná úzká ulička, uzoučké, rovněž kostkami dlážděné chodníky, které ještě zužovala zvýšená zápraží. Ty starobylé domy, oblouky mezi nimi, svit luceren, klapot podpatků… Kdy jen to bylo? A kde? Možná v minulém životě…
Jako na potvrzení této úvahy jsem náhle zaslechla volání: „Ráchel! Ráchel!“
Zastavila jsem se a počala jsem se rozhlížet. Nikde nikdo nebyl, ulička byla liduprázdná, kromě mě v ní nebylo ani živáčka. Také okna byla zavřená a ani ve dveřích nikdo nestál.
„Ráchel! Ráchel!“
Znovu jsem to slyšela naprosto zřetelně. Nebo že by to byla jenom má fantazie, která si se mnou takhle zahrává? Ostatně, nejmenuji se Ráchel.
„Ráchel! Ráchel!“
To volání bylo nesmírně naléhavé. Takže jsem se znovu otočila. Ulička byla prázdná.
Podívala jsem se na hodinky a zděsila jsem se. Musím přidat, jinak mi ujede trolejbus a já budu na zastávce kdovíjak dlouho tvrdnout.
Náhle stála přede mnou. Měla nápadně bledou tvář, nenalíčenou – no, já se také nemaluji a po zimě vypadám jako bledule, než mě sluníčko opálí. Její oblečení bylo takové – no, jak vytažené z truhly po prabábě. Vzpomněla jsem si na své dětství, kdy jsme se strojily do odložených šatů kamarádčiny matky a hrávaly jsme si na princezny.
Než jsem stihla cokoli říci, ta dívka promluvila: „Ráchel, něco se chystá. Je tu strýček z Prahy, a že někteří opouštějí vlast. Ale naši říkají, že to jsou zbytečné obavy…“
Dostala jsem strach. Není ta holka blázen? S opilci už jsem zkušenost měla, ale s opravdovým bláznem jsem se setkala poprvé. Jak mám reagovat? Jít dál jako by nic, dělat, že neslyším? Jenomže někteří jsou pak dotčení, že je ten druhý ignoruje a nemuselo by to dopadnout dobře. Nebo souhlasit podle pořekadla, že bláznům se nemá odporovat?
„Já o ničem nevím,“ zkusila jsem neutrální odpověď.
„Já také nevím nic víc, naši si všimli, že jsem v parádním pokoji a poslali mě, ať se jdu učit. Ale nemohla jsem se soustředit a tak jsem stála u okna a pak jsem uviděla tebe. Víš, ta strýčkova slova… začínám mít strach.“
Zmocnila se mě tíseň. Ne proto, že jsem byla večer sama v uličce s tou podivnou dívkou, ale cosi zasunutého se začalo probouzet.
„Snad to nebude zlé…“ zkusila jsem ji uchlácholit. Ale koho se to snažím přesvědčit? Tu dívku? Nebo sebe?
„Bojím se, že to bude mnohem horší, než co jsme kdy zažili. Jinak by strýček nepřijel, to víš, škudlil,“ ušklíbla se.
Rozesmála jsem se. Takové lidi moc dobře znám, pro korunu by si dali vrtat koleno. Než jsem stihla říci ještě nějakou banální útěchu, hodiny na věži začaly odbíjet. Nikoli půlnoc, ale devátou hodinu večerní. Musím jít, jinak mi ujede trolejbus. Chtěla jsem se nějak vymluvit, ale dívka tam už nebyla.
Sidonie Kermack
