Povídka Sidonie Kermack: Udělám Cokolovi. Téměř.

Pomalu už bych si mohla vytapetovat pokoj a bylo by to originální, pomyslela si Martina a hořce se usmála. Kdepak, pokračovala v přemítání, bylo by to nikoli originální, ale spíš morbidní. Jako kdyby si ten, kdo má rakovinu, vyzdobil stěny lékařskými nálezy. V mysli jí vytanul začátek knihy „Bestseller“, kde si odmítaná autorka vylepila na zeď všechna zamítnutí vydavatelů a poté spáchala sebevraždu. Jenomže její kniha nakonec přece jen vyšla a to dík neúnavnosti její matky. Byl by někdo takový, aby se kvůli mně také tolik angažoval? Sotva, odpověděla si. Jenže tohle se odehrálo v Americe, kde je možné všechno. Tady v tomhle státě sice také, ale v tom negativním slova smyslu.

Měla hrozný vztek a současně pociťovala hořký smutek. Má to vůbec cenu? Mám se dál snažit? Co času i peněz mě to už stálo a výsledek rovná se nule. Ale ne – třetí místo v literární soutěži a pár pochval od porotců, že na psaní a vydávání knížek mám. Tak proč, k čertu, mi chodí jen zamítnutí? A to ještě v tom lepším případě, když v nakladatelství a vydavatelství nejsou potomci Julia Fučíka, kteří věrni jeho odkazu hrdinně mlčí.

Martina si uvařila rozpustnou kávu a nalila si sklenku červeného vína. S chutí by se opila, ale k tomu neměla vlohy a také věděla, že alkohol nic neřeší. Jen otupí, ale o to je to pak horší.

Ani nemám, komu bych se s tím svěřila, pokračovala v úvahách. Ty všechny moje kamarádky jsou spíš kamarádky na kafe. A ty, které se také věnují psaní a rozuměly by mi, jsou na tom úplně stejně.

Náhle si vzpomněla na svoji skoroségru Lucii. Nebyly příbuzné, ani nevlastní sestry, byly nerozlučné přítelkyně už od školy. Dospělí jim prorokovali, že jim to kamarádství nevydrží, že se pohádají o kluka. Nestalo se, a jejich přátelství přetrvalo navzdory zákazům rodičů, i přes vzdálenost, když se Lucie přestěhovala. Psaly si a navštěvovaly se.

V poslední době jsme se neviděly… no dobrých devět let, vzpomínala Martina. Vlastně naposledy jsme se setkaly v době, kdy jsem začala psát. Pak už byly různé jiné povinnosti i zájmy, ale psát jsme si nepřestaly.

Martina vyťukala Luciino číslo.

„Ty ještě žiješ?“ uslyšela Luciin potěšený hlas.

„Sama se tomu divím. Co bys řekla na nápad se vidět?“

„U vás?“

„Ne. Přijela bych já. To víš, dostala jsem od života další facku…“

„Mám pocit, že obě jsme se minuly povoláním,“ zasmála se Lucie, „a měly bychom si zařídit živnostňák na post fackovacích panáků. Nejdřív nás otloukali rodiče, pak páni tvorstva, které jsme si neuváženě uvázaly na krk, a teď život celkově.“

I Martina se rozesmála. Rozuměly si. Obě byly jedináčky, ale ani jedna rozmazlovaná. Spíš naopak. Lucie trávila dětství a pubertu na stavbě baráku, v němž stejně nikdy nebydlela, a Martina sněním a vymýšlením příběhů, a tudíž doma nepochopená. S Lucií chodila na stavbu solidárně, jako ségra.

Byla to Lucie, která Martině řekla, že by z ní mohla být spisovatelka. Obě byly ještě školou povinné a Martina měla úplně jinou představu o své budoucnosti. Že jí to nevyšlo, bylo vinou tehdejšího režimu, ale to tehdy nevěděla. Na protest proti tomu, co se jim vnucovalo jako povinná a tím vysoce hodnotná školní četba, obě doslova hltaly detektivky, rodokapsy a červenou knihovnu, čili brakovou literaturu, kterou je zásobovaly různé hodné tety a Luciina babička. U těch knížek se tak krásně snilo!

Ani jedna nechápala, co je na nich tak závadného. Jim se prostě líbily. Naproti tomu ty hodnotné byly nudné, suchopárné a bez romantiky.

Ani po změně poměrů Martina o dráze spisovatelky neuvažovala. Jsou jiní, lepší než já, povolanější. A kdoví, zdali by to, co baví mě, někoho zajímalo. Přesto to jednou zkusila. Napsala románek v sešitovém vydání na stroji a zaslala ho do vydavatelství, jež takovouto literaturu vydávalo. Odpověď, která jí přišla, byla ledovou sprchou a řádně zchladila její probouzející se literární ambice. Prý že vydávají pouze zahraniční autory! Přitom ten románek měl s Českem společné jen to, že byl psán v češtině a Martina byla Češka.

No co, řekla si, zkusila jsem to a je jasné, že ač se tu hojně propaguje, že vše české je lepší, jsou to stejné žvásty jako za komančů. Lepší je to, co je made in cizina, čemu se dělá reklama a hlavně – co není staromódní. Mezi to staromódní, jak už dávno zjistila, se počítá i láska, přátelství, věrnost a lidské pochopení. Teď je doba ostrých loktů, nulového svědomí a agresivního dravého chování a sexuální nevázanosti.

Rok poté poznala jednoho mladého muže z cizí země. Bylo to zvláštní setkání, a když se pak kvůli nemoci vrátil domů, sehnala si jeho adresu a napsala mu. Ani on na jejich krátké setkání nezapomněl, a napsal jí, že si váží toho, že má literární ambice a že jí přeje, aby uspěla.

Je to vlastně něco jako poslední přání umírajícího, pomyslela si, a to by se splnit mělo. Ba ne, žádné „by se mělo“, to se splnit má a musí. Rok a půl po jejich setkání Gavin zemřel na mozkový nádor. Bylo mu pouhých 25 let.

Martina čas od času sice uvažovala, že něco napíše, ale z nejrůznějších důvodů, které zdaleka nebyly důležité, to odkládala.

Za další tři roky náhle věděla nejen, že psát bude a musí, ale věděla i co a jak začít. Po čase zjistila, že to není ono. Ale vtom jí paní Múza seslala do cesty jednu událost, od níž se začal odvíjet celý příběh. A Martina se tak počala prodírat trnitou stezkou. Ne, to není přesné. Pokud psala, byla to téměř hladká dálnice, jen občas silnice 1. třídy. Dokonce si pořídila i počítač a naučila se na něm alespoň základy, aby si počítač mohla sama zapnout, vypnout, psát a napsané uložit na disketu, aby nemusela čekat, až se vrátí její synové ze školy a pomůžou jí. Ona, takový technický antitalent!

Opět zkusila poslat rukopis do vydavatelství, a až po několikeré urgenci jí ho se zamítnutím vrátili.

Také se obrátila na kartářku, a ta jí předpověděla, že do půl roku se jí ozve vydavatel a do dvou let bude mít knížku na pultech. Inspirovaná inzerátem dala si podobný. Když jí přišla odpověď, zdálo se, že kartářka měla pravdu. Vše se zdálo zářivě krásné. Leč z toho, kdo jí měl zprostředkovat vydání, se vyklubala slibotechna. Nakonec byla nucená pohrozit zveřejněním jména toho dotyčného i té agentury nejen v onom týdeníku, ale též v Blesku a v TV NOVA. To zabralo a rukopis jí byl vrácen.

„Ahoj,“ uvítala ji radostně Lucie a obě se bouřlivě objímaly.

„Konečně nám to vyšlo. Ale ty jsi pořád stejná!“

„Ty taky. Hele, co to vlečeš?“ zajímala se Lucie při pohledu na naditou igelitovou tašku.

„To uvidíš,“ napínala ji Martina.

V Luciině bytě brzy zavoněla káva a ve sklenkách se perlilo vychlazené růžové šampaňské s jahodami. Nejprve probraly, co je nového, co rodiny, a pak Martina vytáhla z tašky troje desky.

„Co to máš?“

„Tyhle,“ ukázala na ty nejtenčí, „jsou na dopisy – ohlasy na mou tvorbu.“

Lucie se začetla do několika málo dopisů.

„No, nezní to špatně.“

„Až na tenhle poslední. Vždyť to, co ten chlap vyslovuje jako pochvalu, je urážka. Přece kdybych neovládala češtinu, nebudu se ztrapňovat psaním.“

„Je to blb,“ děla Lucie vznešeně.

„Ba ne. Jana od nás říká, že inženýr není titul, ale diagnóza.“

Obě se rozchechtaly.

„Co skrývá druhý Popelčin oříšek neboli druhé desky?“

„Propozice literárních soutěží a hodnocení, když jsem se účastnila.“

„A třetí oříšek?“ zeptala se zvědavě Lucie. „Pěkně vypasené desky.“

„Jo, děvče, tak to jsou hřebíčky do rakve. Samé zamítnutí, sem tam jiskřička naděje, která vzápětí pohasla.“

„Páni! Toho teda je.“

„Jenže to není zdaleka všechno. Víš, v Česku se vytvořila nová pravidla slušnosti. Dle etikety současných dravých zbohatlíků se na dopisy ZÁSADNĚ neodpovídá. A to ani, když se připomeneš. Chápu, nejsem jediná, ale zase vím od kamarádky, která se fláká doma na sociálce – protože ví, jak v tom chodit – že 99% těch, kteří chatují na internetu, to dělají v pracovní době.“

„Konečně vím, proč úřadům tak dlouho trvá, než nějakou žádost vyřídí.“

„A to vyřizují jen proto, že MUSÍ. Jinak by ani oni neodpovídali na dopisy a žádosti podle hesla náš zákazník, náš otrava. Nechápu to. Vždyť když se obrátím na jakoukoli firmu v Anglii, odpoví mi téměř obratem – jako se mi to stalo u tamních čajových firem, a poslali mi i propagační materiál. Zdejší firmy lovily bobříka mlčení.“

„Stateční hoši a dívky.“

Během hovoru Lucie zatím pročítala zamítavé dopisy.

„Hele, tady ti píšou, že tenhle typ literatury nevydávají.“

„Pěkně lžou. Protože kdyby to neměli uvedeno v Almanachu, nenabízela bych jim to. To bych zrovna mohla romány nabízet vydavatelství map.“

„Stejně by mě zajímalo, proč jsi ještě neuspěla. Vždyť píšeš podobně a mnohdy dokonce lépe.“

„Jo, děvče, ono to jen tak vypadá. Nepíšu o drogách a nevěře, nepoužívám sprostá slova a sex není ten nejdůležitější. Jenže to není ani ubrečené a sentimentální, ani jako ze života. Je to román, vymyšlený příběh. A tak jako pohádek nikdo neočekává, že by se to mohlo stát, tak tohle je podobné. Kdybych takhle chtěla psát, budu psát literaturu faktu. Píšu proto, že si můžu vymýšlet, a ne proto, abych studovala horu informací, jestli tohle tak opravdu může být. Lucko, pamatuješ na naše hry? Jak jsem si vymyslela telefon, který se používal venku na zahradě? Kde v té době tady bylo ponětí o nějakém mobilu? A vidíš, za dvě desítky let už tu byl. Nepíšu sci-fi, ale ani fakta. Jen vymyšlené příběhy.“

Lucie se znovu začetla do dalších dopisů.

„Obdivuju tě,“ prohodila. „Já už bych to asi vzdala.“

„Taky mám kolikrát sto chutí toho nechat, všechno spálit a zase být jen čtenářka. Jenže ono už to nejde – nepsat.“

„Ale tolik úsilí, času a nic…“

„Jednou se snad štěstí unaví,“ usmála se Martina. „To mě drží nad vodou. To, a taky že se nerada vzdávám. To víš, jsem Lvice.“

„Ráda bych ti pomohla, jenomže nevím jak.“

„Doma na nástěnce mi visí mé oblíbené citáty. VĚŘ V SLUNCE NAD MRAKY a NEVZDEJ TO PĚT MINUT PŘEDTÍM, NEŽ SE STANE ZÁZRAK. Jenže někdy mě

už to čekání unavuje. Vždyť už to trvá devět let. Přesně takovou dobu, co jsme se neviděly.“

„Tak teď jsme se sešly a třeba se ti už zadaří.“

„Tomu nevěř. Chybí mi další předpoklady pro úspěch na poli literárním v Česku. Peníze na vydání vlastním nákladem nemám, a i kdybych měla, neumím ukecat lidi. Dále nemám žádné slavné jméno. A do třetice – nemám vlivné známé, strýčka, který by mě prosadil. Lucko, někdy si říkám, že bych udělala cokoli pro vydání, kromě toho jediného – vlézt někomu za tím účelem do postele.“

„Ale tak se prosazují i hollywoodské hvězdy a hvězdy šoubyznysu vůbec. Vyspí se s tlustým plešatým mrňavým skřetem a jsou hned slavné, i kdyby byly ošklivé jako noc, koktaly a měly jednu nohu dřevěnou.“

„Já vím. Jenže to je to jediné, co nedokážu. Proč si myslíš, že si už dávno nevydělávám poctivě v některém erotickém klubu?“

„A s tímhle přístupem, s takovýmito názory chceš prorazit v uměleckém světě, kde každý spí s každým kvůli kšeftům, a aby měl bulvár o čem psát?!“ žasla Lucie a smála se. „Hele, a co zkusit literární agenty?“

„Myslíš, že v tomhle státě něco takového je? Jo, chtít prodávat lesk-blesk hospodyňkám a nádobí, které vaří samo, přístroje, které za třicet tisíc odstraní každou nemoc – to bych neměla nouzi něco takového sehnat. V Almanachu jsem našla OSM literárních agentur.“

„No tak sláva!“

„Neraduj se. Šest z nich – ano, slyšíš dobře – šest z nich se zabývá zastupováním zahraničních autorů.“

„Je tohle vůbec možné?“ divila se Lucie. „Tak za bolševika mnozí čeští autoři nesměli publikovat, když nepochlebovali režimu, a teď nemají šanci, protože tady se dává přednost zahraničním. Nic proti, sama je mám radši. Ale nechápu, proč se vydávají tady neznámí zahraniční autoři a neznámí tuzemští, píšící podobně a z podobného prostředí nikoli. Vlastně – preferují se,“ uchechtla se. „Napiš o hrůzách komunismu, jak jsi byla pronásledovaná, když tvého tátu vyrazili ze strany a ty jsi proto nemohla na jazykovou školu…“

„Ne. K tomuhle bych se nesnížila, protože to mele kdekdo. A já nejsem opice. A brečet na papír, jaká JÁ jsem byla chudinka, jak MNĚ se ublížilo… Ostatně brzy se tím lidé nasytí.“

„Omyl, kamarádko. S tímhle se vyžije dobrých dvacet let, ne-li déle.“ Lucie vstala a došla pro další láhev šampaňského.

„Tak na nás!“

„Možná vydavatele odrazuje i to, že moje hrdinky jsou normální ženy, které opravdově a věrně milují, umí i uvařit a tudíž se nepyšní prázdnou lednicí, v níž se stydí pár konzerv, jsou věrné a nestřídají postele, upřednostňují lásku před sexuálním aktem a rozhodně si o mužích nemyslí, že jsou naprosto nemožní. A muži naopak o ženách netrousí hloupé vtipy o blondýnách, které stejně nebýt barvy jsou tmavovlasé, a nepřirovnávají je k slípkám a nesnižují jejich důstojnost tím, že je na potkání kácí na postel.“

Lucie se znovu ponořila do četby. Martina pomalu upíjela šampaňské.

„A co kdybys zkoušela ty literární soutěže? Tam přece jsou porotci a ti musí mít nějaké známé a talent doporučí… No co se směješ?“

„Lucko, tohle není jako superstar, kde v porotě sedí textaři, hudebníci, zpěváci a majitelé vydavatelství hudebních nosičů. A kdy celý tenhle cirkus přenáší televize, takže i jiní mohou nějaký talent, který nezvítězí, přesto prosadit. Jenže tady to je o pár lidech, televize u toho není, vydavatele to nezajímá…“

„Ale to by mělo!“ To opravdu máme do zblbnutí číst Mc Baina, Agathu Christie, Kinga, Viewegha a pár dalších vyvolených?!“ rozhorlila se Lucie.

„Ještě je jedno řešení.“

„Jaké?“

„Nečíst vůbec, hrát hry na počítači a chatovat na netu nebo sledovat osmisetpadesátýšestý díl nějakého úžasného nekonečného seriálu.“

„Děkuju, nechci. Počítač ani bednu si nemůžu vzít do vany nebo do postele, ani na cesty.“

„I to bude.“

„A co ty?“

„Budu zkoušet štěstí dál s vědomím, že to v tomhle státě stejně nemá smysl, protože tady má každý strach, aby se náhodou nenašel někdo, kdo by třeba měl úspěch. A tím nemyslím zrovna sebe, chtivá úspěchu Rowlingové nejsem.“

„Konečně rozumím tomu vtipu, který končí slovy, ať sousedce chcípne koza.“

Čas pro návštěvu rychle utekl a ony se nerady loučily. Martina se vracela domů s lepší náladou, Lucie jí vždy uměla dodat kuráž a povzbudit ji. Tak vzhůru k světlým zítřkům a vstříc dalším marným pokusům!

Po třech letech se stal zázrak a Martina sehnala vydavatele. Zářila jako sluníčko. A k jejímu úžasu se knížka líbí napříč generacemi a pohlavími. Tím, že je uvedeno, že jde o 1. díl pentalogie, čtenáři se dožadují pokračování. Bohužel, s vydavatelem se nedohodla, jelikož pro vydání dalších dílů po ní požadoval finanční spoluúčast. Takže byla opět na začátku. Pár zveřejněných příběhů, několik oceněných povídek v literárních soutěžích. I další potencionální vydavatelé, kteří projevili zájem, požadují finanční spoluúčast. Ani s žádostmi o sponzorování Martina neuspěla – ze stovky oslovených firem, institucí a podnikatelů jí odpovědělo jenom pět!

A knihy v elektronické podobě? Ne, to pro ni není.

Zatím se jí rezignovat a psát si jen tak pro sebe nechce.

Sidonie Kermack

13.6. 2015

 

Komentáře