Povídka Sidonie Kermack: RÁJ NEONŮ
Helena byla sedmnáctiletá dívka se spoustou snů, představ a tužeb. Byla nadána velkou fantazií a toužila prožít nějaké dobrodružství podobné těm, o nichž četla. Ale ne to, co prožívaly hrdinky dívčích románů, ty totiž Helenu nebavily. Protivily se jí, zdály se jí poněkud nudné a starosti a problémy děvčat příliš přízemní.
Před zhruba tři čtvrtě rokem poznala dceru družky svého otce. Byla to asi o čtyři roky starší dívka a s Helenou se skamarádila. Helena ráda naslouchala jejím zážitkům, hlavně těm z autostopu. V tom se úplně zhlédla.
Při první cestě autostopem byla dost rozklepaná, ale zjistila, že na tom nic není a že se cestuje mnohem lépe než vlakem. Jednak ušetří za jízdenku, ale hlavně není vázaná na čas, a když ještě vlaky mívaly velké zpoždění… Cestování stopem se Heleně nesmírně zalíbilo, zvykla si tak jezdit všude. Nejraději ale jezdila do Prahy. Kolikrát se sebrala v neděli po obědě a šla se postavit k silnici na Prahu. V Praze si prošla pár ulic a zašla na kávu do Esspressa. A zpět domů, pochopitelně stopem. Jenomže nezažila nic, co by připomínalo byť jen náznak dobrodružství. A tak se rozhodla, že do Prahy pojede na zábavu.
Vybrala si konec února.
„Jedu do Prahy,“ oznámila matce, „vrátím se… no až přijdu, budu doma.“ Zásadně se neptala, věděla, že vynadáno dostane stejně, tak to bylo jedno. A než matka stihla cokoli říci, Helena už byla pryč. V kožíšku, černých džínech a vysokých kozačkách jí to docela slušelo. Však také hned, sotva zvedla ruku, jí řidič zastavil. Cesta uběhla docela rychle a Helena se ocitla ve víru velkoměsta.
Nejprve si prošla některé ulice a obchody, ale nikde nenarazila na nic, co by alespoň trochu připomínalo dobrodružství. Ale to přijde s večerem, říkala si. Chtělo by to s někým se co nejdřív seznámit. Vybrala si botel Albatros a vešla dovnitř. Posadila se ke stolku a objednala si kávu. Pomalu ji upíjela a nenápadně se rozhlížela, zdali mezi příchozími není někdo, kdo by k ní přistoupil a zeptal se, jestli je tam volno a zda si smí přisednout. Takovéto situace znala z města, kde bydlela a z jiných měst, kam zavítala.
Hosté, kteří přicházeli, bývali buď o hodně starší, nebo byli ještě s někým. Dopila kávu, zaplatila a vyšla ven. Už se setmělo a tak okouzleně pozorovala barevnou hru neonů. Tohle ze svého městečka, ani z města vedlejšího, neznala. Byla to úchvatná podívaná a Helena si připadala jak Alenka v říši divů.
Se stále okouzlenýma očima sledovala neonový rej a procházela ulicemi Prahy. Dívala se, zdali nenarazí na nějaký podnik, kde by se mohla pobavit a něco zažít. V hlavě jí stále zněla slova jedné písničky: „… mini, midi, maxi, vína, kina, taxi…“. Ale zatím potkávala stále lidi, kteří někam spěchali, nebo dvojice. Nic pro ni. Přesto se jí večerní Praha líbila.
Náhle zaslechla neskutečně hlasitý dupot. Podívala se na horní část ulice, kudy šla a ztuhla. Proti ní pochodovali ozbrojení muži. Šel z nich strach. Helena se vtiskla do jednoho výklenku a předstírala, že čte jména na zvoncích, že jde k někomu na návštěvu. Oddíl mužů přešel a ona si oddechla. Rozhodla se, že se vrátí k Vltavě a přejde na druhou stranu. A pak zůstala stát s pusou dokořán a s vykulenýma očima. Naproti ní, přes řeku, tam, kde je Hrad, byl ohňostroj. To byla paráda! A vtom jí to došlo. Vždyť je 25. únor, 30. výročí vítězství komunistů! To se musí oslavit, usmála se a šla opět do Albatrosu. S ohledem na poněkud tenkou peněženku si objednala jen kávu, i když by si nejraději poručila Bols nebo Cinzano. Jestli se něco nestane, než dopiji kávu, tak se vrátím domů, rozhodla se.
„Slečno, máte tu volno?“
Mladík, který Helenu oslovil, měl do jejích představ ideálu hodně daleko. Ale co, pořád lepší něco, než nic, usoudila. „Ano,“ odvětila a usmála se. Třeba konečně něco zažiji.
Mladík se jí představil jako Pepa. Hm, to se k němu hodí, pomyslela si rozladěně. Vzhledově se jí nelíbil a nelíbilo se jí ani to jméno. Cítila, že by ho měla odpálkovat, ale pokušení zažít NĚCO bylo veliké. Kavalírsky za ni zaplatil kávu, a že by ji pozval jinam. Tak přece ten výlet nebyl marný, pochvalovala si.
Pepa jí po chvilce chůze navrhl, aby zašla k němu do bytu. Pokrčila rameny. Měla pro strach uděláno a neviděla v tom nic špatného.
V bytě se moc nerozhlížela. Pepa jí nalil sklenku českého vermutu a pak pustil nějakou hudbu.
„Chtěla by sis prohlédnout katalogy? Mám tu Neckermanna a Quelle.“
Přikývla. Proč ne. Ráda se občas na něco podívala, zejména když to bylo propašováno ze Západu.
Chvíli v katalogu listovala a pak ho odložila. Nebavilo ji to, raději by šla někam ven, někam, kde to žije. Kde svítí a blikají ta barevná světýlka.
„Počkej, ukážu ti ještě něco,“ řekl Pepa, spiklenecky na ni mrkl, dolil ji sklenku a chvíli cosi hledal v šuplíku. „Tady to je. To je něco, viď?“
Pohlédla na obálku časopisu. Aha, porno časopis, ušklíbla se v duchu. A to mě má omráčit?! S okázalou znuděností listovala časopisem. A vtom se ulekla. Ty´s to vymňoukla, vždyť tohle je klasická situace, o které jsi četla v knížkách! Jsi v bytě s cizím člověkem, ani neznáš jeho jméno, nevíš, kde ten byt je… Co teď?
Zatím jí Pepa nalil další sklenku vermutu.
„Máš tu ještě nějaké takovéhle časopisy?“ zeptala se.
Potěšeně se usmál a vylovil z útrob šuplíku další čtyři. Pak se rozvalil do křesla.
Helena listovala stránkami a přemýšlela, jak z téhle prekérní situace. Pak si všimla, že Pepa začal klimbat. Že by ho zmohlo pití? pomyslela si. To by mohla být moje šance.
Potichu odložila časopis a po špičkách se začala sunout do chodby. Tam si oblékla kožíšek a obula se a neskonale potichu vzala za kliku. Naštěstí nebylo zamčeno a dveře měly kliku i zvenčí. Na nic víc nečekala a rychle seběhla po schodech. Štěstí jí přálo i nadále, hlavní vchod nebyl zamčený.
Vyběhla ven, na ulici a rozhlédla se. Kousek od ní byla tramvajová zastávka. A dokonce i tramvaj přijížděla. Netušila, kam ji doveze, bylo jí to jedno, hlavně pryč, co nejdál od toho bytu. I teď jí přálo štěstí – tramvaj jela k nádraží.
Helena si koupila jízdenku a posledním vlakem se vracela domů. I když to nebylo přesně to, co by si byla přála, přesto zažila dobrodružství. A vyšla ze všeho velice dobře. Vždyť kdyby po ní chtěli příslušníci Veřejné bezpečnosti občanku, tak by to nedopadlo asi dobře – byla sama večer v Praze, sto kilometrů od domova a nebylo jí ještě osmnáct. A jít s cizím mužem do nějakého bytu, aniž by si všímala, kudy jdou, jak se ulice jmenuje a nakonec si ani nepřečetla jmenovku na dveřích…
V práci pak svůj výlet vylíčila mnohem barvitěji. Neodolala pokušení si skutečnost trochu pozměnit, přibarvit a tak kamarádkám vyprávěla, že byla v Praze na zábavě a jak si tam užila a sbalila jednoho prima kluka.
Sidonie Kermack
