Povídka Sidonie Kermack: Prolínání časů
Psal se 13. duben roku 1993. Počasí nebylo aprílové, bylo slunečno a teplo, skoro jako v létě. A tak jsem si poprvé oblékla černé tričko a dlouhou černou kalhotovou sukni. Tu jsem si koupila o týden dřív v second-handu nazvaném příznačně „U Klause“. Už to bylo zvláštní – chtěla jsem takovou sukni a maximálně za sto korun. Vešla jsem do obchodu a hned jsem ji uviděla a za cenu, kterou jsem byla schopná zaplatit.
Na hodinu angličtiny jsem šla dřív, chtěla jsem si udělat pár fotografií míst, která jsou spjata s tragickým osudem Židů u nás. Místo, kde stávala synagoga, která odolala fašistům, ale nevydržela socializační úpravy bolševiků; Obchodní akademie – místo, které bylo v prosinci roku 1942 shromaždištěm Židů z Pardubicka, určených k transportu do Terezína, a staré nádraží, odkud do Terezína vlaky vyjížděly. K pochopení nepochopitelného musím uvést, že Obchodní akademii a staré nádraží dnes odděluje takzvaná rychlodráha, tedy vysoce frekventovaná silnice, a je téměř nemožné přejít na druhou stranu.
Nafotografovala jsem budovu Obchodní akademie, a když jsem pak zkoumala, z kterého místa bude nejlepší pořídit fotografii budovy starého nádraží, náhle se to stalo.
Byla zima, sníh, měla jsem na sobě dlouhý tmavý kabát a dlouhou sukni, na kabátě žlutou šesticípou hvězdu s nápisem JUDE. Byla jsem v houfu s dalšími takto označenými lidmi; svou mladší sestřičku jsem držela za ruku.
Okolo pobíhali esesáci se psy, německy řvali povely „Schnel! Schnel! Los! Los!“ Psi zuřivě štěkali, cenili zuby a zdálo se, že se svým pánům vytrhnou a vrhnou se na nás a roztrhají nás.
Šla jsem v tom houfu a cítila jsem hrozný strach. Přesto jsem své sestřičce Evě – Rebece dodávala odvahu.
„Ráchel, já se bojím,“ zakňourala Eva.
Evička se musela hodně bát, když mi řekla takhle a ne Anno, jak jsem byla zvána pro úřady.
„Neboj, jsi se mnou a já tě nedám,“ konejšila jsem ji a sevřela jsem ještě pevněji její ruku. Sama bych potřebovala, aby mi někdo dodával odvahu.
„Kde je maminka a tatínek?“ ptala se Eva.
„Kousek před námi. Neboj se, neztratíme se. Vidíš, tamhle jsou Freundovi a naši jsou určitě s nimi.“ Jistá jsem si tím nebyla. V tom zmatku, který zpočátku vládl, nás rozdělili.
„Je mi zima,“ rozplakala se Eva.
„Vydrž, za chvíli budeme ve vlaku, tam bude teplo,“ utěšovala jsem ji.
Rozhlédla jsem se, jestli bych někoho nemohla poprosit o pomoc. Stačil by i roztrhaný svetr.
Pak jsem ho uviděla. Mezi esesáky s krvelačnými štěkajícími psy po boku stál štíhlý, světlovlasý, modrooký mladík, mohlo mu být něco málo přes dvacet.
Vybočila jsem z řady a Evičku jsem táhla s sebou.
„Pane…“
Kopl mě. „Dělej, židovská svině! Schnel!“
„Ale já…“
Udeřil mě. „Smradlavá Židovko,“ nadával mi. Najednou šel z něho strach a chlad.
Raději jsem se zařadila a Evičce jsem nakázala, že nesmí fňukat.
Klopýtajíc, se slzami v očích, se srdcem sevřeným trýznivým strachem a vlekouc za ruku osmiletou Evu, jsem došla ke dveřím nádražní budovy.
V té chvíli vše zmizelo, a byl opět krásný, jarní třináctý duben roku 1993. Okolo jezdila auta a já jsem nechápala, jak jsem se mohla ocitnout na druhé straně. Když jsem viděla ten provoz, ihned jsem zavrhla myšlenku, že jsem silnici přešla v zamyšlení nebo pod vlivem nějaké představy.
Sidonie Kermack
