Povídka Sidonie Kermack: Spojení přes éter
Část první
Na počátku nebylo slovo, ale píseň. Název, který jsem měla pro svou knihu, byl moc průhledný. Napadaly mě mnohé jiné, ale vždy jsem to zavrhla. Až jednoho listopadového dne roku 2003 jsem šla na nákup a cestou jsem poslouchala walkman. Na parkovišti u supermarketu jsem náhle název měla. Byla to úvodní slova refrénu písně, kterou zpíval David C.. Vystihovalo to i celou podstatu knihy. Od toho dne se však děly podivné věci. Nebylo dne, aby tu píseň nehráli v některém z rádií. Ale nejen ji; postupně přidávali i mnoho jiných, ne tedy 3 – 4, které se stále opakují, jako by interpret za ta léta nic jiného nenazpíval. Stačilo pomyslet – a už tu byla některá z jeho písní.
Nahrávala jsem je všechny na kazety a jednou jsem si tu úžasnou píseň chtěla poslechnout z kvalitních sluchátek. Byl to velmi silný zážitek, tak silný i děsivý, že jsem to vypnula a víc už jsem si ji takto nepustila. Náhle jsem „viděla“ chodbu plnou dveří, jedny jsem pootevřela a z nich vyšlehlo oslnivě žluté světlo.
Bylo to tak zvláštní, že jsem o něm chtěla vědět víc. Prošla jsem pár starších časopisů a našla jsem pouhé dva články. Kamarádka mi poslala vytisknuté informace z internetu a nejen to. Sehnala tam dvě kontaktní adresy na tohoto zpěváka. Pár dnů mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala a pak jsem si napsala koncept dopisu. Nepsala jsem ale o foto s podpisem, nýbrž o tom, jak na mě jeho písně působí, jak je vnímám. Že i když vím, že ve skutečnosti to tak není, přesto mám pocit, že ty písně jsou psané pro mě a o mně. Vybrala jsem elegantní dopisní papír a také zabezpečení dopisu před nepřízní počasí jsem vyřešila. I známka byla na úrovni. Dopis jsem odeslala stylově – 8. března, na Mezinárodní den žen. Spočítala jsem si, za jak dlouho mohu očekávat odpověď; sázela jsem na britskou zdvořilost. Ale naprosto jsem netušila, co jeden dopis vyvolá.
Mnou vypočítaná doba uplynula, písničky se hrály pořád, ale odpověď nepřicházela. Uvažovala jsem, že bych se měla připomenout. Ale jak, aby to nepůsobilo vlezle? Na začátku dubna jsem stála na mostě, poslouchala jeho písničky a hleděla jsem na líně tekoucí vodu v Labi. Vtom mi bleskl hlavou nápad. Ano, to je ono, zajásala jsem v duchu. Napíšu, že nevím, zdali můj dopis došel, protože mám špatné zkušenosti s Českou poštou. Ostatně – nelhala bych.
Přišla jsem domů a pustila jsem si rádio. Naladila jsem jednu stanici, sice trapný pořad, ale mezitím hráli docela hezké písničky.
„David C.,“ uslyšela jsem moderátorku, ale nevěděla jsem: ohlásila písničku, nebo ta právě skončila? Vzápětí do vysílání volal muž, který říkal, že se se svou ženou seznámil díky písničce Davida C., že byli i na jeho koncertu, kam je dostal kamarád novinář a že k jejím 40. narozeninám dcera přeložila přání do angličtiny a on ho poslal Davidu C. s prosbou o podepsání, aby to bylo jako od něj. A že ale přání přišlo o měsíc později s velkou omluvou.
„Dobrá, tak tedy počkám,“ okomentovala jsem to.
V polovině května jsem otevřela schránku a v ní obálka z ciziny. Nic neobvyklého, měla jsem rozsáhlou korespondenci. Asi někdo, kdo mi vrací plný FB (friendship book – útlé ozdobené svazečky papírů, kam se dávaly adresy a připsal se zájem o korespondenci a také koníčky a posílalo se to dál poštou), usoudila jsem a otočila jsem obálku. Pak jsem vypískla radostí a rozesmála jsem se. Bylo to od Davida C. a dopis přišel přesně tak, jak bylo řečeno v éteru. Foto s podpisem a přiložený lístek, který psala jeho osobní sekretářka. Že se omlouvá, že to není s věnováním, ale David že se připravuje na koncert.
Zmocnila se mě velká touha na koncert jít. Jenomže jak na to? Už jen vstupenky byly drahé a navíc ještě nutnost cestovat třeba do ciziny, shánět nocleh… A také stát někde v davu a nevidět… Přesto mě skřítek Pokušitel popichoval. A tak po čtrnácti dnech jsem sedla a psala odpověď. Poděkování a poté zdvořilou prosbu o pomoc. Tady už jsem si odpovědí jistá nebyla.
Další dopis přišel téměř obratem. Ale: v Česku koncert nebude a evropské jsou vyprodané a volné lístky se z bezpečnostních důvodů dávají pouze členům rodiny a nejbližším přátelům kapely. Na toto jsem musela reagovat na úrovni, jinak by to vypadalo, že Češka chtěla něco zadarmo, a když se to nepovedlo, urazila se a neumí ani poděkovat.
Opět mi přispěchala na pomoc Vyšší Moc. Ve výloze informačního centra jsem viděla brožuru o svém městě, a měli ji i v angličtině. V přiloženém dopise jsem uvedla, že to je poděkování za to, že se mnou tak zabývala.
Před odjezdem na dovolenou přišla odpověď, mimo jiné Alice psala, že zde nikdy nebyla a že alespoň má představu, kde obdivovatelka Davida bydlí. Nenapadlo mě nic lepšího, než zakoupit pohlednici z místa mé dovolené a i to místo popsat. Odpověď opět přišla brzy a potěšilo mě, že Alice psala, že jí to připomíná její domov, že v Londýně jen pracuje. Tak se započala zvláštní a úžasná korespondence.
Část druhá
Psal se nový letopočet. O Velikonocích jsme jeli navštívit příbuzné a cestou jsme míjeli dívku s velikým psem.
„Ta se nemusí bát, že ji nějací koledníci budou chtít vyšlehat,“ zasmála jsem se. Současně mě napadlo, jestli David C. má psa. Ještě týž den jsem dostala časopis s rozhovorem, kde řekl, že psa má. Neuvěřitelné a úžasné, jak to funguje. Já řeším problém psa a Vyšší Moc mi ihned naservíruje odpověď.
Další dopis od Alice mě doslova uzemnil. Že bude koncert i v Praze! Tak jsem spolkla svou hrdost a napsala jsem jí, že bohužel tu je velká bariéra v podobě peněz a přes ni že se nedostanu; navíc vím, že v Británii je neslušné mluvit o penězích. O tom, že se obávám, abych nekoupila falešné vstupenky, jsem pomlčela, nesluší se pomlouvat svou vlast. Odpověď byla opět šokující. Že se pokusí pro nás vstupenky získat! Abych si to pojistila, při prohlídce jednoho zámku jsem si to před kouzelným zrcadlem přála. V následujícím dopise mi psala, že mluvila s Davidem a že souhlasí. Tak to byla bomba! Jet na takovýto koncert jako „VIP“ a navíc s jeho osobním souhlasem…
V létě o dovolené vpodvečer začala znít z rádia taková temně mystická hudba; další píseň Davida C.. Úplně jsem „viděla“ kamenné schody, po nichž vzhůru stoupal velekněz…
Měsíc před koncertem jsem dostala dopis s instrukcemi, kde si mám vyzvednout vstupenky. Protože se blížily Vánoce, markety začaly prodávat adventní kalendáře. Koupila jsem si ho také – bylo to přesně 24 dnů. Přesto jsem měla divný pocit.
V práci jsem si domluvila volno, zašla jsem do kadeřnictví na – kvůli koncertu odkládanou – trvalou. A pak se to stalo.
V neděli odpoledne v rádiu zazněla píseň „Kůň bílý“, další byla od Davida C. a do třetice „Lásko má, já stůňu“. A já už jsem „věděla“. Hodinu poté to bylo potvrzeno – koncert je odložen! Kamarádka mi přes další kamarádku psala zprávu (tehdy jsem ještě mobil neměla), jenomže já jsem to přece už „věděla“.
V pondělí jsem tedy šla do práce s tím, že koncert bude později. Ve středu mi přišel nádherný pohled Prahy, písmo mně neznámé… až když jsem se začetla do textu, pochopila jsem. Psala mi Alice, že byla v Praze, že sama nevěděla, že koncert je
odložený. Tak toto bylo to, o čem jsem říkala, že se tam může stát cokoliv. A že pokud bych se dostala do zákulisí, zapomněla bych nejen angličtinu, ale i češtinu. Pár dnů poté tu byli mladí křesťané z Anglie. Šla jsem, abych si otestovala své znalosti. Zprvu jsem hovoru nerozuměla, ale zakrátko to bylo lepší a dokonce jsem se i domluvila.
Část třetí
Přišel den D. Z práce jsem mohla odejít dřív. Věděla jsem, že bych se měla najíst, ale ani poloviční porci svého oblíbeného jídla jsem nesnědla. Doma jsem se snažila udělat se hezkou, ale ne zmalovanou. Žluté tričko, tmavomodré džínsy, žlutá mikina a podzimně-zimní bunda. Vlasy zpevněné lakem se zlatými třpytkami.
Pro jistotu jsme jeli dřív – znám (ne)spolehlivost českých drah. Už se šeřilo, když jsem užasla. Kousek od vlaku byl – létající talíř! Byla to osvětlená Sazka Aréna, cíl naší cesty.
Podle pokynů jsem šla k pokladně: „Mám tu mít vstupenky na jméno Jana Nováková.“
Poněkud otráveně vyhlížející pokladní se podívala a řekla: „Nic takového tu není.“
Vysvětlovala jsem jí, jak to je a ona mě odeslala do tiskového střediska. Tam jsem narazila na staršího, blahobytně vyhlížejícího pána. Když jsem mu řekla, o co jde, podíval se na mě blahosklonně a že žádné vstupenky na toto jméno tam nejsou. S podtextem: „Tyhle pohádky si běž povídat do školky.“ Inu, nevypadala jsem jako někdo důležitý.
Čas ubíhal, teplota klesala a lidí před vchodem přibývalo. Zkusila jsem to znovu u jiné pokladny, odhodlaná nedat se odbýt. Poté, co odpověď byla opět záporná, vytasila jsem se s trumfem: „Tak mi, prosím, zavolejte pana Toma Browna.“
„Musíte do tiskového střediska.“
Mezitím už dav u vchodu byl obrovský. Než se dostaneme dovnitř, bude už po začátku, zoufala jsem si.
Vydala jsem se opět do tiskového střediska. Tentokrát tam byl mladý muž, ale řekl mi totéž. Ač nerada, ukázala jsem mu dopis od Alice, který jsem si prozíravě vzala s sebou. To zabralo.
„Moment, to vytelefonuju,“ řekl mi a vyťukával jakési číslo. Vzápětí jsem jen tiše záviděla, jak dokonale uměl anglicky. Kampak já se hrabu.
„Prosím, počkejte,“ řekl mi, „stala se malá chyba.“
Asi za půl hodiny jsem třímala v ruce obálku se svým jménem a se třemi vstupenkami.
Z masy lidí venku mě ale jímala hrůza. Tak jsem se zeptala pořadatele, ke kterému vchodu máme jít. Když viděl vstupenky, poslal nás nahoru.
Připadala jsem si jako Popelka jdoucí na královský ples. Ještě nějakou dobu jsme čekali, než se otevřely dveře do hlediště. Čekání zpříjemňovaly písně Davida C..
Kráčela jsem dolů po schodech jako princezna nebo bohyně. Měli jsme místa asi pět metrů od pódia. Když jsem viděla ty davy lidí, tísnící se na ploše, a také zaplněná sedadla, napadlo mě, že my jediní tam jsme s osobním souhlasem Davida C..
Postupně přicházeli členové kapely a s nimi i David C.. Úžasný pocit, ovšem co následovalo, bylo neuvěřitelné a přitom logické. Směrem ke mně udělal jedno výmluvné gesto: Vím, že tu jsi.
Píseň, kterou to vše začalo, mi vehnala slzy do očí. Ale pak… pak přišly úvodní takty jiné písně a David C. při nich stoupal po schodech vzhůru u naší strany. Tak, jak jsem to „viděla“ v létě při poslechu z rádia. Úplně mě z toho zamrazilo. Další z písní byla též věnovaná mně; při jednom verši se díval přímo na mě a usmál se. To
není výmysl potrhlé fanynky, taková jsem nikdy nebyla a nejsem ani teď. Toto bylo něco z dávné minulosti. Oba jsme „věděli“.
Přišel závěr koncertu. Těžko se mi odcházelo, protože lidé chtěli přídavek. Ale museli jsme, vlak by nečekal. Na nádraží jsme utíkali. Sotva jsme vběhli do posledního vagónu, dveře se zavřely a vlak se rozjel. Průvodčí se divila a ptala se, co se to děje, že tam je tolik lidí.
„Koncert Davida C.,“ odvětila jsem důležitě.
„A že jste nezůstali tam u vás, je tam možnost prohlédnout si naši novinku.“
To už jsem nevydržela a sdělila jsem jí, že to mohu vidět kdykoliv, ale David C. tu není každý den.
Vlak jel pomalu, kymácel se a vše v něm skřípalo a vrzalo, takže jsem se modlila, abychom v pořádku dojeli do stanice, kde přestoupíme na rychlík.
Část čtvrtá
Pod stromeček nám „Ježíšek“ nadělil DVD z koncertu Davida C., i když ne z koncertu v Praze. A byly tam rozdíly. Dvě písně tu nezazněly – „vím“ proč. Když jsem si pustila klipy (které jsem nikdy předtím neviděla) k písničkám, tak u jedné z nich v klipu byla chodba plná dveří a po jejich otevření vždy vyšlehlo oslnivě žluté světlo.
Sidonie Kermack
