Povídka Sidonie Kermack: Předtucha
I když jsem měla práci, kterou jsem milovala, patřilo k bontónu alespoň trochu na ni nadávat. U mě to bylo nikoli prací samotnou – tehdy to ještě bylo doručování, nikoli lov dušiček – neboli vnucování všemožných produktů – ale spíš mou velikou zálibou. Takže můj ranní pracovní rituál byl přibližně takovýto: „Čau čau.“ A pokračovala jsem po zapsání příchodu: „Teda mně se nechce na rajón.“ A klasická odpověď kolegyň zněla: „Copak zase čteš zajímavého?“ Ano, to bylo ono. Práci doručovatelky jsem milovala, i ty letáky bylo doručování, ale doma na mě čekala vždy rozečtená knížka (dva roky poté už i rozepsaná). Občas jsem přidala nabídku, že dám stovku té, která to vezme za mě.
Ten den jsem ale přišla do práce s totální nechutí. Ne proto, že jsem musela opustit rozečtenou knížku. Prostě takový divný pocit, že bych měla zůstat doma. Kolegyně to okomentovaly, že jsem vstala levou nohou, zadečkem vzhůru… Kdepak. Věděla jsem svoje. Napadlo mě zkusit jednu věc, která prý funguje v Americe. Tam že zaměstnavatelé dají na pocity zaměstnanců. Hm, tady bych spíš dostala padáka.
Naskládala jsem tedy veškerou poštu včetně letáků do velké tašky na kolečkách a dalších tří tašek hadrových a vyrazila jsem do ulic. Můj doručovací okrsek byl v centru města a přilehlých ulicích, takže hodně frekventovaný.
Po vystoupení z autobusu MHD jsem se neustále za sebe ohlížela, což jsem nikdy nedělala. Stále jsem cítila divnou úzkost. Pak jsem zašla do jedné krátké ulice a po prohlédnutí zásilek jsem se rozhodla. Do jednoho domu zkrátka nepůjdu. Byly tam jenom výpisy a letáky, ani jedna zásilka s datem. Ne že bych si chtěla ušetřit čas – i letáky jsem doručovala svědomitě – ale tento dům se lišil od ostatních. Kdyby tam na mě někdo zlý číhal, tak bych stačila utéci, ale pokud by někdo takový vešel za mnou, neměla bych šanci. Schránky v mezipatře, chodby tmavé a doma byli jen asi tři důchodci. S tlukoucím srdcem a sevřenou duší jsem pokračovala dál. Ale tento pocit mě pomalu opouštěl – všude už byly vchody zamčené a klíče jsem měla, a hlavně měly prosklené dveře. Pak už to byla hračka. Dokončit pochůzku, na jedné poště nedoručené zásilky uložit a vrátit se na domovskou základnu udělat vyúčtování a hurá domů ke své milované činnosti – čtení. (Rodina tímto mým koníčkem nijak netrpěla, postarala jsem se, ale nebyl to středobod mého života.)
Za 2 týdny jsme se dozvěděly příšernou zprávu: byla brutálně přepadena doručovatelka, málem ji to stálo život. Nedávno se tohle stalo v sousedním velkém městě. Stejný scénář. Dokonce jsme dostaly k prohlédnutí policejní podobiznu. Neprohlížela jsem si ji, neboť paměť na tváře lidí nemám. Ale další informace mě přibila k židli: pachatel si dva týdny oběť tipuje, sleduje ji, aby věděl, kde má šanci. V té chvíli jsem věděla, že nebýt toho, kdo nade mnou bděl, byla bych tou obětí já. A „věděla“ jsem, kdo tím ochráncem byl.
Sidonie Kermack
