Povídka Sidonie Kermack: Tam venku za branou leží studený sníh
Světlana stála u dveří a v ruce třímala svazek klíčů. Tvářila se náramně důležitě. Aby ne, vždyť ze všech dívek právě ji poctila slečna vychovatelka důvěrou a svěřila jí klíče od bývalého zámečku. Teď čekala, až se všechny dívky shromáždí v hale, aby mohla odemknout hlavní dveře. S uspokojením zaznamenávala obdivné i závistivé pohledy.
„Ta se má!“ „Podívej, jak se naparuje!“ „Kéž bych byla na jejím místě!“ „Kdoví, proč slečna Daňková vybrala právě ji!“ „Protože podlézá.“ „Donáší na ostatní.“ „Žalobnice to je.“ „Jenže klíče slečna Daňková svěřila jí. Proč ne třeba Růžence?“
Hlavy dívek se jako na povel otočily k vzadu stojící Růžence. Ta sklopila oči. Nevydržela jejich pohledy. Ne proto, že byla přesvědčená, že není nijak hezká a že se jí každý posmívá. Odlišovala se od ostatních dívek a uvědomovala si to. Na rozdíl od Apoleny, která skutečně moc krásy nepobrala a které Pán Bůh nenadělil ani příliš rozumu. Růženka sice věděla, že krása není všechno, že je pomíjivá a že jsou trvalejší hodnoty, jako je láska, soucit, porozumění a pochopení, vstřícnost, laskavost, čistota a dobrota srdce, ale to jí moc nepomáhalo. Byla navzdory svým dobrým vlastnostem spíše outsider než slunečnice. Ostatní o ní věděly, jen když něco potřebovaly. Přesto nezahořkla. Jen jí to někdy bylo hodně líto. Tělesné neduhy se vyléčí, na bolest srdce neexistuje žádný medikament. Čas, o kterém se říká, že vše zahojí, pouze otupí ostré hroty bolesti, ale ne zcela. Občas se lhostejností a nezájmem zraněné srdce ohlásilo ostrou bolestí a Růženka se snažila, aby to nikdo nepoznal. Předstírala, že jí něco spadlo do oka, nebo že ji pálí oči, proto slzí. Nejraději by ale začala křičet: „Já jsem také tady! Tak si mě všimněte!“
Tvářemi dívek přelétl úsměšek. Růženka! To byla absurdní představa. Taková nicka! Šedá myš. Věčně zasněná. Kdepak. Slečna Daňková vybrala správně. Světlana se vskutku hodí na tak odpovědnou funkci.
„Tak, děvčata, pospěšte si,“ řekla Světlana netrpělivě. Těšila se, až sama zasune klíč do zámku a otočí jím. Jednou, dvakrát. Pak obřadně otevře masivní dveře, za nimiž je rozlehlý park se spoustou stromů, květin a hebké trávy. Po cestičkách, sypaných pískem a bílými kamínky, byly rozmístěny lavičky. Nechyběly ani různé fontánky a vodotrysky.
Konečně nadešel kýžený okamžik. Ozval se charakteristický zvuk a hned poté Světlana otevřela dveře dokořán. Venku svítilo slunce a vzduch byl sice ještě teplý, ale současně již svěží.
Dívky jako na povel nastavily tváře sluníčku. Dlouho se již z jeho hřejivých paprsků těšit nebudou, zima se kvapem blížila.
„Děkuji, Světlano,“ řekla slečna Daňková. „Zvládla jsi to skvěle.“
Světlana se zapýřila. Slečna Daňková byla proslulá tím, že byla skoupá na chválu.
„Smím už jít?“ zeptala se Světlana. „Květa a Ilona na mě čekají.“
Slečna Daňková ji pokynem ruky propustila.
Růženka mezitím došla k plotu, který kdysi v dávných dobách zhotovil umělecký kovář. Cestou si okouzleně prohlížela květiny, uchváceně naslouchala ptačímu zpěvu a kochala se barevným listovím stromů pod jasně modrou oblohou. Byla sama. Neměla mezi dívkami žádnou kamarádku. Ne proto, že by o to nestála, že by byla pyšná a nafoukaná. Právě naopak. Růženčino srdce přetékalo touhou po kamarádkách, touhou po společnosti. Jenomže se zdálo, že nikdo netouží po její společnosti, po jejím přátelství. Nikdy ji dívky nevyzvaly, aby se k té které skupince připojila, a pokud se sama přidala, byla jako páté kolo u vozu, jako kůl v plotě. Nikdy se jí neptaly na to, co si myslí, o čem přemýšlí a co cítí a prožívá. Občas se k ní
některá dívka obrátila s nějakou banalitou, spíš aby se neřeklo, než aby v tom byl opravdový vřelý zájem a účast.
Růženka jako obvykle stála u plotu a hleděla skrze kované mříže ven. V jejích očích se zračil smutek, touha, dálky, naděje a současně strach, že se odsud nikdy ven nedostane. Že nikdy nepozná volnost, svobodu, ten krásný pocit, kdy vítr čechrá vlasy a mráz štípe do tváří, kdy slunce svými paprsky hladí sametovou pokožku a barví ji dohněda. Že navždy zůstane uzavřena v zámečku s nádherným parkem, s lidmi, kterým je lhostejná a kteří jí ani nechtějí rozumět. Nejasně tušila, že kdesi venku za branou jsou jiné možnosti. Teskně hleděla ven z okna, smutně se dívala skrze mříže plotu. A snila. Toužila a tesknila. Takhle je asi všem živým tvorům v klecích. Mají všechno – potravu, péči, ale chybí jim volnost. Možnost rozletět se, rozeběhnout se kamkoli a kdykoli. Rozpřáhnout náruč a obejmout svět. Nechat se laskat sluncem, dovádět s větrem, hrát si s vlnkami, brouzdat se spadaným listím, chytat vločky sněhu.
Nevěděla, neměla představu, co je tam dál. Tam za branou. Jinde. Přesto jí její obrazotvornost kreslila cosi lepšího, jiného, zářivě krásného. Současně ale i děsivého, strašidelného, temného. Mohlo tam být teplo a slunce zář, nebo naopak zima a studený sníh. Nevěděla. Dychtila poznat nepoznané. Bála se poznat nepoznané, bála se učinit ten krok do neznáma. Věděla, že pak už nebude cesta zpět do jistoty. Jakmile vykročí na stezku, nebude návratu. Nesmí se už vrátit. Bude sama. Sama v neznámém světě.
A není to snad jedno? ozval se slabý hlásek. I tady jsi sama.
Jsem, oponovala. Ale mám tu jistotu, útočiště.
Nenech se vysmát. Jsi ve vězení. V sametem potažené cele. Dají ti najíst, napít, ošatí tě, obují, poskytnou ti střechu nad hlavou, kapesné…
Potřebuji víc?
Ano. Volnost. Volný prostor. Ne čtyři stěny, ne anglický park.
Mám volný prostor, přece tady, v zahradě.
V zahradě beze snů, bez touhy a přání. I psy v útulku pustí na dvorek vyvenčit se.
Byla to pravda, sama to tak cítila. Ano, zlatá, sametem vystlaná klec, hořkost mírněná cukrátky. Přesto se bála udělat ten první rozhodující krok. Co když budu zklamaná? Co když opravdu venku za branou leží jen studený sníh a není tam žádné zlaté slunce, žádný mírný vánek ani měkký déšť?
Volání tajemných dálek a vábení touhy poznat něco jiného bylo stále silnější. Její touha uniknout byla den ze dne větší. Rozum jí radil zůstat, nepouštět se do neznáma, kde ji čeká kdovíco a nejspíš vše horší, než si myslí, že teď je zlé. Vždyť má všechno, má jistotu. Srdce jí velelo poslechnout ten tajemný, vábivý hlas, který ji volal s čím dál větší naléhavostí, a opustit bezpečí zlaté klece. Být odvážná a vydat se na cestu do neznáma.
Nejasně tušila, že v zámečku je omylem. Že tam nepatří. Že její místo je někde jinde. Kde, to jen matně tušila. Možná to byl pouhý sen, možná, že si jen něco ve svém osamělém srdéčku namlouvala.
Ne, tady nezůstanu! rozhodla se. Vždyť bych se tu udusila. Jestli mám odejít do neznáma, musím to udělat rázně, bez váhání a bez mudrování, bez promýšlení všech pro a proti. To nikam nevede a je to jen ztráta času. Vždycky budou nějaká proti. Tak na co čekat.
Slečna Daňková už svolávala dívky dovnitř k odpolední svačině.
Teď je ten příhodný okamžik, pomyslela si Růženka. Odpolední svačina není povinná a některé dívky zůstávají venku.
Pomalu se ohlédla. Jestliže se bála, její strach byl zbytečný. Nikdo si jí nevšímal. Dívky, které nešly na svačinu, byly v hloučcích a klevetily.
Růženka váhavě vzala za masívní kliku, jejíž konec tvořila lví hlava. Srdce jí zběsile tlouklo, útroby jí svíral strach. Stěží mohla dýchat. Klika se pomalu sunula dolů. A pak, s překvapivě tichým cvaknutím, se brána otevřela. Růženka vyšla ven, za bránu, na úzkou cestu vedoucí kamsi do lesa.
Bála se čím dál víc. Zpět však už nemohla. Brána se za ní potichu zavřela, jako by nějaký duch byl vrátným, střežícím zámeček.
Sidonie Kermack, 13.2.2016
