Povídka Sidonie Kermack: Uspěchané Vánoce
USPĚCHANÉ VÁNOCE
Tak už zase přicházejí, už se blíží. Kdo? No přece Vánoce. Rok od roku svůj příchod ohlašují dříve. A s nimi přichází nikoli zákon, ale shon, spěch, práce, starosti. Marně staromilci apelují na svátky klidu a pohody, marně kněží vysvětlují význam slova advent. Jejich hlasy plné pokory jsou přehlušeny řvoucími bombastickými nabídkami prodejců zaručené vánoční pohody a spokojenosti.
Ti začínají své zboží značky „To musíte mít“ s podtextem „Jinak nejste in“ nabízet už počátkem října. Jako by neznali kalendář a nevěděli, že bezmála dva měsíce před Vánocemi je Památka zesnulých. A tak se rozechvělé očekávání tajuplného kouzla Vánoc rozmělňuje.
„Nemám ráda Vánoce!“ „Už zase abych gruntovala!“ „Co zas mám komu dát? A kde na to brát?“ „Vánoce by měly nebýt!“ Tak a podobně lamentují hlavně ženy, které si myslí a které reklamy přesvědčí, že aby Vánoce byly krásné, musí se byt lesknout leštěnkou Pronto a být hygienicky sterilní – nejlépe aby lidé chodili v bílých pláštích, nosili sterilní rukavice a roušky a vše umývali v Domestosu nebo Brefu včetně své tělesné schránky. Vždyť všude číhají milióny bakterií! Obyčejná voda a mýdlo už nestačí. Také se nesmí zapomenout na různé osvěžovače vzduchu a pohlcovače pachů, protože v mnoha domácnostech místo purpury „voní“ cigaretový dým. A to i tam, kde jsou malé děti, přesně v duchu hesla „ať si zvykají“.
Další nutnou součástí Vánoc jsou hromady jídla a pití. Olbřímí nákupní koše zboží nepoberou, musí se vícekrát, aby bylo všeho dost. Ženy – hospodyně se pak předhánějí, která navaří a napeče víc. Jen aby ji příbuzní, sousedé a známí nepomluvili, že je lakomá, že nemá hosty čím uctít a nabízí jen linecké a vanilkové rohlíčky a něco kokosového cukroví. Štědrovečerní večeře musí být také štědrá, jen ať se stoly prohýbají. Vánoce jsou jednou do roka, tak ať se máme.
Velký problém je s předstihem zjistit, jakou barvu letošní Vánoce musí mít. Aby se člověk neztrapnil něčím, co se mu líbí, co mu nostalgicky připomíná dětství, ale co není moderní.
A co teprve dárky! Vánoce mají být štědré, „ježíšek“ bohatý. Že na to nemáme? Nevadí. Na každém kroku nabízejí peníze, výhodné půjčky, divže neklečí na kolenou a neškemrají „prosím, prosím, vezměte si půjčku“. Na dárkách se nemá šetřit. Co by si obdarovaný pomyslel, kdyby dostal jen něco za pár korun? Ještě by se urazil, že si ho dárce tak málo váží, že ho nemá vůbec rád.
A tak se v poklusu mezi čisticími prostředky, nákupy, vařením a půjčkami lidé řítí vpřed, honí se, štvou, nadávají, proklínají Vánoce, a aby to pachtění aspoň něčím ospravedlnili, tak vykládají „já Vánoce nenávidím, ale dělám to pro děti“. Chudáci děti! Může je těšit něco, co je pro ně, ale chystané s nechutí a odporem? Inu, může.
Konečně přichází ten toužebný Štědrý den, na poslední chvíli se kupují dárky – že na to bylo 364 dnů? Ale copak byl čas? A tak mnohde musí prodavačky obsluhovat s úsměvem a přitom i na ně doma čeká práce a rodina. Upachtěné hospodyně rychle obalují kapra, dělají bramborový salát a připravují vše na ten kouzelný svatvečer. Večeře se odbude co nejrychleji, vždyť pod stromečkem leží kupa dárků, na kterou se děti nedočkavě vrhají jako hejno kobylek, krásný vánoční papír rvou na kusy, pak se ozve buď radostné zajásání, nebo zklamané „jé, to je překvapení“. Dárky jsou odhaleny, rodina se rozvalí do křesel k cukroví a k televizi, kde zase nedávají nic pořádného. Zaplaťpámbu, že ty Vánoce jsou za námi!
Že to tak není? Všude ne. Někde se Vánoce pojímají jako svátky klidu a pokoje, znějí koledy a maminky se usmívají. Ale to už je jiná povídka, to už jsou jiné Vánoce, ne ty uspěchané.
Sidonie Kermack, 16.11.2015
-spyta-
