Povídka Sidonie Kermack: PARDUBICE – MĚSTO MNOHA TVÁŘÍ
V různých soutěžích jsou vždy lidé vyzváni, aby řekli, kam by pozvali ostatní. V případě Pardubic to je vždy stejné – Zelená brána, zámek, Kunětická hora a někdo si ještě netradičně vzpomene na nějakou tu cyklostezku.
Pardubice jsou město sportu – Velká pardubická a další dostihy, Zlatá přilba spolu s jinými závody během roku, pardubická tenisová Juniorka a také samozřejmě hokej, který proslavil zejména Dominik Hašek, i když za zmínku stojí i Vladimír Martinec a mnozí jiní a rovněž se zde hraje fotbal. Pro širokou veřejnost jsou k dispozici hřiště a sportoviště a pořádají se různé sportovní akce.
Pardubice jsou také městem perníku. To dokládá nejen několik výrobců této pochoutky, ale i Perníková chaloupka nedaleko Rábů a Kunětické hory. V této chaloupce je velice dobře zpracována historie perníku i pohádky o Jeníčkovi a Mařence a perníkové chaloupce, ale také tam tuto historii přibližuje „ježibaba“, která má ve své světnici s pecí i dvě černé kočky. Ty obvykle spí, avšak říká se, že když si kočku pohladí dítě, které zlobí, kočka se probudí a zaprská. Nu – jsem dospělá, jsem „kočičí“ a přesto jsem se neodvážila si číču pohladit. Radši.
Pardubice jsou i městem Tamary, nyní Věry (a také semtexu). To už jsou poněkud technické záležitosti, ale i ty jsou potřebné a naše město proslavily.
Dále – Pardubice – to je město na Labi. Je krásné, když městem protéká řeka. Labe bývá obvykle takové rozvážné, až líné. Pomalu se jeho vody ubírají v dál s vědomím, že stejně do svého cíle dospějí a není třeba spěchat. Vždyť už Jan Amos Komenský pravil: „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ Břehy Labe jsou krásné v každé roční době. Přesto i tato na pohled líná řeka dokáže být děsivá, jako tomu bylo v červenci roku 1997, kdy na Moravě byly strašlivé povodně a i my jsme tu mohli poznat, co voda dokáže. Pohled na rozběsněnou řeku, která je naštvaná, protože příliš vysoké břehy jí brání v rozletu… opravdu tehdy chybělo jen pár centimetrů, a bylo by zatopeno celé staré město. Bylo to děsivé, a přesto mi z celé té hrůzy utkvěl jeden jediný výjev – malý dětský medvídek, kterého unášel dravý proud.
Pardubice se modernizují a stávají se důležitým centrem cestovního ruchu. Už ne pouze železnice a autobusové linky, ale také zde máme moderní letiště, což ještě před několika lety bylo spíše utopií. Protože letiště bylo doménou vojáků. Železniční spojení je samozřejmě s Prahou, Ostravou, Brnem, ale také s menším městem Hlinskem v Čechách, kde je uprostřed města zachráněný skanzen Betlém, kde vaří výborné pivo Rychtář a odkud je autobusové spojení do dalších míst naší krásné vlasti, například do „Slavíčkových Kameniček“.
Pardubice jsou i průmyslovým městem, kde dominují výrobky pro automobilový průmysl a také počítače.
Vskutku krásná je cesta do centra města přes zdymadlo, kde lze pozorovat soutok Chrudimky a Labe a poté jít buď přes Tyršovy sady, nebo kolem zámeckých hradeb přes Příhrádek na Pernštýnské náměstí. Nedaleko zdymadla je i koupaliště Cihelna a ve městě Aquapark.
Samozřejmě, další dominantou je kostel svatého Bartoloměje. Ten bývá otevřený, ale hlavní část odděluje mříž. Jsou tu i další krásné, malé kostely, které jsou zavřené, protože interiér nelze zabezpečit. Je to moc smutné, že někteří lidé v touze po hříšném mamonu olupují vlastně nás všechny o krásu.
Pardubice se také staly oblíbeným místem filmařů. Snad první film, na který si vzpomínám, který se zde natáčel, byla „Dívka na koštěti“. A natáčel se zde film, který jsem viděla až po mnoha letech, ale přesto byl děsivý – „Spalovač mrtvol“.
Naše město má i své divadlo, které je rovněž skvostem. Odsud vzešlo i pár známých umělců. Ale já chci vzpomenout dvě akce. První byla v roce 1994, kdy se zde odehrála dětská opera „Brundibár“ a rok poté tu vystoupila skupina Mišpacha. Opera „Brudnibár“ byla poprvé uvedena v terezínském ghettu a skupina Mišpacha zpívá židovské písně.
Když už jsem zmínila terezínské ghetto a židovské písně, tak nelze pominout další část historie Pardubic, o které se moc nemluví. V sousedství hřbitova, který obklopuje krematorium, je také židovský hřbitov. Není původní, ale některé náhrobky tam z původního byly přeneseny. Je tam také pomník věnovaný obětem šoa (holocaustu). Zde v Pardubicích byla i krásná synagoga. Vydržela nacistické běsnění, ale nepřežila éru komunistů. V roce 1958 byla zbořena a na jejím místě vyrostl Dům služeb. Ten se nachází na nynější velké světelné křižovatce 17. listopadu + Třída míru + Palackého + Masarykovo náměstí. Už dávno to není Dům služeb, jsou tam různé obchody v přízemí, a co se nachází ve vyšších patrech, to opravdu nevím. Naproti budově starého nádraží stojí Obchodní akademie, v níž bylo v prosinci roku 1942 shromaždiště Židů před transportem do Terezína.
Po takové štrapáci jistě i vyhládne a tak mohu doporučit restauraci U Lva, která se nachází kousek za MC Donaldem na Třídě míru. Vaří tam opravdu skvěle a není to příliš drahé (mohu srovnat večeři v některé restauraci, kterou si dokážu uvařit i doma a obědy v této restauraci a jednoznačně dávám „michellinskou hvězdu“ restauraci U Lva).
Ani milovníci nakupování nebo jen brouzdání v obchodních centrech tu nepřijdou zkrátka. Na Masarykově náměstí je nákupní centrum Atrium palác, dříve Afi palác, který je propojen s obchodním domem Tesco (pro pamětníky Prior), a v okrajových čtvrtích Pardubic stojí Globus, Kaufland, Albert… Na výběr je i nespočet menších obchodů, obchůdků, butiků… Různé salony krásy a fit centra se zase starají o náš vzhled.
Stejně jako mnohá jiná města i vesnice, také Pardubice mají známé svérázné osoby. V minulosti to třeba byl Franta Zeman, který chodil po městě s kytarou a zpíval zejména písně Karla Gotta. A nyní to je muž přezdívaný Krychlič kvůli neobvyklé úpravě vlasů (proslýchá se ovšem, že to je paruka).
Pardubice jsou i městem umění, je zde hudební škola a několik uměleckých škol pro děti. Kdo je nadaný na sport, může se věnovat jeho studiu na Sportovním gymnáziu.
Pamatuje se i na duchovní potřeby ať už knihami s ezoterickou tematikou nebo i pořádáním ezoterních akcí.
Co by byly Pardubice bez stromů a zeleně! Tyršovy sady, Bubeníkovy sady a park Na špici, k tomu zejména na sídlištích mezi paneláky jsou trávníky, někde mají lidé před svými okny i květinové záhony. Jistě by jich bylo mnohem víc, ale bohužel se tu pohybuje i dost vandalů, kteří musí každou krásu zničit. Stále se tu vysazují stromy, zejména sakury. Jejich záplava něžných růžových květů je překrásná a tak se nelze divit Japoncům, že v době, kdy kvetou sakury, lidé vyrážejí ven obdivovat se jejich kráse. V japonštině se tomu říká „hanami“. Sakury jsou krásné nejen v květu, ale také na podzim, když se jejich listí zbarvuje.
Ne vždy přeje počasí pobytu venku a pak je možné zajít na kávu, horkou čokoládu nebo na víno do některé z mnoha útulných kavárniček a milovníci čaje zavítají do Dobré čajovny.
Večer je nejromantičtějším místem Bartolomějská ulička spolu s Kostelní, tak si člověk připadá, jako by se dostal do starých časů nebo do uliček Prahy.
Sidonie Kermack
