Povídka Sidonie Kermack: Osmnáct a zastavit čas
…aneb léto 1978
Na oslavě mých 18. narozenin u mě byla Liduna a Jana a možná ještě někdo další. Ráno jsem šla koupit nějaké to pití a něco k zakousnutí – slané tyčinky, sušenky… Když jsem platila, prodavačka mi odmítla prodat koňak a víno, že mi není osmnáct. Vítězoslavně jsem jí podala občanku. Tak se mi omluvila a ještě mi i popřála. Všechno jsem připravila, a když přišla Liduna, tak mi řekla, že „to chce kytky“. A protože věděla, že miluji růže, šly jsme po Přelouči, a kde to šlo, tam jsme nějakou tu růži utrhly a zpívaly jsme si u toho píseň „Náruč růží“. Hodně jsme se nasmály. Pouze před vilou Antonie jsme růže netrhaly. Ne proto, že jsem bydlela naproti, ale – nějak jsem cítila, že by to nebylo správné.
Přípitek jsem pronesla tento: „Osmnáct – a zastavit čas!“
Užily jsme si krásný večer s písničkami z gramofonových desek a také z magnetofonových kazet.
Časně, opravdu časně ráno jsem se vzbudila a jala jsem se rychle balit. Nějaké oblečení, pár dívčích nezbytností, nafukovací lehátko, spací pytel a stan, dále doklady – občanský průkaz a také výjezdní doložku a samozřejmě peníze. Československé koruny a maďarské forinty. A pak jsem udělala pápá a šla jsem zkusit štěstí stopem. Bylo to – dobrodružné. Jela jsem do Maďarska, k Balatonu, stopem a sama. Jana sice také chtěla jet, ale pak přišla s tím, že ji doma nepustili. Já jsem se matky neptala, já jsem jí to pouze oznámila.
Měla jsem na to celý týden, nikam jsem nespěchala a tak mi ani nevadilo, že jsem se dostala do Rožnova pod Radhoštěm. V jedné restauraci jsem si dala večeři a k tomu víno. Číšník mi řekl, že mládeži do osmnácti let nenalévá. Očekávala jsem takovou reakci a srdečně jsem se bavila.
„Ale mně osmnáct je. Od včerejška,“ zasmála jsem se a ukázala jsem občanku. No – druhou sklenku vína jsem dostala gratis, jako dárek. To bylo milé.
Noc jsem strávila v jednom kempu a ráno jsem stopem pokračovala dál. S sebou jsem vezla i neskutečně dlouhý seznam všeho, co mám koupit kolegyním z práce. No ano, jakmile jsem řekla, kam jedu, hned se kolem mě začaly rojit a „kup mi tohle, kup mi tamto, kup mi… kup mi…“. Pochopitelně je nezajímalo, že na to nebudu mít forinty. A mě ani nenapadlo obíhat obchody, ale to jsem jim pochopitelně neřekla.
Stopem jsem se dostala až do Bratislavy, na Zlaté písky. Řidič a jeho spolujezdec mi poradili, kudy se do tamního kempu dostat, abych nemusela platit. Postavit stan pro mě byla hračka, měla jsem jen takový malý, prodával se pod názvem Zebín.
Ráno jsem už byla opět na silnici. Do Budapešti jsem se dostala bez problémů. Trošku jsem si město prošla, a když jsem objevila nádraží, bylo rozhodnuto. Koupila jsem si jízdenku a nějak jsem se trefila na ten správný vlak. Tak to byla pro mě novinka. Tento vlak měl vagóny, které snad ani neměly dveře, cestující seděli, kde se dalo. Bylo to skoro jako v Indii. Ovšem vlak jel dost pomalu. Jenže mě začala trápit žízeň. Navíc bylo i dost horko. Nakonec jsem to nevydržela a vystoupila jsem mnohem dřív, než byla cílová stanice. Bylo mi to jedno, forintů jsem měla docela dost. Nějakých lidí jsem se ptala, kde tam je kemp. Kupodivu anglicky rozuměli a řekli mi, že tam jsou tři. Jeden mezinárodní, pak český a pak takový, kde se neplatí. Fajn, nepotřebovala jsem žádný luxus.
Postavila jsem si stan, nafoukla lehátko a šla jsem nejprve do tamní hospody si koupit něco k pití. Pak jsem si šla zaplavat do Balatonu – voda byla tak akorát, osvěžila a nebylo tam hned zkraje hluboko. Ani jsem se nenadála a byl čas dát si večeři. To už bylo horší, neustále tam otravovala hejna komárů. Ač jsem byla plná dojmů, přesto jsem dost rychle usnula.
Ráno bylo krásné, ale nebylo teplo na koupání. Fajn. Tak si udělám výlet do Budapešti a něco si tam koupím. Chtěla jsem hlavně intimspray Exotic, kterým mě jednou navoněla teta (tedy naše bývalá sousedka) a který voněl opravdu úžasně. A ještě nějaké věci, které mě zaujmou a na něž budu mít. Měla jsem štěstí, stopla jsem si postarší manželský pár. S nimi se dalo domluvit zase rusky, i když jen něco. A pak přišel šok.
„Odkud jedete?“ zeptal se mě pán. „Z kterého místa?“
Páni! Tak to je průšvih! Vždyť já vůbec nevím, jak se to tam jmenuje. V té chvíli jsem měla po náladě a musela jsem přiznat, že nevím. Pán zastavil a vytáhl mapu. S mou pomocí to místo našel. Balatonakkaratya. Tak tohle už nezapomenu, to jsem věděla. Společně jsme se zasmáli a mně současně spadl doslova balvan ze srdce.
V Budapešti jsem si koupila ty intimspraye hned čtyři – dva pro sebe a dva pro matku – a ještě dva laky na nehty a také Márku – výborné pití. A hurá zpátky, užít si koupání v Balatonu. Večeřela jsem opět za hojné asistence komárů. To mi poněkud kazilo náladu.
Ranní probuzení mě rozladilo. Obloha zatažená, na Balatonu vlny, a aby toho nebylo málo, tak do třetice všeho nepříjemného ty ženské dny, jak se tomu dnes říká. Čert vem počasí, ale toto byla opravdu nemilá komplikace. Atak jsem sbalila své věci, složila jsem stan a vydala jsem se zpátky domů. Opět jsem měla štěstí na řidiče a z Györu až do Brna jsem jela se třemi Jugoslávci.
V Brně jsem viděla rozestavěnou dálnici, ale musela jsem jít na hlavní silnici na Prahu. Hned první auto, na které jsem mávla, mi zastavilo a řidič se ptal, kam jedu.
„Do Přelouče.“
„Tak to tě vezmeme až do Pardubic.“
Tomu jsem ani nemohla uvěřit, takové štěstí! Řidič tomu ale nasadil korunu: „No, když jsem viděl u kraje silnice dvanáctiletou holku…“
Vyprskla jsem smíchy. „Ale mně je už osmnáct.“ A zase jsem lovila občanku, abych to dokázala.
Vysadili mě v Pardubicích na Dukle. Tam jsem čekala snad nejdéle, ale nakonec mi někdo zastavil.
„To ses brzo vrátila,“ uvítala mě matka. „To ti ani nestálo za to.“
„Ale stálo,“ odsekla jsem. „Jenže se zkazilo počasí a pak mám ty ženské dny. Takže bych se stejně už koupat nemohla.“
Nelitovala jsem, že jsem tam nebyla celý týden. Spíš šlo o to něco vidět, někam odcestovat, něco prožít.
Sidonie Kermack
(úryvek z chystané knihy „Klíč bez dveří, brána bez domu“)
