Povídka Sidonie Kermack: Podzimní sonáta
PODZIMNÍ SONÁTA
Přišel s paletou plnou zářivých barev, snesl se na zvolna padajícím listí a ovanul nás svěžím dechem. Malíř Podzim. Usadil se nad krajinou a začal čarovat se svými sytými barvami. Mnohde nenápadné jarní květy změnil v oslnivou krásu plodů. Jedním z mnoha příkladů jsou červené korálky jeřabin. Všude kolem vládne harmonická krása barev podzimního listí, kterou se lze kochat dřív, než se opadaným šustícím listím budeme brouzdat. Barevná paleta malíře Podzimu není křiklavá ani podbízivá, naopak nabízí klid a pohodu. Zelenožluté tóny, skromně hnědé, zlatavé, trvale zelené, od oranžové až po šarlatově červenou, růžová, nachová, dokonce až nafialovělá, to vše jsou jen základní barvy. Mnohé listy jsou jakoby počmárány a postříkány skvrnami nebo pruhy odlišných barev. Podzim je skutečný mistr malby. A což teprve barevná škála podzimních květin!
Sametově hnědé kaštany, červené korálky jeřabin, rudý šípek, modré trnky a nepřeberné barvy hub tvoří další část nabídky podzimního bohéma. Není lakomý, vždyť marnotratně hýří vším, co je pro potěchu oka.
Někdy Podzim odloží svou barevnou paletu a krajem se prohání na větrném koni. Dámy jsou rozladěné, protože mají rozcuchané účesy, pánové zase baví kolemjdoucí honičkou za kloboukem nebo čepicí, kterou jim rozpustilý rozevlátý Podzim odvál, a děti jsou nadšené, vždyť barevní draci všelijakých tvarů tak báječně létají v povětří.
Kdykoli si malíř vzpomene na krátké údobí, které mu je vymezeno, bývá smutný. V takových dnech jeho lesk zmatní a barvy zešednou. Pohasne plápol barev v zahradách. Malíř Podzim pláče a jeho slzy dopadají na zem někdy jako kapky, jindy zase tečou proudem. Marně malíř roní slzy, běh času nelze zastavit.
Jak se dny krátí a světla ubývá, vzduch je stále mrazivější. To paní Zima se nedočkavě sápe po žezlu a studeně dýchá na zem. Začíná zápolení, v kterém rozevlátý malíř musí zákonitě ledové královně podlehnout. Barev na jeho paletě ubývá a neúprosný čas odklízí malířova díla do bezedné jámy Zapomnění.
Taktika paní Zimy je dravější. Větrní koně se opírají do větví a nelítostně očesávají koruny stromů, až zůstanou pouze obnažené větve keřů a na stromech se drží zbytky listů. Nechtějí vyměnit pestrý šat za bílý hermelín.
Ranní rosa svými krůpějemi zdobí jehličí stromů i trávu na lukách a sluníčko je prozáří, až se zdá, že smrčky jsou celé posázené brilianty. Tahle démantová krása je také zbraní Podzimu. Aby zmátl paní Zimu, malíř Podzim na kraj sesílá mlhu, která jej zahalí do šedého rubáše a plíží se všude vůkol. Ledové krystaly očí paní Zimy nemohou spatřit barevnost díla mistra malíře a tato nelítostná panovnice je vzteky bez sebe, že se jí nedaří zmocnit se vlády naráz. Však se dočkám, myslí si.
Malíři záhy docházejí barvy na jeho paletě, krajina pomalu mění barevnou marnotratnost v šedivo-hnědou pochmurnou scenérii. Listí, které měkce šustilo a v němž je tak příjemné se brouzdat, ať je člověku pět nebo padesát, je nyní nasáklé vodou a těžce spočívá na zemi. Mnohé stromy už jsou zcela holé, na některých se drží zbylé hnědé listy, barevná krása podzimu již není. Tmavé pahýly větví trčí k nebi jako by žalovaly na tu nespravedlnost. Na jaře se obléknou do módní zeleně a mnohé mají květovaný vzor, v létě ho některé vymění za motiv ovoce a na podzim – to jsou stromy v maškarním, aby nikdo nepoznal, jak moc se bojí zimy. Té zlé kruté ledové královně jsou vydány všanc bezbranné a nahé.
Malíř Podzim prohrává a přenechává vládu nad krajinou paní Zimě.
Sidonie Kermack, 23.10.2015
