Povídka Sidonie Kermack: MEZI PODZIMEM A ZIMOU
Je to divné období. Barevná krása podzimu už je pryč, jen v zahrádkách ještě dokvétají chryzantémy, doubky a další podzimní květiny a na holých keřích se rdí scvrklé plody. Krajinu dosud zimní královna nezahalila běloskvoucím třpytným hávem. Ještě nepřišel její čas, ale ona už natahuje ruku po žezle, které stále pevně svírá malíř podzim.
Nastal čas tuhého boje o nadvládu nad krajem, který malíř prohrává.
Jana byla zase sama. Obklopena lidmi, ale sama. Potkávala dvojice kamarádek s kočárky a viděla, jak se spolu baví a smějí se. Míjela starší ženy, které šly spolu a probíraly nejspíš operace a nemoci. Vídala matky a dcery, tchyně a snachy v družném hovoru.
To odpoledne bylo krásné a teplé, spíše to odpovídalo babímu létu. Jana se rozhodla jít ven. Musela, pokud chtěla být uprostřed krásy, ujít poměrně dlouhou cestu po kostkách a polykat prach z cesty a vdechovat výfukové zplodiny z mnoha aut a to i nákladních. Alespoň po jedné straně zbyla ještě příroda. Tu druhou už zastavěli ošklivou betonovou škatulí, prý to má být tělocvična. Těšila se na cestu po mostě přes řeku. Vždy se zastavila a hleděla na poklidnou hladinu. Voda v řece se líně převalovala kupředu, nikam nespěchala, věděla, že k moři stejně dorazí a je jedno, bude-li to o den dříve nebo později. To jen lidé se stále za něčím ženou, stále spěchají, jako by to, že se někam dostanou o minutu dříve, mělo světový význam. Takovíto lidé nevnímají na jaře první kvítek na větvích stromu, v létě krásu květin na lukách, barevnou paletu listí na podzim a bělostný jiskřící sníh v zimě. Jdou a jdou, oči upřené dolů, bez úsměvu a se zamračenými i naštvanými obličeji chvátají a chvátají. A pak se něco stane, nějaká nehoda a oni mají najednou moře času. A svět se nezastavil a nezhroutil proto, že oni kamsi nedoběhli dřív.
Park, který marnotratně hýří od září do počátku listopadu barvami, až oči přecházejí, se změnil v posmutnělou oázu. Na několika stromech ještě zářily měděnkou zbarvené listy, pár osamělých ptáčků svým zpěvem zkrášlovalo šedivý den. Lístečky vrb měly žlutý nádech, na zemi se honily už uschlé hnědé listy. Jana milovala chůzi po tomto šustivém koberci. To jí zůstalo z dětských let.
Chtěla kráčet parkem ve společnosti spřízněné duše, rozprávět o umění, o hudbě, obrazech, literatuře i o Bohu a mlčet v úžasu nad přírodními krásami. Ty se musí prožít srdcem. Slova k jejich vyjádření nestačí.
Byla opět sama. Společností jí byl malý walkman se sentimentální poetikou nádherných písní. Ty vystihovaly její rozpoložení a náladu pozdního podzimu.
Až po vyučení Jana zažívala báječný pocit být obklopena kamarádkami. Změnila prostředí a náhle byla pro mnohé zajímavá. Přitom se nezměnila, nezměnila své zájmy ani názory. Tohle období pokračovalo, i když byla na mateřské dovolené. Byla vyhledávaná, protože se zajímala o spoustu věcí a hodně děvčat si k ní chodilo pro radu nebo si jen tak vylít srdéčko, postěžovat si, požalovat.
Janu bavilo být středem pozornosti, vymýšlela různé věci, kterými by si ten zájem udržela, ač to mnohdy bývala pouze závist. Ale ona si říkala, že přece není co závidět, že to, co dělá ona, může udělat každý. Do jisté míry to byla kompenzace nezájmu o její svět v dětství. Po návratu z tábora pro její mámu nebylo důležité, co holčička zažila, ale jestli měli dost jídla a co zas je špinavého prádla.
Časem se přestěhovala, měla novou práci a poznala nové lidi. Ani tam nebyla outsider. To přišlo pozvolna, plíživě.
„Ahoj, Hanko!“ zavolala na kamarádku a šla k ní. Hanka určitě zase bude vědět, co je kde nového. „Tak jak jde život?“
„Ále… hele, já teď spěchám. Tak jindy. Čau.“ A byla pryč.
Asi opravdu spěchá, pomyslela si Jana. Nemá to lehké. Tři děti a manžel se zapomněl u jiné.
Za pár dnů potkala Evu. „Jani, to je fajn, že tě vidím. Zrovna jsem na tebe myslela!“ hlaholila Eva.
„Ahoj. Co nového? Jak žiješ?“
„No, stojí to – však víš. Představ si, tchyně si usmyslela, že prodá garsonku, my byt, koupíme domek a budeme žít pospolu. Velká šťastná rodina. Brzy by nám do všeho kecala.“
Jana, ač chtěla být doma dřív, aby si mohla zajít do knihovny, stála s Evou na chodníku a poslouchala její lamentace.
Jednou viděla Alenu a i ta se k ní hrnula jako velká voda. „Jani, to je hrozný. Rozvádím se. Máš čas? Potřebuju si s někým popovídat.“
„Jasně. Pojď na kafe. Probereme to,“ byla Jana plná účasti.
Sem tam nečekaně potkávala i pár dalších kamarádek, které si chtěly jen tak poklábosit. Ne vždy se to Janě hodilo, ale nedokázala být hrubá a nezdvořilá a říci, že spěchá. Vždyť copak je to tak strašně důležité být někde o minutu dřív? Nechápala lidi, kteří dlouho spali a pak všude dobíhali, uhonění, udýchaní a s uštvanými výrazy v obličejích.
Několikrát Janu navštívila jedna z mnoha kamarádek a Jana vždy pookřála. Lindu měla moc ráda, i když je dělilo deset let. Pokaždé ale Lindina návštěva skončila rozčarováním.
„Jani,“ řekla Linda, když vypily kávu a probraly společné známé, „víš, je mi to fakt trapné. Jenže nevím, na koho se obrátit.“
„Co potřebuješ?“
„Víš, Petráň mi ještě nezaplatil za minulý měsíc. A já teď nemám peníze. Jestli bys mi mohla půjčit tři tisíce…“
„Ráda bych, ale… vždyť víš, jak na tom jsem. Mám u sebe tak akorát stovku,“ odvětila Jana a cítila se bídně. Linda si určitě musí myslet, že jsem lakomá a že jí nechci pomoci.
„No jo, co se dá dělat. Ještě něco zkusím. Ale i tak dík.“
Jana ji šla alespoň vyprovodit. Dlouho pak měla nepříjemný pocit, že kamarádku v nouzi nechala na holičkách.
S Lucií se kamarádila několik let, dost si rozuměly. Janě sice občas vadilo, že Lucie vždy slíbila, že přijde na kus řeči, a pak se ani neomluvila.
Jednoho dne se náhodně potkaly, Jana spěchala, ale Lucie měla výjimečně čas.
„Jani, co kdybych přišla? Hodilo by se ti to zítra večer?“
„Jistě,“ hned souhlasila Jana. Doma to nějak vysvětlí.
Lucie kupodivu přišla a dokonce včas. Zpočátku to bylo báječné povídání, měly si co říci. Jana byla šťastná.
„Ty, Jani… tak jsem o tobě přemýšlela a napadlo mě, že ty jsi ta pravá, komu tohle můžu nabídnout.“ S těmi slovy Lucie vytáhla desky a začala vychvalovat jakési čisticí prostředky. Jana se snažila skrýt zklamání. Tak PRO TOHLE přišla. Ne za mnou, ale aby mi prodala něco úžasně levného, ekologického a zázračného a aby mě získala jako další dealerku. Lucie mluvila velice sugestivně a Jana byla v pokušení kývnout, že to tedy koupí. Naštěstí jí v tom zabránila cena. Možná, že by pak ušetřila, ale dát tři stovky za velké balení mycího prostředku…
„Já na tebe nespěchám, uvažuj o tom,“ řekla Lucie.
„Já si to promyslím a uvidím.“
„Takhle ušetříš, a kdybys měla zájem, můžeš si i vydělat.“
Jana byla zklamaná. Kamarádka, s kterou si tolik rozuměla, se náhle stala cizí dealerkou.
Každý o mně ví, každý o mě má zájem jen když něco potřebuje. Ne si jen tak přijít popovídat.
Po čase potkala bývalou spolužačku. Neviděly se snad tři roky. Jana se těšila, že se dozví zprávy o dalších spolužácích.
„Ahoj, Majko,“ zavolala a přidala do kroku.
Majka se zastavila. „Ahoj. Kde se tu bereš?“
„To víš, musím se podívat i do jiných končin města…“
„Hele, nezlob se, já spěchám.“
Jana zůstala stát na chodníku a snažila se tvářit, jako že se nic neděje. Ale dělo se. Byla zase sama. Vždyť Majku nechtěla zdržovat, jen by s ní šla ten kousek cesty.
Všechno to byly drobné všední příhody, které se stávají mnoha lidem. Přesto to Janě bylo hrozně líto. Připadala si úplně zbytečná. Byla zase osamělá. I když byla mezi lidmi, které znala, často se jí stávalo, že něco začala povídat a najednou kdosi řekl něco a všichni věnovali pozornost novému mluvčímu. Jana a její téma už nikoho nezajímaly.
Postupem času pochopila, že slova „povíš mi to odpoledne“ ve skutečnosti znamenají nikoli „až bude klid,“ ale „mě to nezajímá“.
Mnohdy se snažila zapojit do hovoru běžnými tématy, jako jsou děti, vaření, úklid, rodina. Sice si myslela, že bavit se o umění by bylo mnohem lepší, ale nenacházela ve svém okolí spřízněnou duši. A tak se musela spokojit se „slepičími“ tématy, jak to sama pro sebe nazývala, když chtěla, aby ji kolegyně vzaly mezi sebe. Zprvu si myslela, že ostatní se mezi sebou znají a tak je zajímá to, co je u té které doma a že časem se to poddá. Jenomže čas běžel a kdykoli začala něco povídat, některá jiná měla zajímavější téma a Janu přerušila. Jana se opět cítila odstrčená, na vedlejší koleji, trpěná. Nemohla se chlubit chytrými dětmi, nemohla si stěžovat na děti zlobivé, ani se nemohla připojit do debaty na téma „můj příšerný muž“ nebo „moje hrozná tchyně“.
V tomto období mezi podzimem a zimou se ještě intenzivněji zaobírala neveselými úvahami. Nechápala, proč právě ona je takový outsider. Vždyť přece není horší než jiní. Má spořádaný rodinný život, neopíjí se, nekouří, nefetuje, ba nemá ani milence. Možná že v tom tkví můj problém, proč jsem pro ostatní nezajímavá, pomyslela si.
Jana byla ráda, že park byl až na pár lidí prázdný. Nerada míjela hloučky sprostě mluvící, pokuřující a popíjející mladých, kteří posedávali na opěradlech laviček, a zablácenými botami špinili sedátka. Napomenout je si nikdo netroufal v obavě, aby nedošel úhony.
Vybrala si vcelku čistou lavičku, posadila se a těšila se z hřejivých slunečních paprsků. Občas spatřila neposednou veverku a s úsměvem pozorovala, jak mrštně si to roztomilé zvířátko počíná.
Dlouho se v parku zdržet nemohla, brzy padne na město tma. Vstala a vydala se k domovu.
Klapot jejích podpatků se rozléhal na zámkové dlažbě chodníků. Pomalu se stmívalo. Vietnamští prodejci již sklidili zboží do tašek a začali skládat kovové konstrukce svých stánků. Ulice zaplavila světla neónů, nad střechami domů se rozlehl křik hejna vran.
V bytech na sídlišti se rozsvěcela světla, za okny probíhal rušný stereotypní rodinný život, o kterém budou zítra ženy vyprávět kamarádkám. Jen ona bude o svých zážitcích mlčet. Koho by zajímala čiperná veverka, úchvatný rudý západ slunce, romantika pozdně podzimního parku.
Jana byla opět sama a její nálada se pohybovala mezi podzimem a zimou.
Sidonie Kermack
