Povídka Sidonie Kermack: Přijela pouť
V Labi uplynulo hodně vody, dokonce se i změnil režim, přesto se ve vzpomínkách vracím do doby, kdy jsem byla děvčátko.
Poutě – kolotoče, houpačky miluji odjakživa. Ale ty původní, ne ty současné, takzvaně adrenalinové. (Pro nás byla „adrenalinem“ už třeba jen špatná známka nebo poznámka v žákovské knížce, o „rodičáku“ nemluvě.)
Byl začátek léta a přijela pouť. Nesměla jsem tam chybět. Houpačky – ach jo, to už bylo jen pro „mrňata“, ale byl tam velký řetízák a zvonča, neboli velký řetízkový kolotoč a zvonková dráha. Tam se dalo vyblbnout, třeba rozhoupat sedačku. A ty nádherné písně! Těmi na nás soudruzi šetřili; to a knížky jim mám nejvíc za zlé, ne že nebyly banány nebo cestování.
Jedna jízda byla za dvě koruny československé. Leč i to bylo pro žačku základní devítileté školy hodně, zvlášť když nebyla rozmazlovaná kapesným. Ale i tak jsem si to vždy užila. Až… až tenhle rok.
Na zvonkové dráze byl ON. Krásný kluk – husté dlouhé vlnité vlasy… Srdéčko mělo co dělat, aby nevylétlo z hrudi. Tenkrát jsem obětovala všechny peníze, které jsem měla, jen na tuhle atrakci. A moje mladší kamarádka měla pro mě pochopení, vozila se se mnou. A udělala víc. Mým fotoaparátem – tedy fotoaparátem mého táty – ho vyfotografovala!!!
Domluvily jsme se – já a moje holčičí parta – že půjdeme i večer. Leč ouha! Máma už mi peníze dala a táta odmítl. Já, známá spíš jako cynik, jsem se rozbrečela. Ale copak jsem tátovi mohla vykládat, jak je pro mě důležité – ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ tam jít?! Dostala bych pár facek. A máma? Ta také pochopení – jako v mnohém dalším – neměla. Ale já jsem tam jít musela! Ne kvůli holkám. Kvůli Němu.
Nastrojila jsem se – texasky a tričko a šla jsem. Holky tam už byly. Svěřila jsem se, že mi naši nedali peníze.
„Půjčím ti,“ řekla Jarča.
A tak jsme opět řádily na zvonkové dráze, já jsem se na něj smála.
S další kamarádkou jsem jezdila na brigádu. Pondělní návrat byl – STRAŠNÝ. Odjeli. Obrečela jsem to, ale padlo rozhodnutí. Pojedu na vyhlášenou pouť na konci srpna. Šetřila jsem. Sběr papíru, nákupy starším lidem, něco z brigády, peníze za vrácené lahve. Něco jsem zaplatila za vyvolání filmu a fotografie. Povedly se. Také Jarče jsem vrátila dluh.
A byla další pouť. Ani dospat jsem nemohla; vlak jel pomalu, cesta byla šííííleně dlouhá.
Koupila jsem si lístek na zvonkovou dráhu a sebevědomě jsem šla až nahoru. Pak – rána palicí. ON tam byl s nějakou slečnou. První veliké zklamání.
Douška: o sedm let později jsem ho opět viděla a jen jsem se divila, jak se mi mohl líbit. Ironií osudu bylo, že si ho vzala moje spolužačka, která mi byla dávána za vzor. Bydlí ve vile, já v bytě v paneláku. Přesto bych neměnila. Mám krásné vzpomínky na mládí nevybouřené.
Sidonie Kermack
