Povídka Sidonie Kermack: Pohovor
Zazvonil mi telefon a na druhé straně se ozval jakýsi muž, že na mě dostal kontakt od Úřadu práce. Trochu mě to překvapilo, vždyť jsem do té firmy posílala e-mail s životopisem. Ale moc jsem nad tím nedumala. Jenomže pak mi pan Nový – tak se představil – řekl, že se jedná o úklid dílny. Přitom já jsem se zajímala o práci v tamní chráněné dílně, neboť mám přiznaný status OZZ. Jenomže jsem to nemohla odmítnout takto po telefonu, musela jsem to jet projednat. Pan Nový mi vysvětlil cestu a prý abych nemusela obíhat půlku tamní obce, tak že se dá projít přes areál, kde sídlí vícero firem, pak se jde kousek po silnici a poté podél kolejí. Nadšená jsem nebyla, stále ještě panovala zima, která byla u nás na sníh velice štědrá. A jít někudy, kde budu zapadat po kolena do sněhu…
Ráno jsem se oblékla tak, jak běžně chodím, nenalíčila jsem se ani jsem si nevytvořila umný účes. Vždyť se jedná o práci uklízečky, tak nemusím vypadat jako modelka. Půlku noci jsem promýšlela, jak se z této práce vyvléknout, aniž by následovala sankce v podobě vyřazení z evidence Úřadu práce. Usoudila jsem, že nějak to dopadne. Cestu do centra na zastávku MHD jsem šla pěšky, jelikož přímý spoj od nás tam nejede. Procházka byla fajn, ale před nosem mi autobus ujel. Nevadí, času mám dost, mohu zatím sledovat okolí. Za necelou půlhodinu přijel další autobus. Sedla jsem si dopředu, abych viděla, kudy se jede. Zastávky se tu hlásí, takže jsem se neobávala, že bych přejela. Konečně moje zastávka.
Vystoupila jsem a byla jsem poněkud bezradná. Nakonec jsem si znovu přečetla rychle načmáranou instrukci, že mám projít areálem. Tamní prostředí na mě působilo depresivně. Bylo nehostinné, nevábné, takové šedivé… inu, celý areál pocházel z dob sedmdesátých let minulého století. Ani jsem se nerozhlížela a co nejrychleji jsem tamtudy prošla na silnici. Kudy teď? Opět jsem si vzala na pomoc papírek s instrukcemi, ale jakmile jsem se rozhlédla, už jsem popis trasy nepotřebovala.
Došla jsem ke koleji a podle sněhu jsem zjistila, že podél ní lidé chodí a že asi tamtudy žádný nákladní vlak už dlouho nejel. Přesto mi tam bylo úzko. Z jedné strany nějaký plot, za kterým se nacházel areál velké firmy, ale až o kus dál. Ze strany druhé pro změnu vysoká betonová zeď. Fantazie mi malovala obrazy, kterak se za mnou někdo plíží, přepadne mě a znásilní a poté zabije. Bohužel, i když byl sníh prošlapaný, přidat do kroku jsem právě kvůli sněhu nemohla.
Najednou jsem za sebou někde v dálce zaslechla vlak. No, vzhledem k tomu, že o pár set metrů zpátky vede hlavní trať, tak jsem si myslela, že se jedná o jeden z mnoha vlaků, které tamtudy projíždějí. Jenomže zvuk vlaku se blížil.
Nesmysl, proč by najednou tudy měl jet vlak, když je jasné, že tu žádný už nejezdí; firmy zde sídlící používají kamionovou dopravu.
Hluk se blížil. Na mysli mi vytanula pohádka, v níž princ musí jít dál, aniž by se ohlédl, ať se děje cokoliv. Najednou jsem za sebou zaslechla zoufalý dívčí křik. Srdce se mi divoce rozbušilo. Co teď? Mám volat policajty? Ze sídliště, kde bydlím, jsem už vycvičená na to nereagovat, obvykle jde o nějaké opilecké hádky, které rychle skončí, nebo o nejapné žerty. Ale co když ta dívka potřebuje pomoc? Ne, nejsem hrdinka, abych jí šla na pomoc sama a než by přijela policie… sama bych mohla dojít úhony, jak se říká. Ostatně, moje matka mě učila, že se nemám do ničeho plést a když jsem mnohdy neodolala, dopadlo to obvykle pro mě špatně. Ale dělat, že se nic neděje…
Zůstala jsem stát a pomaloučku, váhavě jsem se otočila.
To není možné! Přece jsem ten vlak jasně slyšela za sebou a i ten křik. Cesta i kolej za mnou byly prázdné, byla jsem tam jenom já.
Riskovala jsem, že se smeknu a upadnu, ale rozeběhla jsem se. S úlevou jsem zaregistrovala drátěný plot a silnici. Měla jsem ještě dost času a tak jsem se zastavila, abych se vydýchala a také uklidnila.
Tento zážitek ve mně ještě víc posílil rozhodnutí se z té práce vyvléknout za každou cenu. Představa, že bych tamtudy denně procházela a to většinou za tmy… ne!
Naštěstí jsem si nemusela nic vymýšlet, protože rozsah práce byl takový, že by to bylo nad moje fyzické síly. Sice pan Nový mi řekl, že paní, která tam uklízí, to má za dvě tři hodiny hotové, ale prořekl se, že ta paní má školní dítě. Tedy je o dobrých 20 let mladší než já a to je hodně znát. I když se cítím stále mladá, moje tělo říká něco jiného.
Ten zážitek mi ale nedal spát a tak jsem zapátrala. Mám kamarádku, která se tu narodila a je taková… no, dala by se nazvat i drbna. Prostě ví o všem, co se kde šustne. A tak jsem za ní zašla.
„No… to už je opravdu hodně dlouho. Takových čtyřicet let. Tenkrát tam ta trať byla v provozu. Když se to stalo, tak to bylo opravdu časně ráno. Pár lidí si tak zkrátilo cestu do práce, vlezli do jednoho z vagónů pro dopravu nějakého tovaru. Byli ještě opilí a dívku, která s nimi byla, znásilnili. No a ona to neunesla a další den pod ten vlak skočila. I když nejel rychle, stačilo to.“
„A to násilníci?“
„Prosím tě, to se ututlalo. Tehdy to byli nějací zahraniční dělníci a to víš – naše vláda by měla pořádný škraloup ve světě. Takže se to vyřešilo tak, že ona byla blázen, a ti, co to udělali, tak v tichosti opustili naši republiku.“
Opět se mě zmocnil neskutečný pocit bezmocnosti. Nic se nezměnilo. Tehdy jako teď.
Sidonie Kermack
