Povídka Sidonie Kermack: V čase adventním
V ČASE ADVENTNÍM
Z oblohy se tiše snášel sníh. Zprvu několik nesmělých, osamělých vloček a vzápětí jako by se na nebesích peřina roztrhla. Přes náměstíčko rychle kráčela, spíše téměř běžela žena. Snad ještě zpola dívka. Podle oděvu žebračka. Dlouhou tmavou sukni měla na mnoha místech záplatovanou. Chatrný kabát jí kdysi dávno darovali soucitní lidé. V náručí svírala jakýsi uzlík. Co chvíli se ustrašeně ohlížela.
Vzápětí se objevil houf dětí. V běhu dělaly ze sněhu koule a házely je po té ženě.
„Poběhlice! Poběhlice!“ povykovaly.
Utíkající ženě stékaly po tvářích slzy a uzlík k sobě tiskla ještě pevněji. Pozorný divák by zjistil, že tím uzlíkem bylo malé dítě.
Před vystrašenou ženou otevírala svá hladová ústa ulice. Neměla na vybranou. Zpět nemohla, zleva byly honosné měšťanské domy, za jejichž okny bylo teplo a útulno. Toužebně a smutně pohlédla k osvětleným oknům. Vpravo vedla širší cesta ven z městečka, kde se rozkládaly lesy a políčka. Šeřilo se a ona se bála zůstat pod širým nebem přes noc. Vždyť v noci je všude plno duchů a strašidel, a běda smrtelníkovi, který se ocitne v jejich blízkosti!
Strach z houfu pokřikujících dětí, které ji už doháněly, rostl. Neměla čas se dlouze rozmýšlet, běžela přímo do ulice proti ní. Svatá Marie, matko Boží, pomoz mi! obracela se v duchu k Panně Marii a vběhla do vedlejší úzké uličky.
Náhle se před ní objevil kostel. Na pokraji zoufalství doběhla k jeho dveřím. S úlevou její drobná ruka uchopila masivní kliku. Jiskřička naděje na záchranu, na azyl v Božím svatostánku, pohasla. Bylo zavřeno.
„Otevřete! Pro smilování Boží, otevřete! Prosím!“ Drobnými pěstičkami bušila na pevné dveře.
Křik pronásledovatelů se přiblížil. Mezi dětskými hlásky rozeznávala i hlasy dospívajících výrostků. Znovu a znovu bušila na dveře a volala, aby jí někdo otevřel. Dovolávala se slitování lidí i milosrdenství Božího. Marně. Její pronásledovatelé se objevili na rohu uličky. Dělilo je od ní jen několik metrů. Na dveře kostela přilétly první sněhové koule.
Žena se přikrčila. Ještě těsněji přitiskla k sobě dítě a rozeběhla se podél zdi kostela dál do zahrady. Byla v pasti a věděla to. Dítě se rozplakalo a zabořilo hlavičku na její hruď.
Do zad ji udeřila první tvrdá sněhová koule a vzápětí ji zasypala sprška sněhu a lavina nadávek.
„Milosrdný Bože na nebesích, pomoz mi! Kriste Ježíši, slituj se! Panno Mario, matko Boží – zachraň mne a mé dítě!“
Možná se tento příběh opravdu udál. Možná to je jen představa, co se mohlo stát. Zasáhl Bůh a ženu s dítětem zachránil před pronásledovateli tím, že je v sochu proměnil? Nebo naopak ji takto za hřích potrestal? A možná, že ten příběh zní úplně jinak. Jediné, co je skutečné, je v kostelní zahradě socha ženy s dítětem.
Sidonie Kermack, 9.12.2015
