Povídka Sidonie Kermack: Smrt v aréně I.
„Kristýno, jedeme na hokej,“ řekl mi Alex, když jsem seděla připásaná v autě.
„To myslíš vážně? Udělám ti tam ostudu,“ varovala jsem ho. „Jediné, co vím je, že hokej se hraje na tři třetiny.“
„Nebudeme tam jako diváci,“ uklidnil mě. „Ostatně utkání skončilo před pěti minutami. Vítězstvím našich,“ dodal hrdě, jako by se o to sám přičinil.
„Hele, nenapínej!“
„Pořadatelé se tam snaží udržet asi dvacet lidí, protože to jsou svědci.“
„Čeho?“ přerušila jsem ho neuctivě.
„To kdybych věděl. Faktem je, že krátce před koncem utkání, když Pardubice daly další gól, v hledišti zemřela mladá dívka.“
„Neboli chceš říct, že infarkt to nebyl.“
„Ne. Byla to vražda.“
„Jsi snad jasnovidec?“
„Ale ne. Volal mi doktor, kterého přivolali. Podle něj dívku někdo usmrtil úderem karate.“
„Nejspíš fanoušek druhého týmu,“ konstatovala jsem. „Jsou to cvoci.“
„Těžko. Třinečtí byli od pardubických bezpečně odděleni.“
„Nepovídej. Když člověk na sobě nemá barvy týmu – poznáš, komu fandí? A určitě to pořadatelům hlásit nebude.“
„Mrtvá byla se svým přítelem.“
„A on si vybral právě tuhle dobu, aby se jí zbavil,“ neodolala jsem sarkasmu.
„Kdepak. I když možné je všechno. Každopádně se víc dozvíme až od lidí.“
„Nejspíš co člověk, to jiná verze, a pokud všichni svědkové jsou rodu mužského, pak neřeknou nic, neb sledovali to, co se odehrává na ledové ploše,“ podotkla jsem skepticky.
Moje tušení se splnilo. Ve vestibulu byli samí muži různého věku. Patnáct z nich byli mladíci tak v rozmezí devatenáct až dvacet pět let, zbylých pět mužů mezi třiceti až padesáti lety. Opodál, stranou všech, se o zeď opíral asi dvacetiletý mladík. Byl zjevně v šoku.
„To je přítel té mrtvé,“ šeptem nám sdělil doktor. „Příčinou smrti byl nepochybně karatistický úder.“
Pohlédla jsem na Alexe. Rozuměli jsme si. Ujal se výslechu svědků; já jsem přistoupila ke zdrcenému mladíkovi.
„Jsem poručice Kristýna Jordanová z kriminální policie,“ představila jsem se. „A vaše jméno?“
„Já… jmenuji se… Petr Blažek. Martina… bože, jak tohle vysvětlím jejím rodičům?!“
„Martina a jak dál?“
„Langerová.“
„Chodili jste často na hokej?“
„Já… dost často. Vlastně odmala, táta byl velkej fanda. Martinu hokej nezajímal, ale někdy se mnou šla.“
„Dobrovolně?“
„Jak to myslíte?“ naježil se.
„Jestli vám chtěla udělat radost nebo to bylo ve stylu pokud mě máš ráda…“ vysvětlila jsem.
„Tak k takové ubohosti bych se nesnížil! To by přece nebyla láska. Řekl jsem Martině, že mám dva lupeny, kámoš mi nechal svůj – má zaracha. Za prospěch. A… ona řekla… že když mi nevadí, že hokeji nerozumí, tak půjde. A než se zeptáte, jestli to od ní nebylo gesto, aby spolužáci ve škole záviděli, řeknu vám na rovinu, že ne. Martina je… byla to fajn holka. Té bylo tohle cizí. A to vám řekne každý, kdo ji zná… znal. Martina… nebyla afektovaná snobka tohle znám, tady jsem byla…“
„Jak dlouho jste spolu chodili?“
„Půl roku. Ale znali jsme se dýl. Z různých akcí škol, z diskoték a tak.“
„S kým chodila dřív?“ zeptala jsem se opatrně.
„Nevím. Jednou… to ještě zpočátku, mi řekla, že měla známost, ale že prožila velké zklamání a tak… abych s ní měl trpělivost. Víte, ona… už na pohled bylo jasné, že není supermoderní odvázaná holka, ale že v ní je něco starosvětského. V tom dobrém slova smyslu.“
„Aha. Neboli na diskotéku nepřišla s jedním, netancovala s jiným a neodešla s třetím,“ vybavila se mi charakteristika, kterou obdařila Šárka, moje mladší sestra, svou spolužačku.
„Přesně tak.“
„Zatím to bude všechno,“ usoudila jsem. Petr Blažek by mi teď stejně víc neřekl. „Mohu-li vás požádat, stavte se zítra na stanici sepsat oficiální protokol. Rodiče slečny Langerové budeme informovat my. Ještě se vás musím zeptat – nevšiml jste si něčeho nebo někoho podezřelého? Nebo neřekla vám slečna Langerová, že by se něčeho nebo někoho obávala?“
Mládenec chvíli přemýšlel, nebo to alespoň předstíral.
„Ne… ne,“ řekl po chvilce.
V autě jsme si s Alexem vzájemně sdělili, co jsme se dozvěděli. Jak jsem předpokládala, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, protože v okamžiku dívčiny smrti právě padl další gól zvyšující skóre domácích a Duhová Aréna se na okamžik ponořila do tmy. Tato chvilka stačila vrahovi k provedení činu.
„Pak ale vrah je mezi těmi jedenadvaceti lidmi, když budu za možného pachatele považovat i jejího přítele,“ prohodila jsem. „To není zrovna málo.“
Ještě před usnutím jsem se nemohla zbavit pocitu, že to celé je podivné. Jak řekla matka Martiny – kdo jí mohl chtít ublížit? Martina byla to, čemu se říká slušná dívka. Tichá, nenápadná, nepila, nekouřila, nefetovala, nestřídala kluky… Ani verze o možném omylu neseděla.
„Měli bychom si popovídat s učitelkami a se spolužáky,“ uvítal mě ráno Alex. „Toho by ses mohla ujmout ty.“
„A ty budeš dělat co?“
„Dívat se na video.“
„Jako fór to beru, i když znám lepší.“
„Ale já to myslím vážně. Mám slíbený celý záznam utkání.“
„A co tím sleduješ?“
„Možná tam budou další lidi, kteří se raději po anglicku vytratili. Třeba měli být jinde nebo se řídí heslem nic nevidět, neslyšet, do ničeho se neplést.“
„A doufáš, že kameraman zachytil vraždu,“ ušklíbla jsem se.
„To ne, ale něčeho se chytit musíme.“
„Fajn; tak se dívej na pohádky, já si jdu popovídat se špatně placenými, přetíženými a nervózními učitelkami a s drzou pubertální mládeží.“
Nebylo to tak hrozné, jak jsem říkala Alexovi. Pedagogický sbor byl vstřícný, ale dozvěděla jsem se to, co jsme už věděli. Martina Langerová byla nenápadná dívka, dobrá studentka, spíš lepší průměr, žádná premiantka a šprtka. Bezproblémové děvče.
Ani u spolužáků jsem nenarazila na nic, co by osvětlilo smrt Martiny. Žádný dvojí život; žádné styky s místním podsvětím. Ani ty, které bylo možné označit za důvěrné kamarádky, neřekly nic nového.
Pokračování příště….
Sidonie Kermack
