Povídka Sidonie Kermack: Noční vlak
Občas jsem musela jet na školení. Pokud se to protáhlo, přespávala jsem u tety. Nerada jsem jezdila vlakem v noci, takovým spojům jsme říkali „flamendrák“, protože jimi cestovali povětšinou opilci. Na školení jsem musela i na sklonku listopadu, v období, které nazývám „mezi podzimem a zimou“, neboť barevná krása podzimu už je pryč a krajinu ještě nepokrývá třpytivě bílý sníh a vše je takové šedivé a smutné, neveselé až truchlivé. Nechtělo se mi, ale nebylo zbytí. Sbalila jsem si jen nutné věci pro potřebu dalšího vzdělávání se, vše ostatní pro případné přenocování jsem měla u tety. Tentokrát bylo zvolené téma opravdu hodně zajímavé a tak se stalo, že mi ujel předposlední vlak. Jako vždy v podobné situaci jsem zamířila k tetě. Byla moc hodná, ani jsem se jí nemusela dopředu ohlašovat. Tentokrát jsem ale marně zvonila. Co se mohlo stát? Snad není teta v nemocnici? napadlo mě. Nemysli hned na nejhorší! okřikla jsem se. Najednou se otevřely protější dveře a vykoukla rozespalá sousedka.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem ji a chtěla jsem pokračovat dotazem, ale ona mě přerušila: „Dobrej, mám vám vyřídit, že vaše teta šla na nějaký školní sraz.“
Poděkovala jsem a vydala jsem se na nádraží. Tak zkrátka pojedu tím posledním vlakem, řekla jsem si. Jednou to vydržím, vyberu si vagón, kde snad budou nějací lidé, kteří se vracejí z práce nebo kina či divadla, nebo alespoň kde bude průvodčí. Teta přece má právo na svůj život. Tak snad se jí setkání se spolužáky vydaří a dobře se pobaví, přála jsem jí. Ještě zbývalo přejít silnici, koupit si jízdenku a pak děj se vůle boží. Najednou jsem v dálce zahlédla světla vlaku. To snad ne! Rozeběhla jsem se, nedbajíc toho, že na semaforu svítí pro chodce červená. Stejně nic nejelo. Bleskurychle jsem proběhla halou a pak po schodech na perón, právě včas. Výpravčí už chtěl odmávnout odjezd. Nemohla jsem si tudíž vybírat, kam půjdu, nastoupila jsem do posledního vagónu. Vlak se vzápětí rozjel.
I když jsem byla celá udýchaná, nemohla jsem si nevšimnout ošuntělého vzhledu interiéru. Vagón navíc všelijak rachotil a vrzal a skřípal, vypadalo to, že drží na čestné slovo. To už jsou na tom dráhy tak špatně, že musí dávat i takové vykopávky, které patří už jen do muzea, aby naši potomci i turisté ze zahraničí viděli, čím se tu ještě nedávno cestovalo? pomyslela jsem si spíš pobaveně. Jenomže když se vagón stále víc kymácel, už mě humor přešel. Já se snad začnu modlit!
Světlo svítilo sporadicky, jak za dušičky. Rozhlédla jsem se nejen proto, abych zjistila, zda tam ještě někdo je, ale hlavně jestli se z tohoto vagónu dá projít do dalšího. Uprostřed seděli chlapi v montérkách a mastili karty. Kousek od nich nějaké starší ženy probíraly, co nakoupily. A dvě dívenky se chichotaly a cosi si šuškaly. O pár sedadel dál pospávali mladíci. Nechtělo se mi posadit se na zašlé a nepříliš čistě vypadající sedadlo, ale stát v uličce, držet se tyče a poletovat při každém zakymácení mě lákalo ještě méně. Rozhodla jsem se. Na první zastávce vystoupím a přeběhnu do vedlejšího vagónu. Tady nebudu. Sice tu nejsou opilí a zfetovaní návštěvníci hospod a mejdanů, ale atmosféra se mi vůbec nelíbila. Byla taková – divná. Skoro přízračná. Otřásla jsem se. Neblbni, vždyť se nic neděje, vlévala jsem do sebe optimismus. Nikdo na tebe nepokřikuje a nedělá nemravné návrhy ani oplzlá gesta. Přesto mi tam nebylo dobře.
Probral mě neskutečný skřípot a jekot kol brzdícího vlaku. Snad jsem neusnula!
Rozhlédla jsem se a vyděsila jsem se. Všichni cestující byli kousek ode mne. Přízračně bledí, v očích prázdný výraz. A najednou jsem si všimla, že někteří mají místo nohou pahýly a jejich oblečení je plné rudých skvrn. Nedokázala jsem se
pohnout, stála jsem jak solný sloup a zírala na to, co se přede mnou odehrávalo. Snad se mi to jen zdá, blesklo mi hlavou, protože se bojím jezdit posledním vlakem. Snad jen moje bujná fantazie pracuje naplno.
Náhle mi připadalo, že vzdálenost mezi nimi a mnou je menší. Zdálo se mi to nebo ty postavy se skutečně ke mně o kousek přiblížily? Strach má velké oči, ale tohle nebyla obyčejná situace. Bylo to děsivé. Co mám udělat? V hlavě jsem měla úplně prázdno, nápady došly. Rychle jsem lovila v paměti, co se proti duchům a přízrakům doporučovalo v knížkách. Současně jsem se sama sobě smála. Přece žádní duchové nejsou. Hm, česnek nemám, ale ten je snad jen proti upírům… Protože nejsem věřící, nenosím ani křížek, natož posvěcený růženec. Co když čekají na někoho, kdo je vysvobodí? Tak to přece bývá v pohádkách a pověstech. Jenomže jak? Tam šlo vždy o jednotlivce a na každého působí něco jiného.
Vzdálenost se opět zmenšila a dokonce jsem ucítila hnilobný puch. Vzpomněla jsem si na dvě modlitby, které mě v dětství naučila babička. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku… Nezmizeli. Druhou modlitbou byl otčenáš, o kterém jsem jednou četla, že je nejsilnější z modliteb. Rychle jsem ho začala odříkávat. Opět se nic nestalo. Jen ty bytosti se zase o kousíček přiblížily.
„Apage satanas!“ vykřikla jsem a udělala jsem znamení kříže. Ani to nepomohlo a mně bylo do breku.
Náhle jsem si uvědomila ještě jednu věc, kterou jsem předtím, když jsem se soustředila na ty postavy, neviděla. Vagón byl naprosto zdemolovaný, okenní skla vysypaná nebo rozbitá, sedadla různě zdeformovaná, dveře vyvrácené…
Když jedna z těch postav ke mně natáhla ruku, to mě vzpamatovalo. Zaječela jsem, otočila jsem se a rychle jsem vyběhla na chodbičku a ven. Oddechla jsem si. Tady už na mě nikdo nemůže.
Chtěla jsem uličnicky udělat dlouhý nos a vypláznout jazyk, ale když jsem se k tomu vagónu otočila, krve by se ve mně nedořezal! Všichni z toho vagónu byli venku a pomalu se ke mně blížili. Jedinou záchranu jsem viděla ve vedlejším vagónu, tak jsem udělala pár rychlých kroků a chytila jsem se kliky dveří, že nastoupím. Postavy se stále sunuly ke mně, byly blíž a blíž.
„Tak co je, slečinko? Budete nastupovat nebo vám mám poslat kolkovanou žádost?“ houkla na mě starší tělnatá průvodčí. Nastoupila jsem. Ve vagónu bylo teplo, světla svítila a pár cestujících klimbalo. Když jsem vystoupila v domovské stanici, podívala jsem se s obavami na konec vlaku. Žádný starý vagón tam nebyl, ten, z něhož jsem vystoupila, byl poslední. Hm, asi se mi něco jen zdálo, pomyslela jsem si. Sice jsem se mohla zeptat té protivné průvodčí, kdy ten vagón odpojili, ale neměla jsem sílu čelit její jedovatosti. Jako bych já mohla za to, že ona musí být ve službě.
Následujícího dne mi to ale nešlo z hlavy. Tohle se mi přece zdát nemohlo, pokud se mi něco zdá, tak to stejně hned zapomenu a většinou to jsou samé hlouposti. Nereálné. A tohle reálné je? ozval se hlas rozumu. V práci jsem o svém nočním zážitku nikomu neřekla. Pro jistotu. Když se ptali, proč jsem duchem nepřítomná, vymluvila jsem se ryze žensky. Ale pořád mi to vrtalo hlavou. Něco se muselo stát na té trati. Kdybych věděla letopočet, našla bych si to na internetu.
Navečer jsem zavolala tetě. Jednak aby věděla, že jsem v pořádku doma, a poptala jsem se jí na ten sraz. Teta se pustila do nadšeného líčení setkání bývalých spolužáků. Když skončila, tak jsem jí položila zásadní otázku: „Teto, nevíš náhodou… nestalo se nějaké železniční neštěstí?“
„Ne, to by už hlásili…“
„Nemyslím teď, ale… někdy dřív.“
Sidonie Kermack
